Episodios
-
Stopovat se musí umět, že ano. Stopař by měl zvládat naprostou nejistotu, která se před ním rozprostírá. Kde budu za hodinu a kde zítra? Nevím, netuším, nezajímá, nazdar.
Stopař nemůže lpět na hygieně, protože té se mu často z objektivních důvodů nedostává; ani na pohodlí. Matně si ještě vzpomínám na ony vypolstrované, čisťounké kamiony v Rusku – to bejvávaly na silnici časy! Tady na Borneu obvykle nemůžu dát nohy pod sebe, protože tam je už napasovaný sud s nějakým mazutem, a tak si je strkám různě za hlavu. Přitom jsem antijogínský typ.
Stopař se nesmí bát lidí, i když třeba vypadají jako lovci lebek – právě naopak, měl by je mít rád. Což taky zvládám, z dětské důvěry v širý svět okolo jsem naštěstí nikdy nevyrostl… No a potom není k zahození, když stopař dovede v průběhu cesty improvizovat.
Dám příklad z posledních dvou dnů tady na ostrově Borneo, v jeho východní, indonéské části. V noci na čtvrtek jsem se jakžtakž vyspal, respektive byl jsem v posteli a jedním přivřeným okem sledoval velký fotbalový příběh milovaného Tottenhamu; to mi za ospalky stálo. Jinak na Borneu obvykle jedu celou noc v kamionu – už jsem to praktikoval třikrát.
Pokud se podíváte na mapu, těžko tomu uvěříte: sice jde o obrovský ostrov, ale přeci jen, od severu na jih je to jenom dva tisíce kilometrů.
No právě, dva tisíce. A já tu ještě nikdy nezvládl víc než 350 za den.
-
Vzpomínám, jak jsem před týdnem přeplul do Indonésie, konkrétně na Sumatru, a podíval se do mapy, kudy jet dál. Nejprve mě překvapila vzdálenost: na jih ostrova to mám hodně přes tisíc kilometrů. Východní cesta byla širší, trochu kratší a nejspíš výrazně rychlejší, ale zjevně taky nudnější, tak jsem to vzal středem ostrova, abych si před koncem cesty užil nějakou další krásu, ne-li dobrodružství.
Těžko ovšem říct, zda jsem udělal dobře. I když jsem neustále jel, Sumatra zabrala pět dnů. Hypnotizoval jsem okolí, jestli nezahlédnu orangutana nebo aspoň paviána, ale ne, pořád jen palmová džungle, rýžová pole, rybáři veslující na řekách. Pěkné – ale dlouhé.
Trochu únavné.
Řidiči jsou vesměs milí, ale i ti vás nakonec unaví, protože do střední Sumatry zavítá málokterý cizinec, a tak je každé setkání, neřkuli společná jízda, obrovským zážitkem. V praxi to vypadá tak, že skoro každý začne vytáčet videohovory směrem k příbuzným, a pak na mě namíří mobil, abych se mamince, synkovi, kamarádům a bůhví komu všemu ukázal. Nikdo z těch lidí nehovoří anglicky, tak musím šaškovat a dělat blbiny. Ti neznámí lidé na displeji jsou většinou naprosto strnulí a v šoku, i já zhruba po minutě tuhnu a mlčíme. Já rozpačitě, oni spokojeně…
Poněkud únavný je i fakt, že většina Sumatřanů nedokáže vstřebat koncept stopování. Nevěří tomu, že bych mohl dojet díky zdvižené ruce byť jen do příštího města, natožpak stovky kilometrů za den. Myslí si, že se pletu, za každou cenu mě chtějí vyhodit někde na autobusovém nádraží.
Trochu pomáhá, když si projedou mé sociální sítě a vidí, že jsem za ty poslední dva měsíce pár jiných řidičů vystřídal (konkrétně jich za sebou mám 224), ale i tak kroutí hlavou, že takhle náš svět přece nefunguje, na zdviženou ruku se po něm nejezdí. Když už nevím kudy kam, řeknu prostě, že nemám peníze. Nehorázná lež, ale v takové chvíli umlknou a začnou sahat do kapes.
