Bölümler
-
Hledám opuštěná divoká místa, kousíčky pralesů a snažím se je dokumentovat, než zaniknou, popisuje svou malířskou cestu akademický malíř Adam Kašpar. Dramatičnost mi přijde idylická: místa, kde příroda projevuje svou sílu, dynamiku a mohutnost a člověk se tam cítí malinký. Když nevidím lidský zásah, mám pocit, jako by přestal existovat čas. V krajině se rád toulám, nadlouho se zastavuju. Teprve časem naslouchání pronikám do hloubky věcí a ony mi o sobě začínají něco říkat.
-
Budeme už brzy číst knihy z pera umělé inteligence? Český rozhlas představil projekt Digitální spisovatel – sérii povídek, které nenapsal člověk, ale právě neuronové sítě. „Důležitými milníky jsou emoce, náhoda a prvek chaosu. Až je bude umělá inteligence umět, bude těžko rozlišitelná od přirozené inteligence,“ říká Dita Malečková, odbornice na AI. „Texty jsme mohli udělat mnohem lidštější, chtěli jsme ale zachovat stadium, v němž můžeme rozeznat strojově generované texty.“
-
Eksik bölüm mü var?
-
Koupil si starý dům pro svou rodinu, postavil kachlový sporák a kamna. Tak začínal kamnář Jan Křivonožka, který má v branži za sebou na stovky postavených kamen. Jeho specialitou jsou velká akumulační kamna, umí ale třeba i chlebové pece. „Kamna, která stavíme, mají ambici vytopit celý dům zdravým sálavým teplem bez teplovzdušných průduchů a foukání,“ vysvětluje s tím, že do správných kamen stačí přikládat jednou za 24 hodin. „Jinak by to nedávalo smysl, “ dodává.
-
Pochybovat o sobě mi pomáhá nemýlit se příliš dlouho, vysvětluje historik a bývalý předseda vlády a senátu Petr Pithart. Pořád se mýlíme a opravujeme, takhle žije a přežívá pravda a demokracie. Mnohým imponuje asertivita, která vylučuje pochybování. Svět se rychle mění a normální lidé mu nemohou rozumět. Někteří říkají, že ví, co dělat, aby se jim žilo dobře – a lidé se k nim bezděčně přichylují. Důležité je vzdělání. Dejme regionům vysoké školy, jinak budou upadat, vybízí.
-
„Tiché drama“ se podle moderátorky odehrává během posledních měsíců v domácnostech samoživitelů a samoživitelek. „Maminky seděly doma s dětmi a věděly, že nebudou mít ani na nájem,“ připomíná Nora Fridrichová. Iniciovala proto sbírku s názvem Nákup pro samoživitelku. „Jídlo je základ. V chudších rodinách děti neznají ovoce a zeleninu. Iniciativu nakopl Tomáš Čupr, na jaře i před Vánocemi dal na nákupy pro samoživitelky 50% slevu, druhou půlku platí on.“
-
Pustil jsem se do práce, kterou jsem dlouho odkládal. Bylo nádherné věnovat se řemeslu, hodnotí judista Lukáš Krpálek dobu karantény. Vrátil jsem se do doby, kdy jsem se učil truhlářem. Rád se věnuju práci okolo domu, naplňuje mě a hezky si u ní odpočinu. A trénink? Tři čtvrtě roku mi chyběli kvalitní soupeři na adekvátní přípravu. Těším se do Japonska, jejich tréninky si užívám, mají obrovský náboj. Asiati jsou techničtější, moje judo je silovější, hodně založené na fyzičce.
-
Režiséra a herce Vojtěcha Kotka jste mohli naposledy vidět ve filmové pohádce O vánoční hvězdě. „Karla Janáka baví věci, které by vás vůbec nenapadly. Je skvělé, jak je hravý,“ vzpomíná na spolupráci. V současnosti zkouší divadelní představení o Janu Werichovi. „Václav Kopta hraje starého Wericha a já mladého. Bude to takový jejich dialog. O hercích se říká, že mají zůstat dětmi. Myslím, že Werichovo vnitřní dítě v sobě mám,“ směje se Vojtěch Kotek. Co dalšího chystá?
