Episoder
-
Závodnice Barbora Holická a Lucie Engová byly hosty Josefa Tomana v podcastu Men's Factor. Engová a Holická jako první česká ženská posádka dobyly závod Dakar Classic s ikonickým Citroënem 2CV přezdívaným „kachna“. Lucie Engová a Barbora Holická nejsou profesionální jezdkyně, nestojí za nimi tovární tým a milionové sponzorské zázemí: „My jsme hobíci, samouci a nadšenci,“ říká Holická, která se k motorsportu dostala skrze catering pro rally tým. „Pak jsem si vzala úvěr, vybrala stavební spoření a koupila si závodní auto,“ dodává. „V motorsportu musíte mít nejen vášeň, ale i schopnost se prodat. Kdo dneska není vidět na sítích, jako by neexistoval,“ konstatuje Holická.Dakar není jen o síle motoru, ale i psychické odolnosti. „Jezdíme i 16 hodin v kuse. Někdy se startuje v pět ráno, dojíždí v noci,“ říká Engová, která se jako navigátorka stará nejen o směr, ale i o přesný čas příjezdu do bodu. „Povídáme si pořád. Já odečítám čas, vzdálenost a pořád dokola říkám – za tři kilometry doprava.“„První rok na nás koukali jako na holky, co si přijely udělat selfie na Instač. Ale pak viděli, že fakt závodíme,“ říká Holická a dodává, že respekt si nezískaly křikem, ale výkonem. „Dojet Dakar s dvoukolkou a motorem o výkonu třiceti koní je něco, co už nikdo nezpochybňuje.“ X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz
-
Sedí tu pět stárnoucích mužů, budou se bavit o sexu a matně vzpomínat na devadesátá léta. Žádná žena v dohledu není. Konzervativnější debata to už opravdu být nemůže. V Salonu Echa diskutují fotograf Jaroslav Kučera, hudebník a spisovatel Samir Hauser, majitel jednoho z prvních tuzemských erotických klubů Igor Salomon a bývalý šéfredaktor pánského časopisu Maxim Pavel Vondráček.
-
Mangler du episoder?
-
V roce 410 se stalo nemyslitelné: byl vypleněn Řím. Pohané měli jasno: „Řím padl, protože jsme opustili své bohy.“ Křesťané prý oslabili sílu impéria – vždyť jak může obstát společnost, která věří, že její Bůh zemřel na kříži? Umučený spasitel? Neměli bychom se vrátit ke starým bohům – k síle, kráse, bohatství?
V roce 413 na tuto otázku odpovídal Aurelius Augustin, tehdejší biskup z Hippa. Přes den řešil církevní záležitosti, po večerech a nocích psal O Boží obci. V první části knihy zasazuje pád Říma do řetězce dějinných katastrof. Tolik katastrof, a přesto dosud člověk nepochopil, že všechno lidské jednou zmizí v prachu, i věčný Řím. Vůči pohanskému hledisku tak Augustin nabízí alternativní vyprávění o pádu Říma. Jeho protagonisty nejsou římští bohové, ale dvě obce: pozemská a Boží. Obě jsou v tomto světě promíseny, ale jen jedna má trvání. Už tehdy Augustin artikuloval otázky, které známe i dnes: Jaký příběh si vyprávíme, když se svět hroutí? Kdo rozhoduje, co je zánik – a co nový začátek? A z jakého smyslu žijeme?
I svůj osobní příběh Augustin zasadil do širšího, přímo kosmického vyprávění. Jeho Vyznání, často označované za první autobiografii, není jen zpovědí, ale modlitbou – vyznáním chyb i víry. V jeho středu je neklidné srdce, které se ptá, jak správně žít. Augustin zkoušel filozofii i manicheismus, zápasil s tělem i ambicemi. Až v Miláně, pod vlivem biskupa Ambrože, pochopil, že člověk nepotřebuje jen učitele, ale především spasitele.
Jeho autobiografie přechází v mystiku. A možná i to vrhá nové světlo na dnešní oblibu autofikce – žánru, který se také točí kolem lásky, stěžejního pojmu Augustinovy filosofie i teologie. Jenže zatímco Augustin pojednává o lásce, která má své těžiště nakonec ve vztahu k Bohu, autofikce sleduje vztah k sobě a k druhým. V tomto světle lze říct, že autofikce je sekularizovanou verzí Vyznání: mystikou vlastního já bez Boha. Anebo snad jeho kultem?
Kapitoly
I. Augustin ve sporu Lva IVX. a J. D. Vance [začátek až 23:20]
II. Od vládce slova k služebníku božímu [23:20 až 48:35]
III. Autobiografie jako modlitba [48:35 až 1:10:15]
IV. Pád Říma? Žádný důvod k panice! [1:10:15 až konec]
Biografie
Augustin, Vyznání, přel. Mikuláš Levý, Praha: Kalich, 1990.
Augustin, O boží obci, 2 svazky, přel. Julie Nováková, Praha: Karolinu, 2007.
Georgi Gospodinov, Časokryt, přel. David Bernstein, Praha: Argo, 2024.
Peter Sloterdijk, Philosophische Temperamente: Von Platon bis Foucault, München: Diederichs Verlag, 2009.
