Episoder
-
Je to tak – tohle je opravdu poslední díl Checkpointu. Já se teď budu zase trochu víc soustředit na psaní. Tak si texty moje i mých kolegů ze Seznam Zpráv přečtěte.
Checkpoint vycházel skoro každý čtvrtek víc než dva roky. I s tímhle rozlučkovým dílem jsme pro vás připravili celkem 106 epizod věnovaných nejen aktuálnímu dění za hranicemi, ale taky fenoménům, které hranice přesahují, jako jsou třeba duševní zdraví, femicidy, práva menšin či moderní otroctví.
Dneska bych ráda krátce připomněla několik dílů, které z různých důvodů považuju za mimořádné. Nejprve bych ale chtěla poděkovat vám, naši milí posluchači, že se o světové dění zajímáte, že vám není jedno – a hlavně že jste s námi trávili čas. A druhý velký dík patří týmu Checkpointu – především Robertovi, Hance a Evě. Byla to jízda a bylo to krásné!
A teď si pusťte můj malý výběr z epizod, které mám nejradši. Berte to jako inspiraci - na webu Seznam Zpráv i v podcastových aplikacích dál zůstane všech víc než sto epizod k poslechu, takže se jimi můžete zpětně probírat.
A to je opravdu všechno. Ještě jednou díky, že jste poslouchali.
Jolana
-
Svět čelí pandemii i válkám, začal se ale i bavit. „Lidi se už úzkostlivě chtěli vrátit k normálu – tedy k tomu, co za normál považujeme. Tam, kde jsme byli předtím, se ale už nevrátíme,“ říká sociolog Michael Schudson.
Touhu po návratu k normálu najdeme podle kulturního sociologa z americké Kolumbijské univerzity i v historii. „První světová válka a španělská chřipka byly devastující. Myslím, že slovo normálnost, tedy anglicky normalcy, vymyslel americký prezident Warren Harding. Do funkce nastoupil v roce 1921 a ve své kampani volal po návratu k normálnosti. To se ale tehdy zcela nepodařilo,“ podotýká Schudson. Podobně tomu bude podle něj i nyní.
Čím dál více v médiích i mezi odborníky rezonuje připodobňování současnosti k dvacátým létům minulého století, přezdívaným roaring twenties – bouřlivé dvacítky, které v mnohém představovaly pro evropské země i Spojené státy období rozpuku.
„Po válce a pandemii přišlo i jakési uvolnění a úleva. Objevilo se mnoho nových příležitostí – letadla začala létat komerčně, začaly se točit filmy a vysílat rádio. Spoustu věcí, které dnes bereme jako samozřejmost, se poprvé objevilo v dekádě, která přišla po první světové válce. A s nástupem automobilu se rozšířily i možnosti zábavy,“ vyjmenovává sociolog v aktuálním díle podcastu Checkpoint.
Schudson je ale ve srovnávání dvacátých let tohoto a minulého století opatrný. „Přikláním se k tomu, že internet a sociální sítě a možnosti, které nabízejí, se tak moc liší od letadel či aut, že se věci budou vyvíjet jiným způsobem. A já nevím, jaký to bude. Půjde o rozvolnění a rozjařenost, kterými se – správně nebo nesprávně – odvoláváme na bouřlivé dvacítky a jazzový věk? Nebo jde svým způsobem vlastně o mytologii?“ říká podcastu.Svatby a pohřby v onlinu
Jisté nicméně je, že se svět za léta pandemického útlumu výrazně proměnil. Jednou ze zásadních změn je podle kulturního sociologa způsob, jakým zažíváme důležité momenty v našich životech. Třeba svatby, pohřby i další formující události.
„Sám jsem se účastnil pohřbu přes Zoom. Lidé nemohli cestovat a vidět se se svou rodinou ani kvůli takto důležitým událostem. Právě takové momenty nás utváří víc než politika nebo ten velký, komplexní svět, v němž žijeme. Díky nim se stáváme sebou samými. Tyto momenty nezmizely, ale proměnily se,“ míní Michael Schudson.
Kromě on-line akcí, které se během pandemie vyrojily na sociálních sítích, se ale letos opět vracejí i ty klasické. V Rio de Janeiru se sešly masy lidí na bujarém karnevalu, Evropu čeká festivalové léto i velkolepé oslavy platinového jubilea vlády britské královny Alžběty II.
S pokračující pandemií i válkami, především tou na Ukrajině, mezi lidmi sílí podle sociologa Schudsona i hedonistické tendence. Touha užít si život, dokud to jde – navzdory všemu.
„Někteří lidé to tak nejspíš mají. Myslím, že chápou, že by se asi neměli ve velkém počtu scházet v uzavřených prostorech, ale stejně to dělají. V Americe i jinde po světě to má co dělat s politikou – pocitem toho, že nemusíme dělat, co se nám řekne. Připomíná to chování dítěte, možná puberťáka. Roušky lidé sundali hned, jak to šlo. I když je to třeba riskantní,“ dodává v Checkpointu kulturní sociolog z Kolumbijské univerzity.Jak se za poslední dva roky proměnily způsoby, jak se lidé baví ve volném čase? Vydělal na pandemii i někdo jiný než Netflix? A budeme chtít po rozjetém „party roku“ 2022 zase zpomalit? Poslechněte si celý podcast!
Checkpoint
O aktuálním světovém dění s Jolanou Humpálovou (@Jolana_H). Každý čtvrtek na Seznam Zprávách, ve Spotify i Apple Podcasts a dalších aplikacích a na Podcasty.cz.Archiv všech dílů Checkpointu najdete tady, ostatní podcasty Seznam Zpráv zde. Svoje tipy, postřehy, nápady i připomínky nám posílejte na [email protected] Checkpointu na sociálních sítích pište s hashtagem #Checkpointsz. -
Manglende episoder?
-
Právo na potrat mají všechny Američanky skoro půlstoletí. Kulatého výročí se ale možná nedočkají, naznačuje únik návrhu stanoviska Nejvyššího soudu. Publicista Matěj Schneider rozebírá, jak by verdikt Spojené státy proměnil.
Na veřejnost se dostal – zatím ne definitivní – návrh stanoviska konzervativní většiny Nejvyššího soudu. Týká se zrušení rozhodnutí, které v celých Spojených státech legalizovalo potraty, tedy verdiktu stejné instituce známého jako Roe vs. Wade z roku 1973.
Bezprecedentní únik informací rozvířil americkou veřejnou debatu i přesto, že se takové rozhodnutí Nejvyššího soudu vlastně očekávalo. A v kulturních válkách, které se v USA vedou, zasadil liberálům tvrdou ránu.
„Z krátkodobého hlediska jistě půjde o předmět divokých kulturních válek. Otázkou je, co to udělá s americkou politikou dlouhodobě, protože pro konzervativní voliče bylo případné zvrácení rozsudku Roe vs. Wade jakýmsi určujícím svatým grálem, po němž toužili docela dlouho. Je to pro ně hrozně důležitá otázka od verdiktu v roce 1973 – od té doby je to takové největší téma, které se stále řeší,“ říká v Checkpointu publicista Matěj Schneider, který se zaměřuje na americkou politiku.
Odborníci podle něj v poslední dekádě předpokládali, že verdikt nikdy ve skutečnosti zrušený nebude. „Pro obě strany to dosud představovalo tak trochu výhodné volební téma, které aktivizuje jejich voliče. Šlo by tedy o obrovskou změnu,“ poukazuje novinář.
Oslavné kolečko i mobilizace demokratů
Změna by navíc přišla před volbami, které USA čekají už na podzim a v nichž se rozhodne o příštím složení amerického Kongresu. A téma práva na potrat má podle Schneidera potenciál je ovlivnit, scénářů je ale hned několik:
„Záleží na tom, jak se situace politicky rozehraje. Jestli republikánům umožní udělat nějaké oslavné kolečko s tím, že ‚to konečně zvládli‘. Nebo naopak jestli to třeba mobilizuje demokratické voliče, kteří získají důvod, proč jít k volbám, jenž možná kvůli vývoji prezidentství Joea Bidena doteď moc neměli.“
Pokud by Nejvyšší soud zvrátil verdikt Roe vs. Wade, jednotlivé americké státy by na novou situaci začaly reagovat – různými způsoby podle toho, zda v jejich čele sedí republikáni či demokraté. Právě v modrých státech se jedná o tom, že zákonodárci zahrnou právo na potrat do svých státních ústav. „Je ale důležité říct, že už nyní mají různé státy různě nastavenou legislativu týkající se potratů,“ připomíná Schneider.
Jen tento týden například přijal stát Oklahoma po vzoru Texasu zákon, který citelně zpřísňuje podmínky, za nichž mohou Američanky podstoupit tento zákrok. Legislativa, již guvernér Kevin Stitt v úterý podepsal, zakazuje umělé přerušení těhotenství přibližně po jeho šestém týdnu. Tedy od chvíle, kdy lze na přístrojích zaznamenat srdeční tep plodu.
„Rozsudek Roe vs. Wade je v podstatě garance nějakého minima. V posledních 50 letech se pak z republikánů vyprofilovala vyloženě kulturně konzervativní strana – a oni se začali snažit ten rozsudek a jeho důsledky podemílat,“ vysvětluje v Checkpointu publicista.
Pokud by Nejvyšší soud skutečně rozsudek z roku 1973 zrušil, očekává se, že by se podmínky pro podstoupení potratu zpřísnily až v polovině amerických států. A nedá se vyloučit, podotýká Schneider, že by se některé snažily právo na potrat zrušit úplně.
Dokument uniklý z Nejvyššího soudu zažehl novou vlnu celostátních demonstrací za práva na potrat i čerstvou debatu o budoucnosti dalších podobně palčivých témat, třeba práv LGBT+ komunity. Podle Matěje Schneidera z webu A2larm ale apokalyptické scénáře, například zrušení stejnopohlavních manželství, nejsou příliš pravděpodobné:
„Sice bych nepoužil stejnou argumentaci, jako soudce Alito, ale potraty mají rozhodně v americkém politickém životě specifickou pozici a je tam poptávka po tom, aby se v téhle věci něco změnilo. Poptávka po tom, aby byly zneplatněny homosexuální svazky je takřka nulová a to je podle mě důležité vzít v potaz. Nejvyšší soud se sice tváří, že se vznáší na nějakém obláčku nad Washingtonem a není jím ovlivňován, myslím si ale, že to je iluze a že tam politika prokapává, tudíž bych se změn v této oblasti až tak nebál.“
Jak by se případné zrušení potratů promítlo do života Američanek? Kdo je vlastně Samuel Alito, autor uniklého návrhu stanoviska Nejvyššího soudu? A jak se v posledních letech proměnil charakter této americké instituce? Poslechněte si celý podcast!
Checkpoint
O aktuálním světovém dění s Jolanou Humpálovou (@Jolana_H). Každý čtvrtek na Seznam Zprávách, ve Spotify i Apple Podcasts a dalších aplikacích a na Podcasty.cz.Archiv všech dílů Checkpointu najdete tady, ostatní podcasty Seznam Zpráv zde. Svoje tipy, postřehy, nápady i připomínky nám posílejte na [email protected] Checkpointu na sociálních sítích pište s hashtagem #Checkpointsz. -
Dlouholeté konflikty zmítají státy napříč světem, pozornost světové veřejnosti však postupně upadá. „U nás na Ukrajinu určitě nezapomeneme, ale na západě Evropy už teď pozornost přesouvají jinam,“ říká bezpečnostní analytik Ondřej Ditrych.
Konflikt v súdánském Dárfúru propukl už skoro před dvěma dekádami. Střety mezi chartúmským režimem a ozbrojenými povstalci stály život více než 300 tisíc lidí, což jsou odhady Organizace spojených národů. Miliony lidí přišly o domov. Boje přitom neustávají – jen v posledních dnech v nich zemřelo přes 200 osob.