„Vlastně mám,“ zastavím je, „ale jenom na jídlo a na nocleh.“
Načež si musíme vyměnit čísla a oni mi několik dalších dnů píší, jestli jsem opravdu někam dojel. No samozřejmě! Klidně bych jim mohl sdělit pravdu, že jsem odjel po deseti minutách, a že to bylo jasné, vůbec jsem o tom nepochyboval, ale většinou ty jejich zprávy jenom olajkuju a pošlu jednu fotku, protože já si přece nemůžu korespondovat s padesáti lidmi denně, to bych se zhroutil.
Uprostřed Sumatry jsem se dostal na zatím nejhorší silnici mé cesty, to byla jedna díra za druhou. Nezapomenu na kamion, ve kterém jsem seděl deset hodin, ale vystoupil jen o 250 kilometrů dál – a tohle je v oblasti, kde se stmívá celoročně velmi brzy, stopařský hendikep.
Abych to nahnal, pokračuju občas za tmy, ale nemám to moc rád. Ne že bych se bál, to ani náznakem, už od Thajska se na mě všichni jenom smějí. (V Jakartě jsem si zapomněl na lavičce tašku s velkým diktafonem, mikrofonem a podobně, ale když jsem se po půl hodině vrátil, pořád tam ležela.)
Spíš si říkám, aby se za tmy nebáli oni mě; den je prostě lepší.
V této části světa panuje taková ležérní, klidná atmosféra, a já se zcela přizpůsobil. Když nasednu do kamionu, tak jenom sundám sešlapané a smradlavé sandály, jediné boty, které mám k dispozici, a bosá chodidla hodím na palubní desku.
Řidič se usměje, zvedne palec, a pak si zapálí cigáro, protože zatím každý z mých třiceti indonéských řidičů kouřil jednu za druhou.
Jsou to velké změny. Nikde jinde se zdaleka tolik nekouřilo. A v Rusku jsem se musel před nástupem do kamionu zout povinně, tam se všechno lesklo čistotou, měli koberečky. V Indii to v řidičově kabině vypadalo jak v menším chrámu, no a tady na jihu, tady to vypadá jak za časů mého mládí.
-
¿Faltan episodios?
-
Čtvrtým dnem jsem na Sumatře. Přejel jsem rovník a dostal se na jižní polokouli, ani nevím, kde to bylo. Kdybych já žil v domečku přímo na rovníku, tak z něho udělám atrakci a prodával bych tam všechno napůl a za dvojnásobek – jakože severní ponožku, jižní ponožku –, ale tady se vlastně moc nenosí ponožky, tak nic.
Vybral jsem si delší a náročnější cestu prostředkem tohoto indonéského ostrova, což byla vědomá reakce na předchozí Malajsii. Ta mě totiž překvapila – vůbec jsem nečekal, že před Japonskem navštívím zemi s tak vysokou životní úrovní. Když jsem se procházel pod desítkami mrakodrapů v Kuala Lumpur, tak jsem na jednu stranu nadšeně zíral, ale zároveň jsem Malajsii trochu záviděl tu její očividnou dravost, dynamiku a touhu růst, kterou my už jsme v Evropě podle všeho ztratili. A pak jsem cítil ještě jednu emoci – velkou lítost, že můj výlet končí. V zemi, která je plus minus na české úrovni, si člověk připadá mnohem všedněji než na místech typu Indie, kde ho každou chvíli něco šokuje. Naprostá civilizace – to znám...
Není se tu čeho bát. Přespal jsem na trávě v parku, ale to bych udělal ve všech zemích, které jsem navštívil – pokud by tam tedy byl park, což je například právě v indických anebo v pákistánských městech spíše vzácnost. Tam bych si šel lehnout třeba do chrámu. Což můžu v multikulturní Malajsii taky, protože jsou všude: hlavně samozřejmě mešity, ale vedle nich spousta templů hinduistických, buddhistických, občas se i kostel najde.