-
Za slovy o sviních si stojím, nikoho jsem konkrétně nejmenoval, a tím pádem jsem nikoho neurazil. V pořadu Echo Prime Time to řekl vládní koordinátor strategické komunikace státu Otakar Foltýn. Podle něj je zásadní, aby Česká republika strategickou komunikaci měla, v současné podobě je ale podle něj odbor příliš malý a příliš chudý. Bývalý člen ODS a dlouholetý někdejší europoslanec Jan Zahradil uvedl, že stratkom je „ptákovina“ a že Foltýnova pozice je zbytečná. Celou debatu můžete vidět zde.V nedělním pořadu Echo Prime Time došlo na ostrý střet mezi Foltýnem a Zahradilem. Foltýn zvedl, že odbor strategické komunikace stát potřebuje. „Je potřeba, ale se zásadními úpravami, protože pro to, co má plnit, je příliš malý a příliš chudý. Pokud má někdo představu, že každý má tiskového mluvčího nebo že premiér zvládne všechno odkomunikovat sám a nepotřebuje žádné úředníky, tak ať se podívá na dobu covidu,“ uvedl Foltýn s tím, že komunikace během covidu byla chaotická.Dodal, že se nedomnívá, že by během pandemie byly ostrakizovány názory, že covid unikl z laboratoře. „Já jsem si ničeho takového nevšiml, ta debata je tu pořád – za nás jak tu sedíme, tak je jedno, jestli to uteklo čínským komoušům z laboratoře nebo nějaký Číňan chtěl změnit svět, to nevím a je to úplně jedno. Šlo o to, jakým způsobem na tu situaci ty státy reagovaly,“ řekl Foltýn.
-
Češi v roce 1953 mírně protestovali. Nikoli ovšem za svobodu, ale kvůli penězům
Když 5.března zemře Stalin, přijde na tryznu na Václavské náměstí asi 300 tisíc lidí. KSČ drží bezpečně otěže v rukou, i když vzápětí zemře nečekaně i Klement Gottwald. Prezidentem se stane Antonín Zápotocký a stranu vede Antonín Novotný, do té doby nejslabší a nejméně výrazný ze šestice tajemníků ÚV KSČ. Strana pokračuje v nastoupeném kurzu, tedy budování silné armády, podpoře těžkého průmyslu, kolektivizaci a likvidaci kulaků. Příznačně je i to, že Stalinův pomník v Praze byl odhalen až 1955.
Ekonomická situace na počátku roku 1953 byla ale hrozivá, vypínala se elektřina, snižoval se příděl cukru, zvýšila se cena mléka na volném trhu. Před prodejnami stojí velké fronty, podle pamětníků delší než za války. Nakonec nejsou k dostání ani cigarety. Bezpečnost musela zasahovat i proti ženám, které se dožadují másla.
Prvního června strana oznámila utajovanou měnovou reformu, která znehodnotila úspory většiny lidí. Spontánních stávek bylo asi 130 a mezi organizátory byli často členové KSČ. Největší protesty se odehrály v Plzni, kde protestující načas ovládli i střed města. Tyto demonstrace ale nebyly namířeny proti režimu, šlo o spontánní hněv nad špatnou výplatou mezd – rozdělení do zálohy a dobírky a provedením měnové reformy. Stávky neorganizovalo žádné ústředí z pozadí, i proto neměli protesty potenciál na nějakou hlubší režimní změnu.
O 14 dní později propukne ve východním Berlíně masivní povstání dělníků proti neustálému zvyšování norem, které vyústí v politický požadavek na sjednocení Německa prostřednictvím transparentních a demokratických voleb. To už je jiný kalibr, a proto musí na pomoc východoněmecké policii přijít i sovětská okupační armáda
-
Před několika týdny překonal hokejista Alexandr Ovečkin letitý dlouho zdánlivě nezdolatelný rekord Wayne Gretzkého v počtu střelených gólů v severoamerické NHL. Od té doby se ještě zintenzivnila již dřívější debata o tom, zda vůbec tomuto sportovci rekord umožnit, když on sám je zároveň výstavním symbolem režimu Ruské federace. Znovu přišla tato otázka na přetřes, když Ovečkin po vítězném osmifinále poslal podepsaný dres svého celku Washington Capitals běloruskému prezidentovi Alexandru Lukašenkovi. A tak si Ovečkina berou do úst v době probíhajícího mistrovství světa také bratři Jakub & Lukáš Novosadovi v novém díle svého sourozeneckého podcastu Hej, Slované! Příběh ruského hokejisty ovšem propojují s tím, jak si s autoritářským režimem (ne)zadávají jiné dvě světové sportovní megahvězdy – a sice srbský tenista Novak Djoković a srbský basketbalista Nikola Jokić. V první části epizody besedují bratři pouze o Ovečkinovi, jehož případ je ze tří zmíněných v tuzemsku asi nejznámější. Lukáš připomíná kariéru ruského hokejisty, kontakty jeho rodiny s režimem v Rusku, připomíná, že těžko můžeme soudit někoho, o kom netušíme, zda ve svém postavení je vlastně vůbec