Dárfúr, byť specifický svou brutalitou, je ale jen jedním z mnoha konfliktů, které už dlouhá léta hoří v zemích napříč planetou. Tigraj v Etiopii, Barma, Sýrie – a dalo by se pokračovat. Podle Ondřeje Ditrycha, ředitele Ústavu mezinárodních vztahů, se na vývoji konfliktů ukazuje hned několik znepokojivých trendů:
„Roste počet nejen dlouhotrvajících konfliktů, ale i konfliktů celkově. Podle některých výpočtů z roku 2020 je jich vůbec nejvíc od konce druhé světové války. Podíváme-li se na statistiky konfliktů, jež se po světě vedou a vedly v poslední době, vidíme také, že jsou vedeny mezi státy i mezi nestátními aktéry a skupinami. A nejen že konflikty rostou početně – ony trvají i delší dobu.“
Některé statistiky podle Ditrycha ukazují, že dvě třetiny současných konfliktů trvají 10 let i déle: „Průměrná doba trvání konfliktů také roste, a to až na nějakých třicet let. Co jsme sledovali třeba právě v Dárfúru, je, že boje procházejí různými fázemi, není to lineární vývoj. Projdou si horkou fází, potom dojde k uzavření příměří nebo mírové dohody, což ale neznamená, že je po konfliktu. On se může vracet s různou mírou intenzity. A nedochází tedy k celkovému vyřešení příčin původního sporu,“ vysvětluje analytik.
Nepomáhá tomu nakonec ani fakt, že jsou konflikty čím dál více roztříštěné. Častěji jsou například vedeny mezi státem a vícero nestátními skupinami.
Mýtus zamrzlého konfliktu
Pravděpodobnost, že se i z ruské invaze na Ukrajině stane dlouhotrvající konflikt, není podle bezpečnostního analytika Ditrycha malá: „V tuto chvíli je samozřejmě těžké předvídat, kudy se může vinout linie kontaktu, na níž by mohly ukrajinské a ruské síly zůstat po delší dobu.
Nadějným scénářem – z pohledu Ukrajiny – by bylo znovunastolení územní jednolitosti a nabytí oblastí na východě země. V tuto chvíli se nezdá, že by šlo o pravděpodobný vývoj, domnívám se tedy, že se Ukrajina stane další zemí v postsovětském prostoru, kde konflikt bude latentně a možná i aktivně trvat delší dobu.“
Postsovětský prostor je ostatně známý svými zamrzlými konflikty – například tím v Jižní Osetii, Abcházii či válkou o Náhorní Karabach, která před dvěma lety „rozmrzla“. A někteří odborníci přisuzují takový osud i bojům na Ukrajině.
„V případě zamrzlých konfliktů se jedná svým způsobem o určitý mýtus. My už dnes vidíme, že ty konflikty nikdy zcela nezamrzají. Násilí na nějaké úrovni je tam stále přítomné a procházejí určitými cykly, jež nejsou příliš pravidelné, kdy dochází k obnovení konfliktu. Sledovali jsme to v Gruzii v roce 2008 i v Náhorním Karabachu v roce 2020. Ty konflikty tedy nejsou nikdy zcela zamrzlé, není tedy nakonec problém je chápat jako konflikty dlouhotrvající,“ podotýká v Checkpointu Ondřej Ditrych z Ústavu mezinárodních vztahů.
Jaké důsledky mají dlouhotrvající boje pro země, v nichž se odehrávají? Proč nejsou ony zamrzlé konflikty dořešeny? A co by bylo potřeba k tomu, aby došly k mírové dohodě, jež by vydržela – třeba v případě Ukrajiny?Poslechněte si celou epizodu Checkpointu!
Checkpoint
O aktuálním světovém dění s Jolanou Humpálovou (@Jolana_H). Každý čtvrtek na Seznam Zprávách, ve Spotify i Apple Podcasts a dalších aplikacích a na Podcasty.cz.Archiv všech dílů Checkpointu najdete tady, ostatní podcasty Seznam Zpráv zde. Svoje tipy, postřehy, nápady i připomínky nám posílejte na [email protected] Checkpointu na sociálních sítích pište s hashtagem #Checkpointsz. -
„Je rozdíl mezi tím, co se reálně děje, a mezi image, s jakou se Vladimir Putin prezentuje. Nemá žádný detailní dlouhodobý plán, není šachový velmistr. Spíš oportunista s velkými tužbami,“ říká v podcastu britský historik.
Rusové zahájili invazi na Ukrajině už před necelými dvěma měsíci a stále není jasné, co je vlastně jejím cílem. Britský historik a odborník na současné Rusko Mark Galeotti v Checkpointu říká, že to nejspíš neví ani ruský lídr Vladimir Putin:
„Původně měl Putin dojem, že je Ukrajina slabá a zkorumpovaná a zhroutí se po prvním útoku. Nakonec věří tomu, že Ukrajina není opravdovým státem a Ukrajinci nejsou skutečnými lidmi, což vysvětluje tu podivnou strategii na počátku invaze. Ta mu ale nevyšla, Ukrajinci se sjednotili a prokázali nejen kompetenci, ale také fenomenální odhodlání bránit svou rodnou zem. Nyní se tedy Putin snaží vykřesat z nastalé situace, co může.“
Rusové teď mohou podle spolupracovníka Ústavu mezinárodních vztahů doufat, že uzmou Luhanskou a Doněckou oblast a pás na pobřeží Azovského moře, který spojuje Krym s Ruskem.
„Pokud se jim podaří zabrat tato území, mohou přece říct, že tahle vojenská operace nikdy nebyla invazí. Že šlo o denacifikaci a demilitarizaci a ochranu ruskojazyčných Ukrajinců. Demilitarizaci můžou doložit tím, že vyhodili do povětří pár vojenských základen, a o denacifikaci budou, předpokládám, mlžit. Mohou tvrdit, že tohle bylo celou dobu jejich cílem. Samozřejmě je to nesmysl, ale dá se to tak podat,“ poznamenává v podcastu Galeotti.
Putin, kterého historik v podcastu porovnává s ruským carem Ivanem Hrozným, je upřímně přesvědčený o tom, že Ukrajina nemá právo na rozhodování o vlastní budoucnosti. „Na druhou stranu, i přesto, že se pohybuje ve své bublině plné yes-manů, musí mít ponětí o tom, že se ta válka nevyvíjí dobře. Musel přece vidět mapy a počty obětí. Bude tedy měnit svá očekávaní a aspirace,“ vysvětluje odborník a pokračuje:
„I kdyby se musel spokojit pouze s částí jihu a východu Ukrajiny, i kdyby jednoho dne došlo na uzavření míru, nemyslím si, že Putin prozře a najednou si řekne: ‚dobrý bože, vždyť je to legitimní stát‘. Uvědomí si jen, že tahle konkrétní příležitost mu nevyšla. A bude přemýšlet o tom, co může udělat v budoucnu.“
Podivné válčení
Rusové jmenovali před několika dny do čela útoku na Ukrajinu zkušeného generála Alexandra Dvornikova. Invaze má tedy až po nějakých sedmi týdnech určeného velitele, což Galeotti považuje za podivné.
„Obvykle Rusové přistupují k válčení metodicky, skoro až byrokraticky. Rusko se ale až teď začíná řídit určitými principy válčení, jež od začátku invaze neuplatňovalo. To bylo poněkud bizarní. Je dost těžké vysvětlit způsob, jakým Rusové tu invazi realizovali. Tedy kromě toho, že stála na základě politických úvah a Putinových představ o Ukrajině a o tom, jaká by ta válka měla být,“ poukazuje historik.
Jedním z nejvíce šokujících momentů invaze byl masakr v Buči. Podle Galeottiho se dá očekávat, že takových masakrů bude zpětně odhaleno víc. A další ještě přijdou:
„V Buči to nebylo tak, že by vojákům někdo řekl: ‚A teď tam běžte a vražděte a znásilňujte.‘ Takové věci se dějí v případě, kdy selže kázeň v armádě, kde je už tak špatná morálka. V armádě, které bylo nejdřív řečeno, že jde bojovat proti Ukrajincům, což jsou nelidští neonacisté. Armádě, která má strach, protože nevyhrává.“
Jak se bude v budoucnu psát o „speciální vojenské operaci“ v ruských učebnicích dějepisu? Rozdělila válka svět? A proč jde také o boj o ruskou duši? Poslechněte si celý podcast!
Checkpoint
O aktuálním světovém dění s Jolanou Humpálovou (@Jolana_H). Každý čtvrtek na Seznam Zprávách, ve Spotify i Apple Podcasts a dalších aplikacích a na Podcasty.cz.Archiv všech dílů Checkpointu najdete tady, ostatní podcasty Seznam Zpráv zde. Svoje tipy, postřehy, nápady i připomínky nám posílejte na [email protected] Checkpointu na sociálních sítích pište s hashtagem #Checkpointsz. -
„Několikrát ve své historii stáli Ukrajinci jako národ na pokraji vyhlazení. Ukrajinská národní identita byla nebezpečná pro carské Rusko i později sovětský režim, který se ji snažil potlačit,“ říká ukrajinista Alexej Sevruk.
Válka na Ukrajině nezačala na konci února, připomíná v Checkpointu odborník z Památníku národního písemnictví. Motivaci teď mají Ukrajinci podle Alexeje Sevruka velmi silnou.
„Válka se tam děje už osm let. A Ukrajinci velmi zblízka pozorují to, co se děje na okupovaných územích. A vidíme záběry z dočasně okupovaných měst a městeček u Kyjeva, odkud se ruští vojáci stáhli. Docházelo tam k masovým zločinům a rozsáhlému teroru vůči ukrajinským civilistům. Tohle na Ukrajině pochopitelně nikdo nechce a Ukrajinci dobře vědí, proti čemu a proč bojují.“
Pod národní identitou je podle ukrajinisty potřeba si představit společnou sdílenou historickou zkušenost, jazykový a kulturní i mediální prostor.
Jako o národu o sobě Ukrajinci začali uvažovat už v 19. století, kdy její území spadalo pod tehdejší Ruskou říši a Rakousko-Uhersko. „Několikrát ve své historii stáli Ukrajinci jako národ na pokraji vyhlazení. Je potřeba ale zdůraznit, že mluvíme o politickém národu, ne o tom etnickém,“ upozorňuje ukrajinista.
Masový přechod k ukrajinštině
Ukrajinská identita je pevně spjatá s ukrajinským jazykem. A právě ukrajinština má v zemi a její kultuře podle Sevruka „bohužel“ politickou roli. „Bohužel říkám proto, že protichůdnost ruského a ukrajinského jazyka je zneužívaná. A to dlouhodobě především Ruskem, potažmo proruskými politickými stranami,“ podotýká odborník.
V každodenním životě ale lidé žijící na Ukrajině přecházejí podle ukrajinisty z jednoho jazyka do druhého: „Naprostá většina Ukrajinců je bilingvní. Ta dvojjazyčnost tedy nikdy nebývá úplně symetrická, jeden jazyk je vždy dominantní. Může to být pracovní jazyk nebo ten, který lidé používají při komunikaci s nejbližšími. Většině Ukrajinců pak ale nedělá problém přepnout, pokud to situace vyžaduje, do jazyka druhého.“
„To nakonec vidíme v posledních týdnech, kdy ruskojazyčné obyvatelstvo masově přechází k ukrajinštině. A neznamená to, že by si ten jazyk osvojili během té krátké doby. Ne, ukrajinštinu měli zažitou a aktivovali ji, aby se vyhnuli používání jazyka vojenského agresora a distancovali se od Ruska,“ vysvětluje Alexej Sevruk.
Ukázkovým příkladem je nakonec původně ruskojazyčný ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj. „Jeho ukrajinština je skvělá, přitom převážnou část svého života ji používal spíš jen při nějakých formálních situacích, třeba na úřadě,“ říká Sevruk v podcastu.
Jak se začala ukrajinská identita budovat? A promítá se do tamní kultury? Poslechněte si celou epizodu podcastu!