Ráno jsem stopoval na dálnici ještě ve městě a zastavil mladý kluk, Ahmed. Ne že bych rozeznával národnosti podle vzhledu, ale podle jména mi bylo jasné, že bude odjinud – a taky že jo. Z Kataru. Studuje tu vysokou, a to je dobrý nápad. Všichni jen trochu vzdělanější lidé v Malajsii hovoří plynně anglicky a pro mladého Katařana tu je příjemně levně: „K pohodlnému životu se vším všudy – včetně bydlení a auta – mi v Kuala Lumpuru stačí tisíc dolarů měsíčně. Doma bych potřeboval čtyřnásobek...“
-
Thajsko je země, které nelze nic vytknout. Nikde jsem nestopoval déle než deset minut, spousta řidičů si se mnou zajela: „Sice bydlíme jinde,“ smějí se, „ale to nevadí, rádi se projedeme.“ Kolem cesty zvlněná džungle, pořád je na co se dívat, ale zároveň jde o naprostou civilizaci, kde Evropanovi nic materiálního nechybí.
Na jih země se příliš nedoporučuje jezdit, prý tam občas dochází k útokům nebo únosům ze strany muslimských separatistů, ale tohle už jsem cestou párkrát zažil, špatné scénáře si nepřipouštím.
A v tomto případě dobře dělám – jih se mi nakonec zdá ještě přívětivější než zbytek Thajska, pokud je to vůbec možné.
Změna je přitom evidentní – dostal jsem se do většinově muslimské oblasti. Ženy najednou chodí oblékané jak někde na Arabském poloostrově, na hlavách mají dlouhé šátky, ale vyráží mi dech, jak moderně a sebevědomě se chovají. Řídí auta, berou stopaře, dokonce i ty exotické, z Čech, a chtějí si s nimi povídat. Myslím, že mají plus minus rovnocenné postavení s muži, což mi ještě zlepšuje pocit z Thajska.
Přes most dojedu na jakýsi ostrůvek kousek nad Malajsií, nedaleko města Satun. Je to vlastně rybářská vesnice, ale přece jen s několika menšími resorty – vesměs to jsou kempy. Sem už evidentně nepřijíždějí bílí turisté, ale třeba v tom mém kempu u divoké zátoky, kde si beru stan s postelí a elektřinou za 400 korun, je jinak plno, dvacet hostů. Všichni domácí, převážně z Bangkoku. A tak mám pocit, že si Thajci pověst „nebezpečného“ jihu tak trochu pěstují a hýčkají, aby si udrželi kousek pobřeží i sami pro sebe.
-
Chodit, běhat, šlapat na kole nebo jet stopem je správné, protože aktér alespoň trochu pochopí logiku fungování Země. Ničemu nepřijdeme na kloub, když se po devíti hodinách v letadle probereme na druhé straně světa – to prostě býváme v šoku; ideálně příjemném, někdy ani to ne.
Já jel posledních sedm týdnů pořád jen po zemi, a tím jsem šoky eliminoval. Mezi východním Polskem a západním Běloruskem určitě rozdíly jsou, ale vy je skoro nepostřehnete, každou hodinu si přirozeně zvykáte na nové prostředí. Ani mezi jižní Arménií a severním Íránem se nestane nic radikálního – ano, jste v muslimské zemi, ale na to jste už adaptovaní z Kavkazu. Postupně přibývá pikantnějších jídel, ale vy máte čím dál plechovější hubu. V poušti se objeví první palmy, o dva dny později je z toho naprosto přirozeně džungle, a tak dále.
Když se ukázalo, že nemůžu z Indie pokračovat do Myanmaru, kde vládne jakási vojenská junta a pozemní hranice je zavřená, musel jsem bohužel nastoupit do letadla: z Kalkaty do Bangkoku to trvá dvě a půl hodiny.