svobodný. Vždyť jediným výrokem by Ovečkin mohl vystavit nebezpečí jiné. Zároveň dodává, jak kolem Ovečkina hokejový Washington opatrně našlapuje a všelijak se snaží, aby jeho největší hvězda nemusela odpovídat na nepříjemné otázky. Jakub doplňuje, že to vše je sice pravda, ale že zároveň Ovečkina nikdo patrně nenutí posílat dresy jiným autoritářům. V další části přijde na přetřes Novak Djoković. Jakub poodhaluje proměnu sportovce – s jehož rodinou jsou také spojena podezření na čilé byznysové kontakty s vládnoucím režimem – z mlčenlivého „přehližitele“ domácího dění v současného nenápadného podporovatele stávkujících studentů (viz dřívější díly podcastu o protestech v Srbsku). Ovečkinova podpora je přitom vtipná a důmyslná: tenista nečiní velkohubá prohlášení, nýbrž využívá symbolická gesta a praktické skutky k tomu, aby dokázal, na čí straně v současnosti stojí. Mladší ze sourozenců podcasterů přitom nezastírá, že Djokovićovou proměnou je příjemně překvapen a že tento nový tenistův styl se mu zamlouvá – mimo jiné proto, že režim prezidenta Alexandra Vućice neví, jak s ním naložit. V třetí části dojde na případ basketbalisty, jenž je v Česku znám méně, než by měl: Nikoly Jokiće, což je asi největší současná hvězda NBA, rozhodně největší evropská a bílá hvězda ligy. I ten se musí popasovat s tím, jak naložit s režimem. Což je o to pikantnější, že se tváří, že mu do politiky a veřejného života nic není. Ostatně chová se tak, že ani sportovní sláva ho nezajímá a nestojí o ni – což rozčiluje byznysmeny z americké basketbalové ligy. Přitom doma v Srbku Jokić chová koně a má dostihovou stáj. Pozoruhodné na tom všem je, že dokud sportovec nepodpořil svým prohlášením vládnoucí srbský režim, jeho koně nic nevyhrávali. Nyní se jim daří… Aneb konečně podcast, který se nebojí ironie a nachází překvapivá spojení
-
Evropská komise zhoršila výhled růstu české ekonomiky na letošní rok. Hrubý domácí produkt se podle ní zvýší o 1,9 procenta. Na příští rok počítá komise jen s mírným zrychlením tempa růstu HDP, a to na 2,1 procenta. „Není to překvapení. Revize směrem dolů je naprosto logická. Dominantním důvodem je Donald Trump a jeho plán na nová cla vůči Evropě – 10 % plošně a dalších 25 % na ocel, hliník a auta,“ říká Vít Hradil, hlavní ekonom společnosti Investika. Podle něj to přímo snižuje obchodní výkonnost Česka, a zároveň ochlazuje očekávání firem, které pak méně investují.
Vedle exportu ale Česko trápí i vlažná domácí spotřeba. „Jsme čtyři procenta pod úrovní z roku 2019. Celá EU už mezitím vyrostla, Poláci jsou dvouciferně nad. U nás se lidé do obchodů vrací jen pozvolna,“ konstatuje Hradil.Na vině podle něj není jen nízká kupní síla, ale i celková nálada. „Spotřebitelská důvěra je u nás špatná dlouhodobě. Neumím vysvětlit, proč jsou Češi tak pesimističtí,“ dodává.
Spekuluje však i o zrušení EET. Je prý možné, že část ekonomiky se skryla. Cedulky s nápisem 'cash only' se rozšířily, a pokud stát přestal vidět část tržeb, statisticky to vypadá jako propad spotřeby, i když k němu reálně nedošlo.Hradil kritizuje stát i za to, že nepřináší kvalitní analýzy dopadů daňových změn.
„Za Babišovy vlády EET prý přinášelo desítky miliard. Dnes nám stejné ministerstvo tvrdí, že se sotva zaplatilo. Kdo tomu má věřit? Čekal bych, že na ministerstvo nastoupí tým analytiků a dají nám data, jak evidence fungovala a zda reálně peníze do státního rozpočtu přinášela,“ tvrdí Hradil.
-
Jak máme číst cestu Donalda Trumpa na Arabský poloostrov? Podporují ještě Američani Izrael? Kdo se snaží ovládat volby v Rumunsku a Polsku? A bude je chtít ovlivňovat i u nás? Kašlou na nás Rusové a kdo je kdo v dezinformační válce? O tom všem diskutovala redakce Týdeníku Echo ve složení Martin Weiss, Maciej Ruczaj, Jiří Peňás a Dalibor Balšínek.
-
Segment prémiových vozů vykazuje v celé řadě aspektů jisté odlišnosti od fungování trhu s běžnými auty. Stejně jako se liší nabízené automobily, jsou i zákazníci kupující dražší vozy odlišní od většiny, která si pořizuje tzv. masovku. Pod pokličku fungování této specifičtější části trhu nám dali nahlédnout zástupci tří prémiových značek. Za japonskou automobilku Lexus přijal pozvání do Salonu Echa Jakub Květoň, vedoucí divize Lexus. Značku BMW reprezentoval David Haidinger, manažer komunikace, a Audi zastoupil PR manažer Jiří Rozkošný.