Checkpoint
O aktuálním světovém dění s Jolanou Humpálovou (@Jolana_H). Každý čtvrtek na Seznam Zprávách, ve Spotify i Apple Podcasts a dalších aplikacích a na Podcasty.cz.Archiv všech dílů Checkpointu najdete tady, ostatní podcasty Seznam Zpráv zde. Svoje tipy, postřehy, nápady i připomínky nám posílejte na [email protected] Checkpointu na sociálních sítích pište s hashtagem #Checkpointsz. -
Viktor Orbán stojí v čele Maďarska již 12 let a je na dobré cestě vyhrát další volby. „On lidem nic moc neposkytl. Ani nemusel – kvůli tomu, jak je jeho režim nastavený, jak polarizovaná je maďarská společnost,“ říká politoložka Uljakiová.
Maďarsko bude v neděli hlasovat o příštím složení parlamentu. A ačkoliv do volebního boje vyrazila opoziční šestikoalice, která vládnímu Fideszu šlape na party, straně Viktora Orbána průzkumy stále přisuzují polovinu všech volebních hlasů.
Mezinárodní veřejnost může maďarského premiéra a jeho režim, který politologové označují za hybridní autoritářství, vnímat skrze útoky na akademickou a mediální svobodu a útlak menšin v čele s LGBT+ komunitou, pro jeho domácí voliče jde o zcela jinou postavu. „Bojuje za svůj lid, pere se za nás,“ řekla Seznam Zprávám jedna z jeho voliček, číšnice z města Szombathely.
Orbán svou současnou politickou identitu postavil mimo jiné právě na tom, že brání takzvané maďarské hodnoty. Mezi jeho příznivci tak rezonují otázky národní hrdosti a bezpečnosti.
„Myslím si, že se režim snaží uměle vytvářet krize, na něž pak může nacházet řešení. Ale když došlo na skutečnou krizi, třeba koronavirovou pandemii, vláda neuměla správně, prakticky reagovat. Ona funguje způsobem pokus-omyl, což samozřejmě kabinet nepřiznává,“ popisuje v Checkpointu politoložka Anna Ujlakiová z Centra pro sociální vědy, jež sídlí v Budapešti.
„Možná teď pro něj ona krize spojená s válkou na Ukrajině představuje dobrou příležitost, protože do Maďarska nepřicházejí žádné davy uprchlíků – tedy ve smyslu skutečné masy lidí, která by mohla nějak narušit stabilitu země, působit destruktivně. Možná tedy i v tomto případě vláda tu krizi sama vytváří. A do toho je tu stále koronavirová krize a voliči se teď možná nebudou rozhodovat podle toho, jak vláda reagovala na pandemii, ale spíš s ohledem na její reakci na válku na Ukrajině,“ podotýká Ujlakiová.
Popularitu Fidesz získal, když o ni opozice přišla
Lidé, kteří pro premiéra a jeho stranu hlasují, představují podle politologa Laszla Bruszta ze Středoevropské univerzity pestrou skupinu: „Jde z části o ty, kteří si zakládají na své důstojnosti – před rokem 2010 měli pocit, že maďarství a jeho hodnoty jsou speciální a že na nich záleží. A Orbán je oslovil. Pak jsou to lidé, již neměli sociální jistoty, ty ze střední, nižší střední třídy, ale taky lidi bez zaměstnání, často bez možnosti dostat se k penězům. A pak Fidesz také volili ti, kterým šlo o posílení maďarské střední třídy, lidé, co si považují nízkých daní a chtějí jet na několikatýdenní dovolenou do Chorvatska k moři.“
Velká část Orbánovy popularity je podle politologa Bruszta postavená na tom, že opozice o svou oblíbenost přišla. A na tom, že do debaty vnesl otázku národa – a ne třídy. „Je tu jádro, které smýšlí způsobem: ‚Maďarsko na prvním místě‘. A pak je tu otázka bezpečnosti – nejen té geopolitické, ale také sociálního zabezpečení. To jsou asi dva nejdůležitější důvody. Částečně jde o rétorickou věc, ale lidé si pamatují, že v porovnání s předchozím parlamentem jsou teď zabezpečenější,“ vysvětluje odborník ze Středoevropské univerzity.
Bruszt přiblížil i to, jakou roli hraje v oblíbenosti Fideszu a jeho lídra ekonomická otázka. Střední třída je podle něj „nadšená z rovné daně a služeb sociálního státu, z nichž nejvíce těží ti, kteří už nějaké finanční prostředky mají“.
„Orbán poskytl příležitosti i lidem z maďarského venkova, kteří neměli peníze nebo práci. Dal jim možnost veřejných prací tak, že víceméně zrušil pravidla najímání a propouštění pracovníků. Zaměstnanost tedy za posledních 12 let stoupla. I to jsem myslel tím zabezpečením – jsou to málo placené práce, ale statisíce lidí tak dostanou aspoň něco,“ poznamenává v Checkpointu politolog.
Jak jsou na tom po dvanácti letech vlády Fideszu maďarské instituce i lidská práva? Co si myslí voliči opozice? A budou nedělní volby férové? Poslechněte si celý podcast!
Checkpoint
O aktuálním světovém dění s Jolanou Humpálovou (@Jolana_H). Každý čtvrtek na Seznam Zprávách, ve Spotify i Apple Podcasts a dalších aplikacích a na Podcasty.cz.Archiv všech dílů Checkpointu najdete tady, ostatní podcasty Seznam Zpráv zde. Svoje tipy, postřehy, nápady i připomínky nám posílejte na [email protected] Checkpointu na sociálních sítích pište s hashtagem #Checkpointsz. -
Putin je vražedný diktátor. To a mnoho dalšího řekl americký prezident Joe Biden o ruském lídrovi. „Už dřív o něm řekl, že je zabiják, načež se sešli na summitu. Takže znamená to vůbec něco? Putin má hroší kůži,“ říká americký politolog Alexander Cooley.
Vztahy Spojených států s Ruskem se po letech kolísání dostaly do mrazivého bodu. Na vině je z velké části geopolitická situace, tedy válka, již Rusko rozpoutalo na Ukrajině – atmosféra byla ale mezi mocnostmi napjatá už před ní.
Americký prezident Joe Biden se totiž neostýchal barvitě popisovat Vladimira Putina jako zabijáka či člověka bez duše, což mu ostatně řekl už před jedenácti lety při osobním setkání. Před pár dny kvůli Putinově válce na Ukrajině přidal další nepěkná označení jako válečný zločinec a vražedný diktátor.
„Rusové takovou rétoriku vnímají jako záminku k tomu, aby zpřetrhali všechny diplomatické vazby. Podle mě to nahrává jejich ukřivděnosti a pocitu, že nejsou respektováni,“ popisuje v podcastu americký politolog Alexander Cooley z Kolumbijské univerzity v New Yorku.
„Nakonec si ale nemyslím, že by to v praxi mělo velký dopad. Pokud se dostaneme do bodu, kdy se bude jednat třeba o příměří nebo o dohodě, nebude hrát roli, že někdo o někom řekl, že je válečný zločinec,“ myslí si.
Podle politologa je politická kariéra současné hlavy USA nepřímo navázaná na kroky Vladimira Putina. „Když se vrátíme do roku 2008: Bidenova politická dráha má s Ruskem specifickou souvislost. Tehdy byly v plném proudu prezidentské kampaně demokrata Baracka Obamy a republikána Johna McCaina a zároveň se naplno rozhořela válka mezi Ruskem a Gruzií. McCain jasně vedl v průzkumech díky jednomu kroku – prohlásil, že ‚všichni jsme teď Gruzínci‘, a mluvil o tom, jak blízcí si jsou s prezidentem Saakašvilim,“ vysvětluje.
„A sice to nejde prokázat, ale podle mě ve chvíli, kdy byl Biden jedním z kandidátů na viceprezidenta, dostal přednost před ostatními právě kvůli tomu, jak citlivé zahraničněpolitické otázky jsou. Obama byl totiž mladý, nezkušený senátor, který by nezvládl řešit otázky národní bezpečnosti ani toho, co dělat s Ruskem. To byla McCainova silná stránka. Tudíž výběr Bidena popostrčila válka v Jižní Osetii. A když se zamyslíme nad událostmi, které dovedly Bidena do Bílého domu – Putin je za to zčásti zodpovědný,“ podotýká odborník z Kolumbijské univerzity.
Zatímco postoj Bidena vůči Putinovi je veřejně známá věc, názor šéfa Kremlu na svého amerického protějška je podle Cooleyho mnohem méně zřetelný: „Zdá se mi, že Vladimir Putin cítí jakýsi odpor nejen k Bidenovi, ale celkově k takové skupině expertů na zahraniční politiku a Rusko – k těm, kteří Rusko označují za upadající nebo pouze regionální mocnost. A myslím si, že Putin může třeba zpochybňovat, jestli na to Biden vzhledem ke svému věku ještě má a tak dál. Ale jinak je pro něj Biden předvídatelný.“
Poučení z bolestivých lekcí
Rusko nebylo po dlouhé roky pro americkou administrativu prioritou – svou pozornost směřovala spíše na Dálný východ, zejména na to, jak jednat s Čínou. Ani vláda prezidenta Bidena, jež nastoupila loni na konci ledna, neměla vztahy s Ruskem na vrcholu svých priorit. Maximalistický přístup Vladimira Putina ale semknul západní spojence a Amerika, poučená ze svých předchozích chyb, se ujala pozice lídra.
„USA dostaly pár bolestivých lekcí – jednou z nich bylo stažení vojáků z Afghánistánu, jež přispělo k tomu, jak Putin vnímá Bidena a že o zemi mluví jako o upadající mocnosti. A další byl vznik aliance mezi Austrálií, Velkou Británií a USA – tedy to, za jakých okolností k ní došlo. Američané se z toho ale poučili,“ říká v podcastu Alexander Cooley.
Před začátkem války proto začali Američané vypouštět ven informace o tom, ‚že to Putin vážně udělá‘, pokračuje: „A teď už vidíme, že to dělali hlavně kvůli Němcům a Francouzům, kteří říkali, že jejich tajné služby takové informace nemají – že si nemyslí, že ‚by to Putin udělal‘. A Američané řekli, fajn, ale chtěli dopředu vědět, jaké kroky Západ jako komunita podnikne v případě, že Putin invazi zahájí. A díky tomu se země tak rychle shodly a mohly přijít s tak podstatnými opatřeními.“
„V Americe byly vždy tendence odbýt Rusko jako potenciální problém s tím, že jde o upadající, regionální mocnost. A síla ruské revizionistické nespokojenosti nebyla – evidentně – doceněna. Což teď vidíme. Americká zahraniční politika má celkově tendence se vracet k devadesátkové rétorice, že USA jsou nepochybně globálním lídrem a hegemonem a že jsou přítomny všude po světě. Éra světového hegemona je ale pasé už dobrých pár let,“ poznamenává v Checkpointu politolog z Kolumbijské univerzity.
Je válka na Ukrajině tématem pro volby do Kongresu? Proč rozvržení světa ze studené války už nefunguje? A zasekly se USA v myšlence konce dějin? Poslechněte si celý podcast!
Checkpoint
O aktuálním světovém dění s Jolanou Humpálovou (@Jolana_H). Každý čtvrtek na Seznam Zprávách, ve Spotify i Apple Podcasts a dalších aplikacích a na Podcasty.cz.Archiv všech dílů Checkpointu najdete tady, ostatní podcasty Seznam Zpráv zde. Svoje tipy, postřehy, nápady i připomínky nám posílejte na [email protected] Checkpointu na sociálních sítích pište s hashtagem #Checkpointsz. -
Začalo to léky na bolest, následoval heroin a nakonec fentanyl. Opioidová krize, jež Spojené státy sužuje už přes dvě dekády, bere životy a rozbíjí rodiny i komunity. A řešení stále nepřichází.
Americká média v posledních dnech propírala případ sedmi mladých lidí, kteří se při jarních prázninách na Floridě předávkovali kokainem říznutým fentanylem – mezi nimi byli i kadeti vojenské akademie West Point. „Mladí lidé mají pocit, že mohou experimentovat a projde jim to. Jak ale o jarním volnu zjistili i ti kadeti West Pointu, bohužel ne vždycky to tak je,“ podotýká v Checkpointu profesorka medicíny Judith Feinbergová z Univerzity v Západní Virginii.