-
Barokní hudba kombinuje přístupnost a vysokou uměleckou ambici, to je ideální podoba uměleckého sdělení, vysvětluje Václav Luks, zakladatel a dirigent pražského barokního orchestru Collegium 1704. Jan Dismas Zelenka skládal nesmírně moderní a emocionální hudbu. Kdekoli jsme ho hráli, jeho hudba posluchače strhla. Velkým překvapením byl mnohovrstevnatý odkaz Josefa Myslivečka. Chystaný film Petra Václava Il Boemo ukáže, jak se jeho hudební řeč vyvíjela, těší se dirigent.
-
Říká se, že na světě žije více termitů než lidí a mravenců dohromady. Polemizuje o tom i biolog a odborník na termity Jan Šobotník, který v Kamerunu objevil dvě kolonie doposud nepopsaného rodu dřevožravého termita. „V extrémech v rovníkové Africe máme několik tisíc termitů na každý metr čtvereční lesa,“ konstatuje. Funkcí termitů v ekosystému je rozkládat rostlinnou hmotu, a tím vrací živiny zpátky do oběhu. „Bez toho by náš svět vypadal jinak, než ho známe.“
-
Česko zřejmě bude mít prvního blahořečeného jezuitu, někdejšího politického vězně Adolfa Kajpra. Přežil koncentrační tábor, nakonec zemřel na následky věznění v komunistickém žaláři. „Věřil, že se křesťan nemá jen modlit a být zbožný, ale dělat to tak, aby to měnilo jeho život i životy druhých k lepšímu,“ připomíná jezuita Petr Havlíček. „Považoval za důležité žít křesťanství dnes, nechtěl se vracet do minulosti. Věřil, že křesťan má promluvit a něco dělat.“
-
V loňském roce se spisovatel Aleš Palán rozhodl, že víc než ven se chce nově dívat do sebe. A tak vznikla kniha povídek Rady pánu Bohu, jak vylepšit svět. „Prostřednictvím Boha jsem začal komunikovat se svým nitrem. Rád dělám rozhovory, ale Aleš se v tom ztrácel,“ konstatuje. V nové knize mimo jiné vysvětluje, proč zítřek nikdy nepřijde. „Příliš si ho přejeme, nejsme v dnešku, dnešek ale nepřeskočíme,“ soudí. Co by tedy on sám pánu Bohu poradil? Poslechněte si rozhovor.
-
Moderátor, hudebník a herec Marek Eben vydává knížku s názvem Myšlenky za volantem. Je to soubor sloupků, které vycházely v časopise. Zoufale jsem se obával, aby to nevypadalo, že se Eben pustil do literatury, směje se. Kniha je pro mě posvátná, ta moje je kroužkový blok. Když tam někoho bude něco štvát, může to vytrhnout. Při načítání audioknihy mě překvapilo, co jsem napsal. Byla to trapná situace: čtete nahlas a smějete se vlastnímu vtipu.
-
Milan Lasica není jen herec, ale také zpěvák. Jsem rád, když na mně hudebník nechá slova, která pak zhudební. Improvizace je otázka šťastného spojení, je třeba mít schopnost okamžitě reagovat na popudy na jevišti a rozumět si s partnerem. Vždy jsem se učil texty po dobu zkoušek, jsem závislý na na tom, abych viděl partnera a slyšel, co a jak říká. V roce 1968 jsme dostali výpověď ze dne na den, to bylo blbé. Hrát do šuplíku se nedá, to musíte před obecenstvem.