-
Pětinásobný mistr světa v grapplingu Josef Ptáček ml. spolu se svým otcem vytvořil projekt, který pomáhá dětem i dospělým vypořádat se se šikanou fyzicky i psychicky. „Taťka vyrostl na Žižkově, kde to bylo ostrý. Když jsme my byli malí, chtěl, abychom se uměli postavit,“ říká v podcastu Men's Factor. A tak vznikla cesta, která dnes sahá od školních tělocvičen až po korporátní teambuildingy.
Podle Ptáčka je klíč k řešení šikany v pochopení dvou složek: psychické a fyzické. „Děti dnes nejsou moc odolné. Když jim někdo něco napíše, hned si to berou osobně. Učíme je hraním příběhů, třeba Červená karkulka se postaví vlkovi. Není to o tom, říct 'teď mu odpověz tohle', to nikdy nefunguje.“
Ve fyzické části programů děti trénují, jak se bránit bez zbytečné agrese. „Neučíme, že když tě někdo uhodí, máš mu to vrátit. Učíme, jak se vyhnout úderu a odejít. Nejlepší je vždycky útěk.“
Nezůstává ale jen u dětí. „Děláme i teambuildingy pro firmy. Oficiálně je to tak nazvané, ale někdy nás manažer vezme stranou a řekne: tady mezi těma dvěma je problém. Vypozorujeme dynamiku a někdy i dospělí si uvědomí, že šikana není jen dětská záležitost.“
Josef sám přiznává, že dnešní společnost selhává už ve výchově. „Když jsem byl malej, dostal jsem pár facek a bylo vyřešeno. Dneska mají děti na všechno na výběr. Malé děti ale nepotřebují demokracii, potřebují hranice.“
Klíčem je i fyzická kondice, říká. „Čím větší má člověk sebevědomí a sílu, tím menší je šance, že se stane obětí. A sport tomu pomáhá. Nejen grappling, ale i týmové sporty. Dítě, které má pohybové dovednosti, si víc věří.“
-
Obavy z nedostatku elektřiny a otázka soběstačnosti v její výrobě jsou zásadním tématem dneška. Evropa chce stále transformovat celý energetický sektor a dosáhnout dekarbonizačních a klimatických cílů do roku 2050, a to bez ohledu na obrovské náklady a možná rizika. Španělsko a Portugalsko přitom nedávno zažily masivní blackout. Ovlivní to nějak evropské plány?
V Salonu Echa diskutují zvláštní zmocněnec ministerstva zahraniční pro otázky energetické bezpečnosti Václav Bartuška, člen představenstva ČEPS Pavel Šolc a Rostislav Krejcar z Fakulty elektrotechnické ČVUT a také člen dozorčí rady ČEPS.
-
„Hlavně žádné biflování!“ doslechne se člověk občas od odborníků na vzdělávání. Je to jen jeden z těch mnohých hlasů, které nás tu výslovně, tu nevýslovně zrazují od toho, abychom trénovali svou paměť. Je to logické, proč se zatěžovat pamatováním údajů, když máme vše v chytrém telefonu. Akorát filozofové tradičně upozorňovali na to, že paměť je jen druhá strana myšlení.
Dnes na tyto filozofické základy navazují mnozí neurologové, třeba německo-rumunská neuroložka Hannah Monyerová. Ta mimo jiné ukazuje, jak nevzdělaní jsme, co se týče fungování paměti a jak moc si tím škodíme. Dosud nás prý mate představa paměti jako nějaké nádrže se vzpomínkami. Paměť je však spíše aktivita, která se udržuje při životě výhradně jejím používáním; v tom používání my však zaostáváme. Také si prý nejsme dostatečně vědomi toho, jak úžasnou práci náš mozek odvádí ve spánku. Ani tehdy jen „neukládá“ obrázky ze dne. Náš mozek nám spíše nabízí varianty předešlého dne, abychom se příliš neuzavírali do minulosti a již v noci prožívali to, že jiná minulost byla možná, a že budoucnost je v našich rukách.
Ale paměť není jen v naší hlavě; není to žádný soukromý sejf. V nedávné době na to poukázal bulharský spisovatel Georgi Gospodinov. V rozhovoru pro Týdeník Echo poznamenává: „Máme sklon podceňovat, kolik vzpomínek si vypůjčujeme. Myslíme si, že to, co si pamatujeme, jsme zažili my, a přitom to zažil někdo jiný. Mnohdy také máme za to, že jsme něco vymysleli, třeba nějaký příběh, a ve skutečnosti je to zas něčí vzpomínka. Naše individuální paměť i představivost žije z kolektivních vzpomínek, které si vyprávíme.“ Ve velkolepé knize Časokryt ukazuje, jak vypravování či předčítání příběhů umí aktivovat paměť i pacientů trpících demencí. Ti se skrze mentální aktivitu probuzenou ve vzpomínání občas dokáží navrátit i do přítomnosti. Proces vzpomínání jim navrací něco z jejich někdejší duchapřítomnosti.