Všichni nakonec přežili, takové štěstí ale statisíce dalších lidí neměly. Kvůli předávkování opioidy, což jsou různé léky na předpis a třeba i heroin nebo právě fentanyl, totiž zemřelo v Severní Americe za poslední čtvrtstoletí skoro 600 tisíc lidí. A jen v USA se problém rok od roku zhoršuje. Od dubna 2020 do dubna 2021 se opioidy předávkovalo a následně zemřelo skoro 76 tisíc lidí – v předchozím roce to bylo zhruba o třetinu méně.
V podcastu mluví odbornice Feinbergová o tom, jak se opioidová krize rozmohla v hornatém americkém státě Západní Virginie: „Není to nijak zvlášť hustě osídlený stát, z 50 amerických států je Západní Virginie desátá nejméně osídlená. A přitom už přes dekádu vykazujeme nejvyšší počty úmrtí na předávkování v celých USA.“
Farmaceutické společnosti totiž začaly na konci devadesátých let lékařům napříč Spojenými státy tvrdit, že jejich léky na předpis – například OxyContin od Purdue Pharma – nejsou návykové.
„To byla šílená lež. Narkotika mohou být návyková! A ty firmy pak doslova nacpaly miliony prášků do Západní Virginie. Jedno malé město se třemi tisíci obyvateli dostalo během tří let 20 milionů pilulek. A tomu já říkám opioidová epidemie 21. století. Předtím jsme měli v některých částech USA problém s heroinem, ale tato epidemie? Tu odstartovaly léky na předpis,“ vysvětluje počátky krize odbornice z Univerzity v Západní Virginii.
Rostoucí cena pilulek, jež se pak daly pořídit i na ulici, nakonec uvolnila cestu levnějšímu heroinu. A pak se na scéně objevil fentanyl. „Na rozdíl od heroinu není potřeba k jeho výrobě nic pěstovat. Fentanyl je zcela syntetický, vyrábí ho hlavně v čínských a mexických laboratořích, a jde o extrémně silnou drogu. Jen pár zrnek stačí k předávkování, pašovat ho do USA je tedy mnohem snadnější, je ho potřeba menší množství než heroinu,“ upozornila Feinbergová.
Ačkoliv si krize vyžádala statisíce životů, většina americké společnosti ji stále vidí desítky let starou optikou. „Od 70. let je užívání drog vnímáno jako zločin. Jako osobní selhání – jako kdyby bylo možné nějak přenastavit vlastní mozek v momentě, kdy nadvládu nad ním mají drogy. Takže lidi, kteří se do drogové závislosti zapletou, čelí velké stigmatizaci. Nemyslím si, že by americká společnost chovala nějaký soucit nebo pochopení vůči lidem, kteří se závislostí bojují. A to i přesto, kolik lidí za jediný rok zemřelo – 100 tisíc obětí je opravdu hodně,“ říká v podcastu odbornice.
„Je těžké vyjádřit, jak moc jsem znechucená“
Tváří opioidové epidemie se stali majitelé a zakladatelé farmaceutické společnosti Purdue Pharma, tedy rodina Sacklerových. Kritici je označují za strůjce krize – a stejně to vidí i profesorka medicíny ze Západní Virginie:
„Pokud chcete můj názor, podle mě to jsou zločinci. Oni věděli, že ty léky jsou návykové a poslali své prodejce do všech států, aby doktorům tvrdili, že návykové nejsou. Mají na rukou krev. Jen loni zemřelo v USA na předávkování více než 100 tisíc lidí. Společnost Purdue Pharma je podle mého názoru za jejich smrt nepřímo zodpovědná.“
Rodině Sacklerových se podařilo si v otázce opioidové krize zajistit imunitu, tudíž žádnému z jejích členů nehrozí trest odnětí svobody. „V právních vyrovnáních se uvolili zaplatit nějakých 5 miliard dolarů, což zní jako neskutečné peníze. Ale v porovnání s jejich bohatstvím jsou to pro ně drobné. Je pro mě těžké vyjádřit, jak moc jsem znechucená tím, co udělali a jak lehce jim to prošlo,“ komentuje v Checkpointu Judith Feinbergová.
Rodina Sacklerových, respektive rodiny obou zakladatelů, se k vyrovnáním vyjádřila na začátku března: „Ačkoliv rodiny jednaly ve všech ohledech v souladu se zákonem, upřímně litují, že OxyContin, lék na předpis, jenž nadále pomáhá lidem trpícím chronickou bolestí, se nečekaně stal součástí opioidové krize, která přinesla smutek a ztrátu příliš mnoha rodinám a komunitám.“
Jaké další problémy se vážou na opioidovou krizi? Proč došlo k demografickému posunu a předávkování teď hrozí spíše v afroamerických komunitách? A jak je to s řešením situace? Mají se k němu úřady? Poslechněte si celý podcast!
Checkpoint
O aktuálním světovém dění s Jolanou Humpálovou (@Jolana_H). Každý čtvrtek na Seznam Zprávách, ve Spotify i Apple Podcasts a dalších aplikacích a na Podcasty.cz.Archiv všech dílů Checkpointu najdete tady, ostatní podcasty Seznam Zpráv zde. Svoje tipy, postřehy, nápady i připomínky nám posílejte na [email protected] Checkpointu na sociálních sítích pište s hashtagem #Checkpointsz. -
V uprchlickém centru i na nádraží u polsko-ukrajinských hranic je rušno. „Když se tady člověk prodírá davy lidí, dostane ho to do reality. V životě jsem neviděla tolik laskavosti na jednom místě,“ říká reportérka Seznam Zpráv.
Do polské Korčové, která leží u hranic s Ukrajinou, proudí denně davy lidí. V rozlehlé budově obchodního centra úřady zřídily uprchlické centrum, kam kyvadlovou dopravou převážejí lidi, již před válkou utekli z Ukrajiny.
„Jsou tu tisíce míst, tisíce lehátek, kde si mohou uprchlíci odpočinout, najíst se a zjistit, co dál. Stojí tu stánky všech možných států včetně Česka, které zařizují přepravu do jednotlivých regionů. A také tu pracuje spousta dobrovolníků, jazykově různě vybavených, kteří lidem pomáhají,“ popisuje v Checkpointu situaci na polsko-ukrajinských hranicích reportérka Seznam Zpráv Eva Soukeníková.
Na místo novinářka přijela s českým humanitárním vlakem, který ve spolupráci s dopravci RegioJet a ČD Cargo zřizuje organizace Člověk v tísni. Ta na místo dováží pomoc v různých podobách – od karimatek a spacáků přes toaletní papír a hygienické potřeby až po trvanlivé potraviny.
Při zpáteční cestě do vlaku nastupují Ukrajinci prchající před krvavou válkou. Dopředu není jasné, kolik jich nastoupí – a kam až vlastně dojedou.
„Česká posádka i dobrovolníci říkali, že mají pokyny uprchlíkům, kteří nemají v Praze domluvené ubytování, nemají tam známé ani příbuzné, doporučit, aby vystoupili už v jiných krajských městech. Třeba v Ostravě, Olomouci nebo Pardubicích, přes které vlak jezdí. Kapacita je v Praze našponovaná, není už místo pro přijetí dalších lidí,“ podotýká Soukeníková v podcastu s tím, že by stejně příchozí Ukrajince úřady rozvezly do regionů.
Novinářka s českými dobrovolníky mluvila i o tom, jak vnímají rostoucí kritiku, která v Česku rezonuje. Tedy názory, že „bychom se měli nejdřív postarat především sami o sebe“.„Ta kritika ještě nepřevažuje pozitivní reakce a pomoc, již Češi nabízejí. Nicméně jsme s dobrovolníky diskutovali o tom, co může tato uprchlická vlna přinést do budoucna. Je třeba si uvědomit, že i bez ní řeší Česká republika vlastní problémy, třeba bytovou krizi, nedostatečné kapacity ve školství a předškolní péči. A ty bude příliv uprchlíků jen dál akcentovat,“ upozorňuje reportérka Seznam Zpráv.
Dobrovolníci ale nakonec současnou uprchlickou krizi vnímají pozitivně: „Česká společnost podle nich konečně uvidí reálné problémy, jež bude muset řešit. Že by třeba v případě bytové krize mohlo vzniknout nějaký smysluplný formát sociálního bydlení. Přináší to do budoucna příležitost vyřešit problémy, s nimiž se už teď potýkáme.“
Kromě dobrovolníků z České republiky se Eva Soukeníková setkala i s těmi polskými. Například devatenáctiletou Julií z Přemyšlu, která dříve pracovala jako servírka, a nyní na tamním vlakovém nádraží rozdává příchozím Ukrajincům jídlo.
„Je dvanáct hodin na nohou a rozlévá lidem polévku a rozdává kuře s rýží. Bavila jsem se i s Pjotrem, mladým klukem, který měl na reflexní vestě napsáno, že mluví anglicky. Pro něj je to prý samozřejmost, jít pomoci ve svém městě,“ říká Eva Soukeníková ze Seznam Zpráv.
Jak vlastně uprchlické centrum funguje? Proč novinářku vyhodili od hranic? A co jí řekl český dobrovolník Jiří? Poslechněte si celou speciální epizodu podcastu!
Checkpoint
O aktuálním světovém dění s Jolanou Humpálovou (@Jolana_H). Každý čtvrtek na Seznam Zprávách, ve Spotify i Apple Podcasts a dalších aplikacích a na Podcasty.cz.Archiv všech dílů Checkpointu najdete tady, ostatní podcasty Seznam Zpráv zde. Svoje tipy, postřehy, nápady i připomínky nám posílejte na [email protected] Checkpointu na sociálních sítích pište s hashtagem #Checkpointsz. -
Válka na Ukrajině spojila lidi i média. „Můžete teď zapnout jakýkoliv mediální kanál a nehledě na to, komu patří, dostanete důvěryhodné informace. Teď stojí všichni proti jednomu nepříteli,“ říká šéfka webu The Kyiv Independent.
„Média si vedou skvěle. Potírají dezinformace, mluví s lidmi o informační hygieně. A dobře si vedou vlastně i úřady, které s lidmi dennodenně komunikují a podávají informace, řekněme, z první ruky. To hodně pomáhá,“ vysvětluje v Checkpointu Daryna Ševčenková z Kyiv Independent, kde působí jako výkonná ředitelka.
Právě zpravodajská práce mladého ukrajinského média patří v současnosti mezi základní kameny informování o dění na Ukrajině. Pokud válku sledujete na sociálních sítích, třeba na Twitteru, příspěvky média a jeho novinářů reportujících z protileteckých krytů vás určitě neminuly. V Checkpointu Ševčenková popisuje, jak teď fungování zpravodajského média vypadá:
„Publikujeme v angličtině a část redakce je složená z cizinců, kteří nežijí na Ukrajině. Takže pracují on-line na dálku bez toho, aniž by na ně padaly bomby. Obstarávají teď tedy spoustu věcí. Pak máme dobrovolníky, velice nápomocné, kteří nám pomáhají třeba s infografikami nebo sociálními sítěmi. A pak jsou tu naši novináři, několik z nich v Kyjevě. Ti pracují většinou z krytů a snaží se zároveň postarat o své rodiny. Jeden z našich novinářů se přidal k jednotkám územní obrany. Teď na nějakou dobu vykonává jinou, důležitější službu.“
Válka na Ukrajině má v tuto chvíli mnoho podob – od raketových útoků po obrazy statisíců lidí, které před konfliktem prchají ze země. Mnohem déle jde ale také o válku informační, jež se s vývojem situace proměňuje.
„Nedostávají se ke mně žádné falešné zprávy typu ‚Rusko je super‘ – myslím, že všichni chápou, že něco takového by tady nefungovalo. Co ale vídávám, jsou poplašné zprávy, které se nejspíš snaží lidi vyděsit. Říkají třeba, že ‚u Brovar, které leží kousek od Kyjeva, je tři sta tanků‘. Jenže – když člověk naslouchá oficiálním informacím úřadů, ví, že žádné konvoje o třech stech tancích sem nemíří. Prostě to není pravda,“ říká v epizodě Ševčenková.