-
V Semaforu se vyřádil v komediálních scénkách, ale kolem čtyřicítky přišlo bilancování. V šedesáti metat kotrmelce a hrát zběsilé blbce jsem nechtěl. Pak mi zavolal režisér Smoček. Usiloval o co nejpravdivější obraz světa, který je vždy tragikomický, , vzpomíná Nárožný na důvody, které ho před lety přivedly do Činoherního klubu. Ten letos slaví 55 let existence. Bystrý a inteligentní divák netouží po nekonečné řachandě, dodává herec.
-
Ikonická tvář československého filmu šedesátých let Vladimír Pucholt přijel na návštěvu do Česka. „Na zkoušky muzikálu Starci na chmelu se mi nechtělo. Když herec nevěří své intuici, musí za sebou mít režiséra, který vidí, co se s ním dá dělat,“ přiznává a říká: „Je lepší vědět a nehrát než nevědět a hrát. Přestal jsem být hercem, abych načerpal zkušenosti. Použít herecké umění v profesi dětského lékaře bylo důležité, děti musíte nějak uklidnit, nesmíte vypadat jako doktor.“
-
V 90. letech jezdil s vlakovou poštou, dnes vlastní muzeum, které ji připomíná – a to v plně vybaveném poštovním voze z roku 1985. „Chtěl jsem, aby se na naši krásnou práci nezapomnělo,“ vysvětluje fotograf a bývalý pošťák Petr Študent. „Vlaková pošta byla svoboda pohybu a dobrodružství. Z Ostravy jsme vyjeli v pondělí, do Prahy přijeli v noci a v Ostravě pak byli zase až ve středu ráno. Bylo to velmi pestré. Když jsem se dozvěděl, že bude končit, bylo mi smutno.“
-
Než přišla pandemie, byla herečka a spisovatelka Ivanka Devátá v jednom kole. A nezahálí ani během posledních měsíců, v současnosti například píše svou už 17. knihu. „Půjde o příběh stárnoucí herečky a má se to jmenovat Už navěky stará. Nevím ale, jestli to dostrkám. Jak říkal Zdeněček Dítě – stáří je jen pro statečné,“ směje se žena, která o sobě prohlašuje, že se narodila s darem být šťastná. Jak vzpomíná na svůj pobyt v léčebně? A odkud bere humor? Poslechněte si rozhovor.
-
Člověk by se o Vánocích měl setkat s těmi, které má rád – alespoň ve své vlastní hlavě, soudí kněz a přírodovědec Marek Orko Vácha. Co ale takové setkání sám se sebou? To už prý tak příjemný zážitek být nemusí. „Představte si, že žijete v pokoji, kde je zhasnuto a nepořádek neřešíte. Pak ale třeba přijdete do kláštera a máte pocit, že se rozsvítilo. Ten pokoj je vaše duše,“ usmívá se. „Jsme osamělí a sociální sítě jsou jen ‚já, já, já‘. Jsme sami, i když dohromady…“
-
„V cizině jsem dělal všechno možné. Prodával jsem jídlo pro psy, byl jsem malíř pokojů nebo motocyklový závodník. Musel jsem si tam zvyknout i na jinou vánoční atmosféru,“ popisuje režisér a filmař Steve Lichtag, který v roce 1979 emigroval do USA. Jedny Vánoce dokonce prožil na policejní stanici. „Skončil jsem za mřížemi v klepetech, ale nikdo mi tuhle historku moc nevěří,“ říká. Jaký nový film chystá? A odkud se zná s Oldřichem Kaiserem? Poslechněte si celý rozhovor.
-
Zlaté české ručičky znají po celém světě, říká nadpraporčík Pavel Konvalinka, který absolvoval sedm zahraničních operací – některé i během Vánoc. „Vzpomínám, jak jsem na Vánoce v Sarajevu hlídal základnu a přišlo mi to jako klasický den. Když je vám ale víc let a máte rodinu, tak tam sedíte a myslíte na to, že nejste doma,“ popisuje, jak vypadají Vánoce vojáka. Jak probíhá Štědrý večer přes Skype? A co obnáší vojenský výcvik? Poslechněte si celý rozhovor.
- Daha fazla göster