Georgi Gospodinov ukazuje, že ústup paměti ze společnosti není patrný jen na úrovni jednotlivců, ale i na úrovni kolektivní. Rozpadají se třeba společné kánony toho, co máme mít přečteno nebo o čem máme mít ponětí. Gospodinov, sám nevěřící milovník bible, říká, že kdysi jako takový svorník fungovala bible. Lidem nevzdělaným i vzdělaným, chudým i bohatým skýtala jeden – ale velmi bohatý – rámec, podle kterého se žilo i myslelo. To skončilo. Autor Časokrytu to popisuje lakonicky: „Bůh není mrtev. Bůh zapomněl. Bůh je dementní.“ Je-li Bůh odkazem na smysluplnost světa, a náš svět se roztříštil do nesouvisejících fragmentů, možná na celou společnost přišlo cosi jako metafyzická demence. Bůh kdysi slovy stvořil svět – a my tomu věřili; nyní jsme tomu věřit přestali – a on zapomněl.
Kapitoly
I. Trpí Alzheimerem i celé společnosti? [úvod až 12:20]
II. O tom, že metafyzicky „dementní“ se již rodíme [12:20 až 31:40]
III. Neuroložka Hannah Monyerová: „Paměti nejde o pravdu, ale o život.“ [31:40 až 47:00]
IV. „Kdo ovládá paměť, ovládá budoucnost.“ [47:00 až konec]
Bibliografie
Georgi Gospodinov, Časokryt, přel. David Bernstein, Praha: Argo, 2025.
Maurice Halbwachs, Kolektivní paměť, přel. Yasar Abu Ghosh, Praha: SLON, 2010.
Selin Karakose, Martina Luchetti, Yannick Stephan et al, „Marital status and risk of dementia over 18 years: Surprising findings from the National Alzheimer's Coordinating Center“, in: Alzheimer’s and Dementia, vol. 21, 3, 2025, https://alz-journals.onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1002/alz.70072
Milan Kundera, Kniha smíchu a zapomnění, Praha: Atlantis, 2017.
Tereza Matějčková, „Hledání třetí ponožky. Je demence budoucností stárnoucího světa?“, in Echoprime, 3. 1. 2025. https://www.echo24.cz/a/HugBC/tydenik-echo-esej-tereza-matejckova-hledani-treti-ponozky-demence
Hannah Monyer, Martin Gessmann, Das geniale Gedächtnis. Wie das Gehirn aus der Vergangenheit unsere Zukunft macht, München: Albert Knaus Verlag, 2015.
Platón, Euthydémos – Menón, přel. František Novotný, Praha: OIKOYMENH, 2000.
-
Bývalí šéfové české diplomacie Cyril Svoboda a Tomáš Petříček se shodují, že se musí hledat nová mírová řešení mezi Ruskem a Ukrajinou. Zároveň se domnívají, že Ukrajina nesplňuje příslušné požadavky k tomu, aby se stala členem EU nebo NATO. Klíčovou roli v geopolitických vztazích hrají Spojené státy, Rusko a Čína. "Vedle toho hraje roli vedlejšího partnera i Evropa. Evropská unie ale už není, co bývala. Spíše se scházejí a jednají samostatně velké evropské státy jako je Německo, Polsko, Francie nebo Velká Británie. To podle mě není dobré a vidím v tom riziko," říká Svoboda v pořadu Echo Prime Time.Ocenil, že Česko a evropské státy podporují Ukrajinu. Zároveň dodal, že bychom měli hledat nové cesty a mírová řešení. "Měli bychom hledat nová politická řešení a zkoušet i jiné možnosti," řekl Svoboda. S tím souhlasí i Tomáš Petříček. "Náš vztah k Ukrajině bychom neměli nijak přehodnocovat, ale zároveň bychom se měli porozhlédnout po novém řešení tohoto konfliktu. Měli bychom pokračovat ve finanční podpoře a vojenských dodávkách, ale zároveň bychom měli prozkoumat i jiné cesty," uvedl Petříček.Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czX: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz
-
O tom, že se v poválečném Československu přistoupí k nějaké formě plánovité ekonomiky, panoval mezi stranami Národní fronty konsensus. Ještě za války se na tom dokonce shodli členové domácího i zahraničního nekomunistického odboje. Víra, že neviditelná ruka trhu nefunguje a ekonomiku je třeba řídit, byla důsledkem Velké hospodářské krize, se kterou si trh bez přívlastků nedokázal poradit. Ovšem s plánováním nebyly zkušenosti. Tehdejší rektor Univerzity Karlovy Karel Engliš si během tzv. III. republiky kladl otázku, jak skloubit svobodu, demokracii a plánování, za což byl komunisty obviňován, že brání budovatelskému úsilí. Hvězda komunistické hospodářské teorie Ludvík Frejka naopak prosazoval maximální centralizaci rozhodování, oslavoval sovětské metody organizace plánování a vyzýval k likvidaci veškerých kapitalistických prvků v ekonomice. „Má-li být přijatý hospodářský plán úspěšně plněn, je k tomu zapotřebí jednoty a koncentrace politické vůle,“ tvrdil. Jak to v revolucích bývá, i Frejka na své nadšení doplatil, v prosinci 1952 byl popraven spolu s Rudolfem Slánským.