Šéfka Kyiv Independent teď proto razí strategii naslouchat oficiálním zdrojům. „Máme tu veřejnoprávní rozhlas Suspilne, který je neustále on-line a provozuje nespočet kanálů na Telegramu. Jako novinářka znám spoustu lidí z různých regionů, kteří v Suspilne pracují, takže vím, že se jim dá věřit. A že využívají původní zdroje, což jsou zároveň i ty oficiální – ať už jde o instituce nebo další podobné zdroje,“ popisuje.
Kočírovat mediální prostor mohou podle Ševčenkové i obyčejní lidé – včetně těch v zahraničí. „V první řadě je potřeba sdílet důvěryhodné zdroje. Kdykoliv se dočtete o něčem, co zní jakkoliv divně, jděte na naše stránky a ověřte si to,“ nabádá v podcastu.
„Občas se ke mně dostanou zprávy od lidí z jiných zemí, které říkají, že je Kyjev obklíčený. A to není pravda – o Kyjev se celé dny bojuje, ale není obklíčený. Nechceme, aby si svět myslel, že prohráváme, když to tak není. Děláme všechno pro to, abychom tuhle válku vyhráli. Bojujeme o svou zemi, svobodu a všechno, v co věříme,“ říká Daryna Ševčenková z Kyiv Independent.
Jak se s ruskou invazí na Ukrajině Ševčenková vypořádává? Existuje nějaký způsob, jak se ní vyrovnat? A jakou pomoc ukrajinská média potřebují? Poslechněte si celou aktuální epizodu Checkpointu!Checkpoint
O aktuálním světovém dění s Jolanou Humpálovou (@Jolana_H). Každý čtvrtek na Seznam Zprávách, ve Spotify i Apple Podcasts a dalších aplikacích a na Podcasty.cz.Archiv všech dílů Checkpointu najdete tady, ostatní podcasty Seznam Zpráv zde. Svoje tipy, postřehy, nápady i připomínky nám posílejte na [email protected] Checkpointu na sociálních sítích pište s hashtagem #Checkpointsz. -
Zelené zlato – tak se v Mexiku přezdívá avokádu, plodině mimořádně významné pro jeho trh. Ten ovšem z velké části ovládají soupeřící drogové kartely a boj o avokádo je plný násilí a desítek obětí.
„U jakéhokoliv podniku, který se dá zpeněžit, lze očekávat, že z něj kartely budou chtít těžit. Mexický stát Michoacán, který má výhradní povolení vyvážet avokádo do USA, produkuje obrovské množství tohoto ovoce, jež se prodává za obrovské množství peněz. A zároveň jde o stát historicky ovládaný kartely, jež tam vybudovaly pašerácký řetězec – původně kvůli drogám, teď ho využívají pro všechno ostatní,“ říká v Checkpointu novinář Václav Lang.
Do svého portfolia přidaly narkokartely kromě drog například únosy a obchod s lidmi. Postupem času tam připadlo i avokádo a třeba limetky. „Jde o parazitování na domácí ekonomice, které je pro kartely do určité míry bezpečnější a jednodušší než komplikovanější obchod s ilegálními komoditami. Napíchnout se na avokádový byznys je snazší,“ podotýká Lang, který v Mexiku žije několik let.
Podle Langa jde o princip výpalného v jeho nejčistší podobě: „Představte si farmáře i větší producenty. A pak děsivé kartely s obrovským arzenálem zbraní i mocí a chapadly široce rozevřenými, třeba i do politiky. Ty přijdou za zemědělcem, řeknou mu, že jim bude ze svého pole odvádět tolik a tolik peněz – buďto za hektar, nebo za kilo prodaného avokáda. Podle nedávných informací se také ukázalo, že denně kartely ukradnou asi čtyři náklaďáky plné avokáda. A když zemědělci platit nechtějí, přijdou na řadu výhružky, únosy a násilí.“Jak to funguje na avokádových plantážích a co všechno je za jedním avokádem? Je lepší přestat toto ovoce jíst? A proč peníze turistů dost pravděpodobně končí v pokladnách kartelů? Pusťte si celý podcast Checkpoint.
O aktuálním světovém dění s Jolanou Humpálovou (@Jolana_H). Každý čtvrtek na Seznam Zprávách, ve Spotify i Apple Podcasts a dalších aplikacích a na Podcasty.cz.Archiv všech dílů Checkpointu najdete tady, ostatní podcasty Seznam Zpráv zde. Svoje tipy, postřehy, nápady i připomínky nám posílejte na [email protected] Checkpointu na sociálních sítích pište s hashtagem #Checkpointsz.
Checkpoint -
Letos to bude 20 let od legalizace eutanazie a asistované sebevraždy v Nizozemsku. „Počty případů eutanazie stále rostou. Definice utrpení se proměnila, z eutanazie se stává výchozí možnost smrti,“ říká profesor etiky Theo Boer.
Eutanazie – lékařská praktika, jež je legální jen v sedmi zemích světa. Kromě Nizozemska ještě ve Španělsku, Belgii, Lucembursku, Kanadě, Kolumbii a nejnověji na Novém Zélandu. Na rozdíl od asistované sebevraždy jde sice o usmrcení na vlastní žádost, ale které provádí lékař. Ačkoliv ji v Nizozemsku zlegalizovali až v roce 2002, debaty o ní se vedly desítky let. Poprvé se do veřejné debaty dostala na konci šedesátých let.
„Mluvilo se o tom, proč lékaři poskytují pacientům přehnanou péči, která jim následně působí mnoho utrpení. Že by s tím měli přestat a v některých případech naopak ukončit život, který prodlužují – čímž prodlužují i ono utrpení. To bylo v roce 1969, kdy padla první zmínka o eutanazii. A získala velkou podporu,“ říká na úvod v Checkpointu profesor etiky Theo Boer z Protestantské teologické univerzity z Gröningenu.
„Nizozemsku to pak nějakou dobu trvalo. V roce 1994 byla ustavena taková provizorní legislativa, která eutanazii vyhradila samostatný článek v zákoně o pohřebnictví a kremaci. Tehdy Nizozemsko eutanazii de facto legalizovalo, o osm let později pak přijalo zákon v plném znění. A jak jsme se do tohoto bodu dostali? Šlo o projev soucitu. Zejména soucitu s lidmi, kteří nepředstavitelně trpí, kteří před sebou mají dny nebo týdny života a zemřeli by v agónii a bolestech,“ vysvětluje odborník.
Po mnoha letech eutanazie v praxi se ale její smysl trochu posunul. „Bavíme se především o západní Evropě, Severní Americe, Austrálii, Novém Zélandu a Jihoafrické republice. To všechno jsou liberální demokracie, jejichž nejvyšší hodnotou je kontrola a autonomie. Takže tím základním hnacím motorem už není soucit, byť hraje svou roli – tu důležitější teď ale má sebeurčení a nezávislost,“ podotýká Boer.
V legislativě z roku 2002 jsou stanovená kritéria toho, kdo může eutanazii podstoupit. Musí jít o člověka, který o ni explicitně žádá. Osobu procházející nesnesitelným utrpením, kdy není naděje na zlepšení jejího zdravotního stavu a neexistuje alternativa, která by její utrpení snížila.
Za dvě dekády se podmínky nezměnily – jejich výklad ale podle Boera ano: „Nikdy jsme výslovně neuvedli, že by onemocnění pacienta mělo být fyzické, ne psychické. Není tam ani uvedeno, že musí jít o nevyléčitelnou nemoc. Všichni si ale tehdy i přesto mysleli, že se to týká umírajících pacientů, kteří trpí právě nevyléčitelným, fyzickým onemocněním.“
Jak ale revizní komise později zjistily, tyto podmínky jsou velmi flexibilní. „V roce 2005 jsme začali zahrnovat i psychiatrické pacienty, osoby s demencí v první i pokročilé fázi nebo například ty, které trpěly zdravotními potížemi souvisejícími s vysokým věkem,“ vyjmenovává odborník.
Boer, který se stal hlasitým kritikem některých aspektů týkajících se tohoto zákroku, byl necelých deset let součástí jednoho ze zmiňovaných revizních těles. Takzvaných Regionálních komisí pro kontrolu eutanazie, odkud v roce 2014 odešel. „Skončil mi mandát, dá se ovšem říct, že to byla úleva. Nocí, kdy mi komise nedala spát, přibývalo. I přesto si však myslím, že komise odvádějí záslužnou práci,“ poznamenává a pokračuje: „Vždy jsem měl dojem, že je eutanazie dobrým krajním řešením. Myslím si, že usmrtit někoho, kdo prochází extrémním utrpením, může být morálně přípustné, otázkou je, jestli by to mělo být legální. A v této věci jsem mnohem kritičtější, protože jsem byl svědkem toho, že legalizace takové praktiky vedla k nové, větší poptávce.
Zatímco na počátku století Nizozemsko evidovalo okolo dvou tisíc případů eutanazie ročně, v roce 2019 jich bylo už 6361. Tvořily tedy 4 procenta ze všech případů úmrtí v zemi. „Taková smrt se stává spíš normální, což je také další důvod, proč to číslo narůstá. Dělají to všichni, znám rodiny, kde prakticky každý, kdo zemřel, odešel tímto způsobem. Eutanazie se stává standardní možností,“ shrnuje Boer.
Profesor v podcastu mluví i o dalších etických otázkách týkajících se eutanazie. „Dál se mluví vede diskuze o tom, proč by měl ten zákrok provést lékař. Například v mnoha zemích včetně Spojených států funguje nějaká forma asistovaného umírání, ale pacient to musí udělat sám, lékař mu nanejvýš asistuje, ale neukončí jeho život. Takže se sami sebe ptáme, proč to musí být doktor, který má provést tento neuvěřitelně těžký zákrok – proč to nemá udělat sám pacient,“ vysvětluje v podcastu Theo Boer.
Jakou roli hraje v Boerově postoji jeho protestantská víra? Proč za nejhorší považuje utrpení psychiatrických pacientů? A jaké další etické otázky jsou ve hře? Poslechněte si celou epizodu podcastu!
Checkpoint
O aktuálním světovém dění s Jolanou Humpálovou (@Jolana_H). Každý čtvrtek na Seznam Zprávách, ve Spotify i Apple Podcasts a dalších aplikacích a na Podcasty.cz.Archiv všech dílů Checkpointu najdete tady, ostatní podcasty Seznam Zpráv zde. Svoje tipy, postřehy, nápady i připomínky nám posílejte na [email protected].
O Checkpointu na sociálních sítích pište s hashtagem #Checkpointsz.
-
Napětí na hranicích Ukrajiny s Ruskem dosud neutichlo. Reportér Seznam Zpráv Filip Harzer proto do oblasti odcestoval a v novém Checkpointu mluví mimo jiné o tom, jak se Ukrajinci k hrozícímu konfliktu staví.
„Všichni svorně opakují, že jsou ve válce osmým rokem, že to pro ně není nová situace. Za pozornost médií i západních politiků jsou obecně rádi – říkají, že to je potřeba, že je to takové preventivní, odstrašující opatření. A že se situace možná malinko zveličuje, ale i za to jsou rádi. Ten hrozící vojenský střet to může oddalovat, nebo ho i znemožnit,“ říká v podcastu Filip Harzer, reportér Seznam Zpráv.
Novinář vyrazil před týdnem na Ukrajinu. Strávil tam několik dní – pobyl v Kyjevě, odcestoval na východ k ukrajinsko-ruským hranicím a zúčastnil se i vojenského cvičení.
„Nedá se říct, že by byli Ukrajinci v klidu, válku mají v podvědomí. Opakují, že ve frontě na východě země umírají dennodenně lidé. Tu novou eskalaci, koncentraci ruských vojsk u hranic, samozřejmě vnímají a nemávají nad ní rukou. Jen jim nenarušuje každodenní život,“ doplňuje reportér.