-
Bývalý zástupce náčelníka Generálního štábu Jaromír Zůna v rozhovoru hodnotí ruskou invazi na Ukrajinu, stav české armády a přibližuje, proč považuje konflikt za existenční pro obě strany. Zároveň varuje, že ambiciózní cíle v armádě bez reálných zdrojů a politického konsenzu nikam nevedou„Rusko bez jaderných zbraní je svět bez Ruska,“ cituje generál ve výslužbě Michala Romancova. A dodává: „Pro Rusko je tato válka existenční stejně jako pro Ukrajinu. Proto se vede s takovou intenzitou.“ Jako celoživotní voják říká, že hlavní lekce z konfliktu je v návratu k základnímu účelu armády - obraně teritoria. „Většina bojů se odehrává na taktických úrovních. Sledujeme válku malých jednotek, dronů, jednotlivců. A to ovlivní i budoucí doktríny.“Zůna zdůrazňuje, že jakýkoli posun směrem k příměří nebo míru je bez aktivní účasti Spojených států nemyslitelný. „Evropská unie hraje podřadnou roli. Skutečný průlom mohou přinést jen Američané. Pokud se stáhnou, Ukrajina nebude mít kapacity pokračovat v obraně jen s evropskou pomocí.“ Trumpův tlak na mírové řešení podle něj reflektuje únavu USA z dlouhodobé podpory, ale zároveň i pragmatismus. Podle Zůny se česká armáda po roce 2008 vydala expedičním směrem, zaměřeným na mise NATO. Tím se ale vzdálila původnímu účelu, tedy obraně státu. „My jsme skvěle připravili vojáky pro zahraniční operace. Ale pokud dojde k ohrožení Česka, armáda jde do boje tak, jak je. A to je problém.“Zůna působil i jako vojenský přidělenec v Číně. Čínu označuje za klíčového hráče, který nechce měnit světový řád, ale připravuje se na jeho možný kolaps. „Čína na globalizaci nejvíce vydělala. Ale zároveň se zbrojí. Posiluje armádu, protože ví, že současný systém není stabilní.“Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czX: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz
-
V posledních letech jsou Češi okouzleni Polskem. To není novinka, to se ví. Je to ovšem okouzlení ohraničené: je turistické a ekonomické, protože nás fascinuje, co všechno Poláci stavějí a jak rychle. Politicky už tolik očarováni nejsme, vlastně ani nechceme být, jelikož nemáme potřebu se v polské politice orientovat. Ale jaký je český vztah k polské kultuře? Proměňuje se? Prohlubuje se? Anebo ne? U příležitosti právě probíhajícího veletrhu Svět knihy, který letos uvádí kromě mnoha jiných autorů ze slovanských zemí také polskou nobelistku Olgu Tokarczuk, hovoří v nové epizodě sourozeneckého podcastu Hej, Slované bratři Jakub & Lukáš Novosadovi s polonistkou a překladatelkou Lucií Zakopalovou.
V úvodu přidáváme několik tipů z veletrhu: Lucie Zakopalová zve nejen na setkání s Olgou Tokarczuk, ale upozorňuje třeba na návštěvu reportéra Zbigniewa Rokity, který přiváží knihu Králové střelců. V ní vypráví pozoruhodné sportovní příběhy (míčových her) střední a východní Evropy z doby komunismu, v nichž se významně odrážela dobová politika. Takže kromě polského a ruského fotbalu se dostalo třeba i na maďarské vodní pólo. A Jakub přidává tip balkánský: po mnoha letech na veletrh přijíždí bosenský autor – Fedja Štukan je autor jediné knihy Blank: příběh střelce, v níž popisuje svou kariéru snajpra v devadesátých letech za jugoslávských válek, následně studenta herectví v Americe, náruživého feťáka a také kamaráda Brada Pitta a Angeliny Jolie.
Následně jde řeč o tom, jestli a zda vůbec se současný polský boom odráží v kultuře. Podle Lucie Zakopalové Poláci odjakživa intenzivně investují do kultury, mají smysl pro kulturní diplomacii (proto také mají tolik literárních Nobelových cen), takže nynější ekonomický zázrak do umění spíše nepromlouvá. Leda tak, že je v něm více peněz a sílí z toho polský film, jelikož ho může dělat více lidí. Umění odráží velké polské sebevědomí – Poláci vždycky věděli, že se o sebe musejí postarat sami, že to za ně nikdo neudělá: „Vždycky totiž byli pod větším dějinným tlakem, což je nutilo k větším výkonům. Ostatně v Polsku žádná generace nemá pocit, že má hotovo,“ tvrdí Zakopalová. „Poláci mají pocit, že jsou součástí velké Evropy a že ta si jich nevšímá tak, jak by chtěli. Zatímco v Česku se neřeší, jestli se o nás Evropa zajímá, protože my se o ni pochopitelně také nezajímáme.“
Poláci obdivují tento český klídek, mají nás za dobré sousedy: „Ale když se podíváte, s kým dalším Poláci sousedí a jaké jsou jejich historické zážitky, je to pro nás snadné vítězství,“ podotýká Zakopalová. V Polsku se i pro silné sebevědomí a vysoké ambice hodně věcí rychle mění, zatímco v Česku se všechno proměňuje pomalu a málo. Lucie Zakopalová soudí: „Jakékoli trendy profrčí v Polsku společností fofrem, zatímco v Česku si často nevšimneme, že nějaký trend byl. Například móda malých pivovarů už je v Polsku pryč: objevili pivo, ochutnali, zjistili, že může mít mnoho chutí, pochutnali si, ale teď už zkoumají víno.“ Na druhou stranu opouštějí pití tvrdého alkoholu: v Polsku je například nemožné, aby vedle dětského hřiště byla hospoda, nebo aby rodič na takovém hřišti pil pivo. „Na to u nás Poláci zírají s vyvalenýma očima. U nich by taková scéna byla absolutně odsouzeníhodná – pít před dětmi se nepatří, nesmí, na to polská společnost velmi dbá.“
Co jsou další rozdíly mezi Čechy a Poláky? Jak na sebe narážejí české představy o nich a jejich představy o nás? „Češi chodí oblečení lážo plážo a to, jak působí na druhé, je jim fuk. Polským ženám se při pohledu na české muže zdá, že všichni jedou na hory. V Polsku je mnohem větší důraz na status. Třeba schopnost politiků jet veřejnou dopravou je mnohem vyšší v Česku než v Polsku.“ Takové hodnocení našince nenechá v klidu Jakuba, který okamžitě přiznává, že se před natáčením měl lépe učesat. Aneb konečně podcast, který řeší skutečně podstatné věci. A to nejen ty zmíněné.