Se situací se každý vyrovnává jinak. Někteří – zejména v Kyjevě – si podle Harzerza připravují evakuační balíčky, tedy batohy s potřebnými dokumenty a léky, jiní navštěvují kurzy první pomoci nebo vojenská cvičení:
„Další mají připravenou hotovost a vytipované místo, kam by se případně ukryli. A lidé také uvažují o tom, že kromě spíše nepravděpodobné pozemní invaze by mohlo dojít k projevu hybridní války. Tedy že by třeba byla narušená kritická infrastruktura, že by nešla třeba mobilní síť nebo elektřina. Analytička Ljuba Cibulská je například dohodnutá s přáteli, že se sejdou na určitém místě, kdyby se nemohli spojit obvyklým způsobem. A také rozdala svým blízkým vysílačky a učí je s nimi zacházet.“
V Charkově, který leží jen 30 kilometrů od ukrajinsko-ruských hranic a podle Harzera by byl „první na ráně“, se na Kyjevany dívají s lehkým despektem.
„Kvůli tomu, že je hlavní město tak daleko a že tam lidé trochu blázní. V Charkově evakuační balíčky spíš nepřipravují, ale mají třeba v autě natankovanou plnou nádrž nebo ví, do jaké stanice metra by se v případě útoku schovali. Lidé si tam pokládají otázky, zda by ve městě zůstali a bojovali, nebo by se snažili rychle odjet na západ země, kam by fronta dojít nemusela,“ popisuje myšlenkové pochody Charkovanů novinář.
Bojovná nálada
Filip Harzer se v rámci své novinářské cesty podíval i na cvičení ukrajinských jednotek územní obrany, které se konalo pár desítek kilometrů od Kyjeva: „Jde o paralelní ozbrojenou složku, nespadá pod ukrajinskou armádu. Při konečném stavu jich má být 140 tisíc – deset tisíc jsou profesionálové, zbytek civilisté, kteří každou sobotu, pokud mohou, chodí na cvičení. Je to taková branná výchova, učí se, jak skládat zbraň, jak ji udržovat, jak z ní střílet, co dělat, když něco hodí granát nebo taktiku. Pokročilejší skupina se třeba učila pohyb ve svažitém terénu proti nepříteli.“
Jednotky se cvičí už několik let a mají podpořit armádu ve svých městech. „Zčásti je to domobrana, zčásti aktivní zálohy. Kdyby nastala pozemní invaze, mají se stát jednotkami odporu a bránit své území,“ vysvětluje Harzer.
Náladu na cvičení popisuje novinář jako bojovnou. Lidé do jednotek vstoupili s jasnými důvody: „Chtějí bránit svůj dům, pozemek, své děti a rodiny. Bavil jsem se tam třeba s učitelem, s člověkem z IT, s pracovnicí z reklamní agentury. Jejich motivace je jasná, chtějí mít základní dovednosti a bránit svou vlast.“
Na cvičení novináře překvapil moment, kdy při nástupu členové jednotek rozvinuli českou vlajku vedle té ukrajinské. „Zakřičeli své klasické heslo ‚Sláva Ukrajině‘ a pak rozvinuli českou státní vlajku. Říkali, že děkují přátelům z Čech, zrovna jim totiž přišla dodávka vysílaček, kterou jim poslali nějací čeští sponzoři. Nešlo tedy o zásilku od české vlády,“ říká v podcastu reportér.
Ukrajinci si jsou české podpory celkově dobře vědomí. „Každý, s kým jsem mluvil, Česko zmínil. Kroky české vlády, zaslanou vojenskou pomoc i politickou podporu a nedávnou cestu šéfa české diplomacie Jana Lipavského na Ukrajinu, vnímají velmi pozitivně. Česko považují za klíčového spojence, i přes naši velikost. Jsme symbolickou podporou, kterou na Ukrajině dlouhodobě vnímají,“ uzavírá Filip Harzer ze zahraniční redakce Seznam Zpráv.Checkpoint
O aktuálním světovém dění s Jolanou Humpálovou (@Jolana_H). Každý čtvrtek na Seznam Zprávách, ve Spotify i Apple Podcasts a dalších aplikacích a na Podcasty.cz.Archiv všech dílů Checkpointu najdete tady, ostatní podcasty Seznam Zpráv zde. Svoje tipy, postřehy, nápady i připomínky nám posílejte na [email protected].
O Checkpointu na sociálních sítích pište s hashtagem #Checkpointsz.
-
Konec světa, apokalypsa. Do globální katastrofy zbývá podle Bulletinu amerických jaderných vědců pouhých 100 vteřin. Symbolické Hodiny Posledního soudu mají upozornit na největší hrozby světa.
Bulletin amerických jaderných vědců byl poprvé publikovaný v roce 1945 jako šestistránkový černobílý věstník. Dali ho dohromady vědci z Projektu Manhattan a Chicagské univerzity, mezi nimi i Robert Oppenheimer, jemuž se přezdívá „otec atomové bomby“.
„Je to takový frankensteinovský příběh – vědci si uvědomili, že jaderná zbraň, kterou sestrojili, měla potenciál zničit lidstvo. Rozhodli se tedy, že budou veřejnost vzdělávat o tom, co se děje,“ vysvětluje v Checkpointu počátky magazínu jeho nynější šéfka Rachel Bronsonová.
Příběh Hodin Posledního soudu začal v roce 1947, kdy se staly symbolem bulletinu. Teprve o dva roky se ale s minutovou ručičkou začalo hýbat – poté, kdy Sovětský svaz odpálil svou první jadernou zbraň. Z původního nastavení, kdy do půlnoci zbývalo sedm minut, se odpočet zkrátil na pět minut do zkázy lidstva.
Nejnadějněji situace vypadala po konci studené války. V roce 1991 se odpočet prodloužil na 17 minut do půlnoci. „Začaly tehdy přípravy celé řada dohod o kontrole jaderných zbraní mezi Ruskem a Spojenými státy, země se také začaly zavazovat ke snižování stavů ve svém arzenálu zbraní,“ podotýká Bronsonová.
V posledních třech letech se minutová ručička nepohnula. Stále předvídá konec světa za symbolických 100 vteřin – blíže lidstvo globální zkáze podle vědců za pětasedmdesátiletou existenci Hodin Posledního soudu nebylo.
Jak velkému nebezpečí lidstvo čelí?
Důvodů, proč je svět podle Bulletinu amerických jaderných vědců blízko katastrofě, je více. „Pro někoho bude největší existenční hrozbou klimatická změna, pro dalšího nukleární válka, jiní za ni zase označí nové disruptivní technologie. Nelze tedy říci, že jedna konkrétní hrozba je ta vůbec největší, dvě existenční hrozby však rozhodně vyžadují naši pozornost: změna klimatu a riziko jaderného konfliktu,“ popisuje odbornice.
Zatímco v minulosti o pozici minutové ručičky rozhodoval jeden člověk, editor magazínu, nyní se na finálním rozhodnutí podílí celá skupina vědců a expertů. Nastavení hodin tedy podle Bronsonové závisí na úsudku předních expertů: „Každý rok se sejde naše rada – Rada vědy a bezpečnosti – a já se jejích členů zeptám na dvě otázky: čelí lidstvo letos větším, nebo menším hrozbám než loni? A zda je lidstvo ve větším nebezpečí, než bylo v posledních 75 letech.“
Vědci očekávají, že se i na základě jejich odpočtu dojde ke změně k lepšímu. „Nejsme naivní, víme, že něco změnit je těžké a že jsou to ožehavé otázky, jež vyžadují hodně pozornosti. Nicméně jsme si vědomi toho, že čas, který na hodinách nastavíme, pak rezonuje mezi lidmi na ulici, mluví o něm třeba různé kulturní ikony i politici a mezinárodní organizace,“ vyzdvihuje šéfka bulletinu.
Záměrem projektu s temnou symbolikou je rozvířit debatu o existenčních hrozbách, kterým lidstvo čelí. „Není jednoduché o nich mluvit – jsou velké, skličující. A také plné technikálií, což může běžné lidi od debaty o nich odradit. Ale Hodiny Posledního soudu nám tuto konverzaci umožňují. Mluvit o tom, jestli teď skutečně čelíme horší situaci než během studené války, a proč si to myslíme. Mám tedy pocit, že udržujeme tuto debatu při životě a že jednou do roka se to světové mediální kolečko zastaví a zaměří právě na ni,“ říká v podcastu Rachel Bronsonová.
Kdo navrhl design Hodin Posledního soudu a proč? Jak vypadá proces jednání o finálním odpočtu? A jaká pozitiva vědci letos vyzdvihli? Poslechněte si celou epizodu podcastu!
Checkpoint
O aktuálním světovém dění s Jolanou Humpálovou (@Jolana_H). Každý čtvrtek na Seznam Zprávách, ve Spotify i Apple Podcasts a dalších aplikacích a na Podcasty.cz.Archiv všech dílů Checkpointu najdete tady, ostatní podcasty Seznam Zpráv zde. Svoje tipy, postřehy, nápady i připomínky nám posílejte na [email protected].
O Checkpointu na sociálních sítích pište s hashtagem #Checkpointsz.
-
I po 20 letech tam drží desítky vězňů. Někteří už přes dekádu čekají na propuštění, většina je tam bez obvinění. „Guantánamo je místo plné obrovského lidského utrpení. A zůstane to tak, dokud bude fungovat,“ říká advokát z USA.
Americkým detenčním zařízením v zátoce Guantánamo na Kubě prošlo za poslední dvě dekády asi 780 mužů. Vězení, jež vzniklo v rámci americké války proti teroru, nechvalně proslulo skrze ikonické fotografie mužů v oranžových mundúrech s pytlem přes hlavu, držených v klecích na přímém slunci.
Od roku 2002, kdy administrativa republikána George Bushe mladšího začala zadržené na svou – pronajatou – základnu převážet, se leccos změnilo. Princip, na kterém funguje, je ale podle Wellse Dixona z amerického Centra pro ústavní práva stále stejný: „Guantánamo v podstatě zůstalo stejným místem, jakým bylo před 20 lety. Pořád je to vězení s převážně muslimskými vězni, kteří jsou tam drženi i bezmála dvacet let. Většina z nich bez jakéhokoliv obvinění, bez nějaké vidiny konce. Je to ohromná tragédie – jak pro Spojené státy, tak pochopitelně pro ty, kteří jsou tam vězněni. A pro lidská práva a právní stát.“
Dixon za posledních šestnáct let zastupoval desítky vězňů držených v Guantánamu. Americké vojenské zařízení navštívil nesčetněkrát a skrze výpovědi svých klientů získal celkem jasnou představu, jak to tam chodí. „V prvních letech jsme se snažili do Guantánama vůbec dostat. Nejprve jsme ani nevěděli, koho na tomto místě opředeném tajemstvím vlastně drží. Šli jsme na to přes americký Nejvyšší soud a vyhráli, což se pak mimochodem stalo ještě mnohokrát. Podařilo se nám tedy získat vězňům právo na to, aby mohli jít k soudu kvůli svému nezákonnému zadržení,“ vysvětluje v Checkpointu Dixon.
Jeho prvními klienty byli tři Ujguři: „Pozoruhodné na tom bylo, že jejich propuštění schválili už mnoho let předtím, než jsem se s nimi setkal. Což nám ovšem předtím nikdo neřekl. A co mě šokovalo – jeden z nich byl teenager. A další věc: na schůzku přinesli seznam jmen dalších mužů z jejich vězeňského bloku s tím, že i oni chtějí právní zastoupení.“
Advokát přirovnává práci pro vězněné, neobviněné muže k maratonu. „Když jsem začal působit jako právní zástupce zadržených, říkali jsme si, že není možné, aby Guantánamo vydrželo, že ho samozřejmě zavřou. Jak moc jsme se mýlili! Teď se tedy soustředíme na menší vítězství, snažíme se dostat ven jednoho vězně po druhém. A vnímáme to jako běh na dlouhou trať. Jsme ale plně odhodlaní Guantánamo zavřít. Řeknu to takhle: byli jsme u toho, když vězení otevřeli. A budeme u toho, až ho zavřou,“ poznamenává v podcastu.
Kdo Guantánamo zavře?
O ukončení této temné kapitoly současné americké historie se mluví už celá léta. Uzávěru sliboval už na počátku své vlády, tedy v roce 2008, demokrat Barack Obama. Ačkoliv se podmínky pro život vězňů v zařízení zlepšily, ukončit jeho fungování se stále nepodařilo. A za posledních několik let se z Guantánama dostali jen dva muži.
„Mám pocit, že přístup nynější vlády Joea Bidena, který je v čele USA už rok, není o moc jiný. Úřady za poslední rok očistily několik dalších mužů, kteří teď mají být propuštěni. A to je dobře! Ale další kroky k tomu skutečnému propuštění Bidenova administrativa nepodnikla. Za poslední rok se ven z Guantánama dostal jeden jediný člověk, kterého poslali zpět do Maroka. Důležité ale je, že jeho propuštění vyjednala už před mnoha lety Obamova vláda. Takže ta Bidenova toho vlastně moc neudělala.“ připomíná Dixon.
Uzavřít detenční zařízení bude podle amerického odborníka mnohem složitější, než bylo jeho otevření. Zatímco vězně ze zemí, které jsou spojenci USA, propustili už dávno, není jasné, co bude s těmi, o které není politický zájem.
„Zapotřebí je spolupráce s dalšími zeměmi, což je do určité míry dodnes problém. Třeba vězni z Jemenu se nemohou vrátit do své rodné země, kde zuří válka. Aby mohli být propuštěni a aby bylo možné Guantánamo zavřít, další země budou muset tyto lidi přijmout. Pro uzavření tohoto detenčního zařízení musí každý něco udělat. A tím nemyslím jen Spojené státy – mám na mysli celé mezinárodní společenství. To je základ, jinak Guantánamo nikdy neskončí. A zodpovědní za to budeme všichni,“ apeluje v podcastu Wells Dixon z Centra pro ústavní práva.
Přineslo Guantánamo někomu spravedlnost? Jak funguje americká Vojenská komise? A jak se zařízení proměnilo během vlád jednotlivých prezidentů? Poslechněte si celou epizodu podcastu!
Checkpoint
O aktuálním světovém dění s Jolanou Humpálovou (@Jolana_H). Každý čtvrtek na Seznam Zprávách, ve Spotify i Apple Podcasts a dalších aplikacích a na Podcasty.cz.Archiv všech dílů Checkpointu najdete tady, ostatní podcasty Seznam Zpráv zde. Svoje tipy, postřehy, nápady i připomínky nám posílejte na [email protected].
O Checkpointu na sociálních sítích pište s hashtagem #Checkpointsz.
-
Nepokoje v Kazachstánu, hrozící konflikt na Ukrajině i rozhovory a jednání o bezpečnosti. A společný jmenovatel? Rusko. „Rusové se pravděpodobně snaží posílit svou pozici u jednacích stolů,“ říká k událostem Michael Romancov.
Rusko vyslalo spolu se zeměmi Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti do Kazachstánu tisíce vojáků. Nový kazašský prezident Kasym Žomart Tokajev sice prohlásil, že se spojenečtí vojáci začnou ze země stahovat a odejdou do deseti dnů, lídr Kremlu Vladimir Putin ale řekl, že z Kazachstánu Rusko odejde ve chvíli, kdy „dokončí misi“. Podle politického geografa Michaela Romancova z FSV UK by teoreticky ke stažení mělo dojít:
„Už v okamžiku, kdy tam tedy primárně Rusko šlo, říkalo, že je to dočasné. Což zejména v našem prostředí vzbuzuje asociace na ten takzvaný dočasný pobyt sovětských vojsk, jež by tu, kdyby se Sovětský svaz nerozpadl, pravděpodobně byla na věčné časy. Stahování vojáků z Kazachstánu by ale mělo v těchto dnech začít a zdá se, že na tom má zájem i Čína. A pokud to tak je, nejspíš půjde o zásadní důvod, proč se Rusové eventuálně stáhnou.“
Šance vzdorovat potenciálnímu setrvání Ruska na kazašském území má tato středoasijská země ale jen omezené. „Rusko je mnohonásobně vojensky silnější, na rozdíl od Kazachstánu jde o stálého člena Rady bezpečnosti Organizace spojených národů. A je krajně nepravděpodobné, že by se kvůli Kazachstánu chtěl někdo pustit s Ruskem do křížku,“ podotýká Romancov.
„Nejslibnější by podle mě byla pro Kazachy možnost pokusit se vytlačit Rusy spoluprací s Čínou. Ale to by zase znamenalo vzrůst jejich závislosti na Číně. A upřímně řečeno: to je jako z bláta do louže,“ komentuje v Checkpointu odborník.
Rusko stojí o jednání se Západem
Velkou pozornost médií i mezinárodního společenství vzbudil přesun ruských vojenských jednotek i těžké techniky k hranicím s Ukrajinou. Načasování takového kroku přisuzuje Romancov ruské snaze posílit svou pozici u jednacích stolů:
„V těchto dnech sledujeme sérii jednání mezi Moskvou a Washingtonem DC, respektive Moskvou na straně jedné, Severoatlantickou aliancí na straně druhé. Kdyby nedošlo k tak silné redislokaci ruských jednotek podél hranic Ukrajiny, kdyby Moskva tu krizovou situaci, již odstartovala v roce 2014, neeskalovala, nebyl by důvod pro jednání s Ruskem. A v Moskvě dospěli k tomu, že o jednání se Západem stojí.“
Ve vzduchu nyní visí hrozba ozbrojeného střetu Ruska s Ukrajinou. A otázkou je, co by z něho Kreml měl. „Když Rusové před necelými osmi lety rozpoutali válku na východě Ukrajiny, s největší pravděpodobností si mysleli, že jim země spadne celá do klína. Podobně jako Krym. Zjistili ale, že je tam silný odpor a možná chvíli uvažovali o tom, že by odřízli Ukrajinu od moře, případně ten obsazený pás prodloužili až k další ruské separatistické enklávou, tedy k Podněstří v Moldávii,“ popisuje politický geograf.
Tyto plány se ale Rusům nepodařilo zrealizovat. „Pokud by se Rusko teď znovu pustilo do vojenské akce proti Ukrajině, můžeme jen spekulovat, zda by chtělo obsadit celou zemi. Nebo by se zarazilo někde na Dněpru, případně by se spokojilo s tím, co jsem již zmínil. A konkrétní cíle? Tím nejvýznamnějším je ten, že by se Putin stal v očích světa ještě drsnějším vůdcem než dosud,“ poznamenává v Checkpointu Michael Romancov.
V médiích rezonuje i hypotetický vstup Ukrajiny do NATO. Právě ze Severoatlantické aliance dělají Rusové podle experta z FSV UK „neuvěřitelného strašáka“ – a to primárně pro své vlastní lidi. „Rusko do útoku na Ukrajinu nemělo žádné jednoznačné, srozumitelným způsobem definované vojenské důvody se NATO obávat. Aliance sice přijímala řadu nových zemí z oblasti střední a východní Evropy, což se Moskvě nelíbilo. Ale to, že byly státy do NATO přijaty, tehdy neznamenalo, že by na jejich území měly být spojenecké jednotky nebo strategicky umístěné jaderné zbraně. Z čehož Rusko oprávněně strach mít může,“ říká Romancov.
„Situace se začala měnit po ruském útoku na Ukrajinu, po anexi Krymu. NATO do Pobaltí vyslalo mezinárodní kontingent, kde působí i čeští vojáci. Zásadním způsobem se změnila bezpečnostní situace. Ale ten, kdo byl iniciátorem této kvalitativní změny, bylo Rusko. Nikoliv Severoatlantická aliance,“ připomíná v podcastu politický geograf.
Jak je to s pevným spojenectvím mezi západními zeměmi? Hrozí skutečně ozbrojený konflikt, nebo si Rusko a Západ poměřují svaly? A jaká je dynamika mezi Ruskem a Spojenými státy? Poslechněte si celý rozhovor v aktuální epizodě Checkpointu!
Checkpoint
O aktuálním světovém dění s Jolanou Humpálovou (@Jolana_H). Každý čtvrtek na Seznam Zprávách, ve Spotify i Apple Podcasts a dalších aplikacích a na Podcasty.cz.Archiv všech dílů Checkpointu najdete tady, ostatní podcasty Seznam Zpráv zde. Svoje tipy, postřehy, nápady i připomínky nám posílejte na [email protected].
O Checkpointu na sociálních sítích pište s hashtagem #Checkpointsz.
-
Před rokem vypukly před sídlem amerického Kongresu násilné nepokoje. Vyústily v útok na Kapitol, zemřelo pět lidí. „Byl to bezprecedentní útok na demokracii USA,“ říká amerikanista Jan Beneš.
„K něčemu takovému nedošlo od války na počátku 19. století. Od té doby nikdy nikdo do Kapitolu nevnikl a nezaútočil na zákonodárce. Hovoří se o tom, že vrazilo do budovy Kongresu asi osm set lidí. Jedním z jejich cílů bylo donutit kongresmany, aby změnili výsledek právoplatných prezidentských voleb z listopadu roku 2020,“ říká v Checkpointu na úvod amerikanista Jan Beneš z Ostravské univerzity.
K protestům došlo ve Washingtonu DC 6. ledna roku 2021 – toho dne měli američtí zákonodárci schválit – víceméně jako formalitu – výsledek voleb. Na masivní demonstraci promluvil i tehdejší šéf Bílého domu, republikán Donald Trump. Ten od prezidentského hlasování tvrdil, že jsou výsledky zmanipulované, a své příznivce mimo jiné vyzval k tomu, aby „bojovali jako diví“. To, co následovalo, se zapsalo do historie.
„Došlo na momenty, které podrývají americkou demokracii, znevažují její image. Jedná se o historický milník – srovnává se to s 11. zářím 2001. Tedy na událost, jež v očích veřejnosti sjednotila Američany. Hovořilo se o tom, že jsou hrdí na zemi, v níž žijí, a že je pro ně demokracie zásadně důležitá. Naopak 6. leden ukazuje, že se po 20 letech bavíme o obrovské polarizaci americké společnosti. Hrají v tom roli média, sociální sítě, vlivové skupiny a další,“ vysvětluje Beneš.
V létě byl kvůli událostem z 6. ledna 2021 ve Sněmovně reprezentantů ustaven zvláštní výbor, který je má vyšetřit – přijít na to, k čemu vlastně došlo a kdo za tím stál. Nejde o nový model – takový výbor vznikl i v případě aféry Watergate.
„Ten nynější má nějakých 30, 40 zaměstnanců, kteří zákonodárcům pomáhají vyšetřovat a zpovídat různé účastníky incidentu. Pracuje s asi 35 tisíci dokumenty, konalo se už 300 různých výslechů. Shromažďují tedy důkazní materiály a probíhá i několik soudních sporů proti výboru,“ říká Beneš.
Na konci vyšetřování by měla vzniknout závěrečná zpráva pojednávající o tom, k čemu vlastně výbor došel. A také doporučení pro případná trestní stíhání americkému ministerstvu spravedlnosti. Mezi výraznými jmény, s nimiž výbor pracuje, je například šéf kanceláře Trumpova Bílého domu Mark Meadows. V hledáčku má sněmovní těleso i někdejšího šéfa exprezidentovy kampaně Stevea Bannona a exporadce pro národní bezpečnost Michaela Flynna.
V rámci vyšetřování ale dochází k velkým průtahům a ve světových médiích se už vedou debaty o tom, zda má výbor vůbec šanci svou práci dotáhnou. Spojené státy totiž v listopadu čekají volby do Kongresu.
„Předpokládá se drtivé vítězství republikánů. Demokraté tedy ztratí většinu ve Sněmovně reprezentantů a možná i tu velmi těsnou v Senátu. Od ledna příštího roku by tedy republikáni měli kontrolu nad legislativou – i činností různých výborů a komisí,“ upřesňuje v Checkpointu amerikanista.