-
Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz
Odešel Jiří Bartoška. Co to znamená pro Česko a co pro karlovarský filmový festival? „Kryštof Mucha, který festival povede, bude v mimořádně těžké situaci. Všechny podobné akce se potýkají se společenskou změnou,“ tvrdí Dalibor Balšínek. Vzpomínka na zesnulou legendu vyšla i v aktuálním vydání Týdeníku Echu.
Jak to bude s Dukovany? „Jaderná elektrárna je projekt na sto let. Jestli nikomu nevadí, že úředník v Bruselu nebo politik v Paříži nám v tom může zabránit, tak už můžeme pomalu odevzdat naše rozhodovací pravomoce,“ říká Daniel Kaiser.
Co čekat od nového papeže? Jak komentátoři Týdeníku Echo vidí start kampaní do podzimních voleb. A došlo i na dotazy diváků.
Sledujte záznam živého vysílání Echo Porady, kde diskutovali Jiří Peňás, Daniel Kaiser, Pavel Štrunc a Daniel Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz
-
Hostem podcastu Men’s Factor je reportérka Valérie Fišrová, která se věnuje investigativní žurnalistice a infiltrovala se do sekty vedené Jaroslavem Dobešem alias guru Járou. „Byla jsem aktivní členkou jejich skupiny, která v podstatě nikdy nepřestala fungovat,“ popisuje.
Dobeš a jeho blízká spolupracovnice Barbara Plášková byli v minulosti odsouzeni za šest znásilnění, která probíhala mezi lety 2004 až 2011. Trest si odpykali ve filipínské detenční vazbě.
Reportérka čelila tlaku, aby odletěla na Filipíny. „Měla jsem odletět zadarmo, což pro mladé dívky bez prostředků může být velké lákadlo. Tehdy mi pomohl partner, který mě doslova odvezl pryč na dovolenou,“ přiznává. Členky sekty podle ní hovořily o tzv. „háčcích“, které ženy mají od předchozích partnerů a které jim prý brání v osobní svobodě.
Jak se do sekty dostala a proč podle ní není česká společnost vůči podobným uskupením imunní? Sledujte nový podcast Hynka Čermáka a Josefa Tomana.
-
Naše debata bude o tom, jak se chováme ke krajině, k domům, budovám, veřejnému prostoru, zkrátka k tomu, co nám na ní zůstalo po předcích a co my předáme dál. Budeme se bavit o tom, proč je u nás tolik ošklivých míst, tolik zprzněných staveb, tolik nevkusných rekonstrukcí. Proč dáváme přednost prefabrikátům, laciným materiálům a imitacím a proč nám je to, v čem žijeme, tak lhostejné.
O téhle zemi si rádi říkáme, jak je malebná, půvabná, jaký je to ráj na pohled. A ona opravdu je: ale na mnoha místech musíme pořádně zavřít oči. Anebo být masochisté. Ve skutečnosti tahle země prochází ničivou vizuální proměnou, která se přitom děje za denního světla, bez válečného konfliktu, ve stavu relativního dostatku, ba v důsledku jistého blahobytu. Přes Českou republiku se už řadu let valí rekonstrukční vlna, po níž tady zůstávají domy, ze kterých se staly dunící barevné krabice. Zateplené domy připomínají člověka po lobotomii, tedy po odstranění větší části mozku. Když na ně člověk zaklepe, ozve se dunivý zvuk.
V devadesátých letech hyzdilo veřejný prostor podnikatelské baroko, ale to byl aspoň upřímný projev vkusu jeho vyznavačů. Zateplování, které je co do následků ničivější, neboť likviduje již existující, vlastně žádný vkus nemá: je spojeno s ideologickým konceptem boje s klimatem a s technologickým pokrokem, před kterým se musí všechno sklonit. Výsledky, kterých tím má být dosaženo, jsou sporné, ale dopady okamžitě patrné. K tomu se na vesnici i ve městech jako epidemie přidaly „betonové plotové desky“, jejichž „výhoda“ je, že jsou „bezúdržbové“. Kombinace nevkusu na jedné straně, na druhé straně komerčních nabídek těch nejpokleslejších a nejpodřadnějších materiálů (plasty a umělý kámen), které se na naše kutily hrnuly ze všech stran, udělaly své.
Nejhorší není ani tak bezradnost a špatný vkus lidí, kteří holt dělají, co mohou a co jim obchodníci s nevkusem vnutí, ale mlčení elit, odborníků, architektů, urbanistů, umělců… Jako by se báli, aby si to u lidí moc nerozházeli.
-
„Předpokládám, že v roce 1968 ještě rok 1968 neexistoval. Nikdo si v tom roce neříkal, ty vole, to, co teď žijem, to je ten slavnej šedesátej vosmej, kterej se zapíše do historie. Všechno se děje až několik let po tom, co se to dělo,“ píše bulharský spisovatel – a hvězda letošního Světa knih – Georgi Gospodinov v knize Časokryt. Jako by citoval Ladislava Hejdánka. Ten si právě v roce 1968 poznamenal: „Po událostech se formuje zkušenost. A teprve skrze zkušenost se události stávají událostmi. Teprve teď se na tom začne pořádně pracovat, na tom, co je, co byl rok 1968.“
Překvapivá tato shoda není. Možná se v dějinách točí jen pár myšlenek, které se vynořují v nových souvislostech. V tomto případě je kongenialita dána tím, že oba autoři, ostatně jako mnozí před nimi, uvažují o „události“, tedy také o tom, jak je čas spjatý s vlastním vyprávěním, osobním prožitkem a individuálním hodnocením. Důraz na „událost“ souvisí s tím, že to rozhodující bývá v našich rukách. Nejsme bezmocní. Jedna věc je, že se něco stalo; ale událost je to, co z toho uděláme. Zde vyvstává důstojnost člověka: není jen politickým nebo společenským tvorem, také umí stát sám za sebe – a často je samota jednoho to, co druhému otevírá cestu.
Že je člověk sám, není popis izolace. Naopak. Pravá samota je aspoň pro Ladislava Hejdánka samotou tváří v tvář pravdě. Té je prý třeba odevzdat svůj život. Zní to vzletně i dutě. Co si s tím počít? Na obecné rovině můžeme říct, že sloužit pravdě znamená neustat v úsilí o vymaňování se ze spárů sebe sama. Ale ani to nevnáší do věci příliš světla. Kniha Žít bez průšvihů znamená žít bez pravdy. Konflikty filosofa s komunistickou mocí 1967–1989, která vyšla péčí vydavatele Jana Hrona v roce 2024, však cestu ukazuje. Třeba v dopisech z vazby vydává Ladislav Hejdánek svědectví o tom, co obraty jako „služba pravdě“, jež bez doprovodné zkušenosti zní nepatřičně, mohou znamenat.
Mohou znamenat třeba vděk vršovickému faráři Jaromíru Dusovi, kvůli kterému se ocitl ve vazbě. Dus si u něho doma uschoval osvětové letáky, které měly občany zpravit o tom, že nemusí dorazit k volbám. Nakonec byl – nedopatřením – zadržen i Hejdánek a na několik měsíců se ocitl ve vazbě. Dus jej vrátil do „správných kolejí“; „byl jsem krásně zavřený“, píše Ladislav Hejdánek. Ve vazbě sepisuje pro svou dceru Janu Úvod do filosofování, spis, který lze číst v tradici „útěcha z filosofie“.
Dokumenty vydané v knize Žít bez průšvihů znamená žít bez pravdy dosvědčují ještě jednu s pravdou související věc: kterak tento český filozof kutil na tom, co sám označoval jako vnitřní osvobození. Základem mu je schopnost vzdorovat, tedy schopnost nenechat se strhnout. Strhnout kým nebo čím? To se může měnit. Třeba módou, davem, druhými, institucí, pohodlím, strachem, nakonec i sebou samým. Cestou je naopak tříbit vnímavost vůči krachům a utrpení, neboť ty nás upozorňují na naše meze, které mohou být prahem určeným k překročení. Pro Ladislava Hejdánka nakonec platí, že výjimečnost člověka, ba jeho dokonalost je úzce spjatá se schopností trpět. Romantizaci utrpení v tom nehledejme. Jen se zde svědčí o tom, že radost je překonaná bolest.
Kapitoly
I. Význam svědka v digitální době (úvod až 18:50)
II. „Průšvihy jsou moje univerzity. Učím se všemi póry.“ (18:50 až 32:20)
III. Filosofie, utěšovatelka (32:20 až 43:50)
IV. V roce 1968 také nejspíš nebyl rok 1968. (43:50 až 56:00)
V. Člověk je skutečný, nakolik klade odpor. (56:00 až konec)
Bibliografie
Václav Bělohradský, Čas pléthokracie. Když části jsou větší než celky a světový duch spadl z koně, Praha: 65. pole, 2021.
Ladislav Hejdánek, „Vítězí pravda v dějinách?“, in: Češi a Evropa, Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2017.
Ladislav Hejdánek, Úvod do filosofování, Praha: OIKOYMENH, 2021.
Ladislav Hejdánek, Žít bez průšvihů znamená žít bez pravdy. Konflikty filosofa s komunistickou mocí 1967–1989, vyd. Jan Hron, Červený Kostelec: Pavel Mervart 2024.
- Se mer