„Ochota narušovat demokracii jen poroste“
Za několik málo týdnů to bude také rok od chvíle, kdy do Bílého domu nastoupil demokrat Joe Biden. Muž, který ve své kampani sliboval, že bude prezident všech. To se mu ale podle amerikanisty Beneše příliš nedaří:
„Nedávné průzkumy o tom, jak lidé na Bidena i na legitimitu prezidentských voleb nahlížejí, ukázaly, že se toho za ten rok moc nezměnilo. Že je země rozdělená, stejně jako voliči. A jelikož Joe Biden reprezentuje Demokratickou stranu, moc podpory z druhého tábora se mu nedostává.“
K hluboké polarizaci společnosti došlo podle amerikanisty především za vlády Donalda Trumpa. „Je její příčinou i akcelerátorem. Je i strůjcem toho, jak nyní vůbec vnímáme americkou demokracii a její stav. Spousta historiků a politologů hovoří o tom, že nelze brát americkou demokracii za samozřejmou. Že ji lze velmi jednoduše, jak ukazují události 6. ledna, poškodit. Nahlodat pravidla, principy a hodnoty, na kterých stojí. A někteří varují před tím, že podzimní volby do Kongresu trumpismus jen posílí. Že ochota porušovat tradice demokracie poroste,“ dodává v Checkpointu Jan Beneš z Ostravské univerzity.
Jak události 6. ledna 2021 vnímají příznivci Republikánské strany? Co se současnému prezidentu Bidenovi povedlo? A co ne? Poslechněte si celý rozhovor v aktuální epizodě Checkpointu.
Checkpoint
O aktuálním světovém dění s Jolanou Humpálovou (@Jolana_H). Každý čtvrtek na Seznam Zprávách, ve Spotify i Apple Podcasts a dalších aplikacích a na Podcasty.cz.Archiv všech dílů Checkpointu najdete tady, ostatní podcasty Seznam Zpráv zde. Svoje tipy, postřehy, nápady i připomínky nám posílejte na [email protected].
O Checkpointu na sociálních sítích pište s hashtagem #Checkpointsz.
-
Finové se letos stali už počtvrté za sebou nejšťastnějším národem světa. „Prožíváme tichou spokojenost. I s tím, jak fungují instituce, kvalitní a demokratické, nebo se svobodnými médii a volbami,“ říká filozof Frank Martela.
Prvenství v žebříčku světového štěstí Finy v roce 2017 překvapilo. Natož potom fakt, že si jej drží už čtyři roky v kuse. „Vnímáme se spíš jako melancholické typy lidí. Nedáváme rádi najevo emoce, bylo tedy těžké smířit se s tím, že máme zároveň být nejšťastnějším národem na světě,“ vysvětluje v Checkpointu finský filozof Frank Martela z Aaltovy univerzity v Espoo.
„Co se týče průzkumu, za povšimnutí stojí fakt, že se v něm ptají na spokojenost se životem,“ podotýká akademik a pokračuje: „Nejde tedy o to, jak moc jste se dneska smála, ale spíš o to, jak svůj život vyhodnotíte, když nad ním zauvažujete.“
Ve zprávě, kterou vydává Organizace spojených národů, se za Finskem v první desítce umístili všichni jejich skandinávští sousedé. A také třeba Švýcaři, Nizozemci a Novozélanďané. Průzkum se uskutečnil ve 129 zemích světa: třeba Spojené státy se v žebříčku umístily na 14. místě a Čína obsadila 84. příčku. Česká republika je podle reportu osmnáctou nejšťastnější zemí světa.
„Většina lidí je se svým životem spokojená“
Veřejnost by prý byla raději, kdyby se úspěch Finska i dalších severských zemí dal vysvětlit skrze kulturu. Třeba dánské „hygge“, tedy jakéhosi příjemného pohodlí, nebo i finského „kalsarikännit“, opíjení se ve spodním prádle.
Podle filozofa Martely ale hrají ve finském i skandinávském štěstí hlavní roli dva faktory – fungující instituce a důvěra. „Většina lidí je se svým životem spokojená. S tím, jak fungují finské instituce – vysoce kvalitní, demokratické instituce, nebo i se svobodou médií a svobodnými volbami. K tomu se váže i to, že máme vládu, jíž se celkem daří lidem pomáhat, nízkou míru korupce a k dispozici celkem rozsáhlý systém sociálních dávek i bezplatnou zdravotní péči. Lidé mají tedy pocit, že se o ně vláda v případě různých životních nezdarů postará.“
Rozsáhlé systémy sociálních dávek jsou podle Fina důvodem, proč si Skandinávie vede v průzkumech o štěstí tak dobře. „Daně se tu platí celkem vysoké, ale na druhou stranu lidé za ty peníze z daní získají hodně: kvalitní vzdělání zdarma, víceméně bezplatnou a kvalitní zdravotní péči pro všechny, důchody i dávky pro nezaměstnané, mateřskou,“ vyjmenovává v podcastu.„Když se bavíme o tom, že je Finsko v průměru nejšťastnější zemí světa, není to podle mě proto, že by tu žilo víc šíleně šťastných lidí než jinde. Spíš je to tím, že tu žije méně těch extrémně nešťastných, což je i práce finské vlády, které se daří lidem pomáhat. Severský model sociálního státu tedy zvládá do určité míry vymýtit neštěstí, což je pravděpodobně ten hlavní důvod, proč máme potom průměr štěstí tak vysoký,“ shrnuje Frank Martela z Aaltovy univerzity.
Jak se na finské společnosti podepsala koronavirová pandemie? Kde se vzalo ono „opíjení ve spodním prádle“? A proč jsou peníze sice důležitý, ale pro prožívání štěstí ne ten nejzásadnější faktor? Poslechněte si celý rozhovor v aktuální epizodě Checkpointu.
Checkpoint
O aktuálním světovém dění s Jolanou Humpálovou (@Jolana_H). Každý čtvrtek na Seznam Zprávách, ve Spotify i Apple Podcasts a dalších aplikacích a na Podcasty.cz.Archiv všech dílů Checkpointu najdete tady, ostatní podcasty Seznam Zpráv zde. Svoje tipy, postřehy, nápady i připomínky nám posílejte na [email protected].
O Checkpointu na sociálních sítích pište s hashtagem #Checkpointsz.
-
Moderní otroctví je všudypřítomné. Dotýká se všech zemí světa a děje se i přímo před našima očima. „Může jít o pracovníky v britské automyčce, sexuální pracovnice v Thajsku i celé indické vesnice,“ říká expert.
„Otroctví je prostě otroctví. Stále jde o absolutní kontrolu jednoho člověka nad druhým. Základní definice, jež se používá v organizacích bojujících proti modernímu otroctví, se točí kolem myšlenky vlastnictví člověka. Že se s lidmi v takové situaci jedná, jako kdyby byli majetek. A že když si o někom myslíte, že je majetkem, můžete si ho koupit, prodat ho, půjčovat i pronajímat. I zničit ho, pokud chcete,“ říká na úvod v Checkpointu britský profesor, světově uznávaný odborník Kevin Bales z Nottinghamské univerzity.
V otroctví žijí podle odhadů desítky milionů lidí – forem existuje spousta. Může jít o sexuální otroctví, ale i nucenou práci. V podcastu Bales zmiňuje poměry, jež v současnosti panují v zemích Perského zálivu. Třeba v Kataru, kde pod rukama otroků vyrostl velkolepý fotbalový stadion, i v Dubaji, turistické destinaci ve Spojených arabských emirátech.
Právě o situaci v Kataru se zajímají neziskové organizace i média čím dál víc kvůli nadcházejícímu fotbalovému mistrovství světa. „Do Kataru otroky nepašují, oni jsou tam přilákáni příslibem práce. Někteří pak skutečně dostanou pracovní pozici, za niž mají zaplaceno, a tolik netrpí. Jiné ale šoupnou někam, kde v tom horku nemají ani klimatizaci, dostávají málo jídla a je s nimi zacházeno s šílenou brutalitou a nezájmem,“ popisuje Bales.
Podle katarských zákonů jde ale o legální proces. „Musím říct, že ta představa, že z obchodu s ropou získává Katar obrovské peníze a platí třeba špičkovým fotbalistům, to je prostě podle mě urážka zbytku světa. Aby takhle příšerně a s takovou nestydatostí jednal s dělníky, kteří staví třeba místo, kde si pak lidé užijí fotbalový zápas, to je pro mě šok,“ přiznává britský profesor.
Dubaj je zase v bohatších státech známá jako oblíbená turistická destinace plná luxusu a výstředností, třeba umělých ostrovů ve tvaru palem. Nicméně míří sem i lidé z chudých států jižní a jihovýchodní Asie – za prací. Podle Balese se tedy může stát, že turistu bude obsluhovat člověk žijící v otroctví:
„A pokud ne přímo, bude sloužit těm, kteří obsluhují turisty. Třeba rodinám hotelových manažerů – takové mají často sluhy, nad nimiž mají plnou kontrolu a kteří u nich skončili v otroctví. Ve státech Perského zálivu se tohle děje za bílého dne, všem na očích. Je to totiž tak nějak napůl legální – tamní zákony ve skutečnosti vytváří prostor pro to, aby se legislativa dala ignorovat, když už nad někým máte moc.“
„Máme pocit, že u nás se to dít nemůže“
Kevin Bales otázce novodobého otroctví věnoval celou svou kariéru. Pomáhal například založit organizace Free the Slaves (Osvoboďte otroky), která, jak zmiňuje v Checkpointu, pomáhá zotročeným lidem ke svobodě. Nyní působí ve výzkumné laboratoři Rights Lab, jež funguje při Nottinghamské univerzitě a zaměřuje se na lidská práva a moderní otroctví. V instituci se věnují jeho projevům po celém světě. I ve Velké Británii:
„Před pár lety došlo k odhalení, že ve spoustě ručních automyček, kde vám auto umyje a vyleští člověk, pracují lidé v otroctví. Jeden z mých kolegů z Rights Lab si toho všiml a pak se pustil do poměrně zajímavé analýzy toho, kolik si takoví pracovníci mytím aut vydělají. Že to může být třeba čtvrt libry za jedno auto. Zejména v bohatých státech, což se vztahuje i na Českou republiku, přitom máme pocit, že u nás se něco takového dít nemůže. Že se to stává jen v Thajsku nebo v Africe.“
Odborník o tématu napsal také knihu Disposable People (Lidé na jedno použití) – v rámci výzkumu vyjel se svou kolegyní, profesorkou thajštiny a thajské literatury, právě do Thajska.
„Někdo se za nás musel zaručit, když jsme šli do nevěstinců v zemědělských oblastech, o nichž jsme věděli, že jsou plné zotročených lidí. Chovali jsme se tak, aby si mysleli, že jsme nějaký výstřední pár Evropanů, kteří si chtějí vzít na odpoledne holky k sobě na hotel. Umožnilo nám to pak dostat ty dívky mimo nevěstinec a promluvit si s nimi,“ vypráví Bales.
Zpovídané dívky chtěly často navštívit ještě před společným jídlem chrám. To aby se pomodlily za to, aby neonemocněly HIV. „Příběhy, které nám pak u jídla vyprávěly, byly příšerné. Mluvily o otrokyních, které byly za trest střeleny do obličeje a pak umíraly přímo vedle ostatních dívek. O tom, že je třeba osmkrát denně znásilňovali. O zmizeních, bití, zlomeninách… o opravdu děsivém mučení, jemuž v otroctví čelily,“ říká v podcastu Brit.
Jak se desítkám indických vesnic podařilo osvobodit? Jaká je situace v Evropě? A proč vlády jednají v otázce otroctví vždy až jako poslední?Poslechněte si celý rozhovor v aktuální epizodě podcastu.
Checkpoint
O aktuálním světovém dění s Jolanou Humpálovou (@Jolana_H). Každý čtvrtek na Seznam Zprávách, ve Spotify i Apple Podcasts a dalších aplikacích a na Podcasty.cz.Archiv všech dílů Checkpointu najdete tady, ostatní podcasty Seznam Zpráv zde. Svoje tipy, postřehy, nápady i připomínky nám posílejte na [email protected].
O Checkpointu na sociálních sítích pište s hashtagem #Checkpointsz.
- Vis mere