Indii pořád miluju, ale loučil jsem se s úlevou, protože tři týdny chaosu a těch posledních pár dnů s místními byrokraty docela stačí. -
Při své cestě do Ósaky jsem naprosto nečekaně a zbytečně uvízl v Kalkatě. Chtěl jsem tu strávit dva dny, což by bylo přesně tak akorát, protože Kalkata nemá kouzlo dejme tomu Amritsaru nebo Váránasí, ale mám problém s vízem.Stopem po světě jezdím třicet let, a řekl bych, že je to paradoxně čím dál složitější. Dnešní doba cestování přeje, ale pouze tomu organizovanému, plánovanému; rozhodně ne nevyzpytatelnému stopu. Už jen vyplnit v Praze formuláře k potřebným vízům byla sisyfovská činnost, při níž jsem musel neustále lhát. Kudy přesně pojedeš? Nevím.Co navštívíš? Nevím.Kde budeš spát? Nevím.Jak a kde překročíš hranice? No stopem, ale to vám radši říkat nebudu. A kde přesně - to už vůbec nevím.
-
Z Prahy mám za sebou 169 řidičů. Z toho plus minus pět řidiček, ale na to si už moc nepamatuju, protože poslední z nich mě vezla na severu Íránu kolem slaného jezera Urumie, což je měsíc.
Do Kalkaty jsem jel v chladicím náklaďáčku plném zmrzliny se čtyřiadvacetiletým Dipankarem. Jak jsem si celou Indii stěžoval na pomalé cesty, tak to se tady na východě země změnilo. Napojil jsem se na novou dálnici Dillí–Kalkata, kde jezdí osobáky běžně devadesátkou a třeba my průměrně krásných šedesát; pokrok, to už by šlo.
Najednou se okolní svět opět zaplnil vodními buvoly. Není jich tolik jako v jižním Pákistánu, ani tak ztepilých, budících obdiv, ale přesto jich vidíme spoustu. I tady jsou známkou prestiže: „My máme doma tři,“ říká Dipankar hrdě. Ptám se, jaký má plat a kolik stojí mladý buvol. „Já beru dvacet tisíc rupií (5700 korun) a buvol stojí nejméně padesát tisíc, spíš víc...“
Občas si takhle povídáme, i když většinou za jízdy koukáme z otevřeného okna (já) a na kriketový televizní přenos v mobilu (řidič).
Dipankar sice hovoří bengálsky, ale když je silný signál, tak to nevadí, překládá nám umělá inteligence. Pokládám své tři tradiční otázky, z nichž jedna zní takto: Co ti poslední dobou přináší do života největší štěstí?
Bez přemýšlení říká: „Šťastný se snažím být pořád, protože jedině tak může být lidské tělo, mysl a rozum v pořádku. Ale když můžu někomu pomoci, tak jako teď tobě, jsem ještě šťastnější. Moc ti za tu možnost děkuju.“
-
Stopování přes severní Indii má svá úskalí. Já si například pořád úplně nezvykl, že řidiči sedí na opačné straně než u nás. Snažím se navazovat oční kontakt, věřím, že to funguje, ale vždycky civím na místo spolujezdce. A uvědomím si to, až když je auto u mně. Rychle štrejchnu pohledem o metr doleva, musím vypadat jak postižený, asi z toho už začínám šilhat.
Navíc mám úplně vykroucený krk, protože jsem na stopu býval zvyklý, že mě občas auto mine, ale zastaví o kousek dál a zatroubí, ať běžím a nasednu. Problém je, že v Indii troubí každý a pořád, někdy to je pro člověka mého typu – který je vlastně pořád na silnici – nesnesitelné.
Chápu, že troubení má svůj význam. V nepřehledné dopravě s mnoha předpotopními náklaďáky, kličkujícími motorkami a rikšami je to znamení, že „tu jsem a rád bych cestu přežil“, ale přesto bych jim to lehounce zreguloval. Trubte trochu míň. A tišeji. Pak bude Indie dokonalá...
Nebo nebude, to přeháním.
-
Projíždím severní Indií, po šesti dnech jsem náhodně zastavil v městečku Paonta Sahib. Na dvě noci jsem si tu zaplatil hotel, abych měl klid na psaní článků – nad hlavou mám větrák a na balkóně opici, makaka.
Indie je zvířat plná. Silnice nepatří jen motorkám, rikšám a autům, ale samozřejmě taky kravám a psům. Plus těm opicím, ze kterých mám trošku strach, ale je to jen má vina – nemám si je fotit. Kdybych na ně nemířil mobilem, vůbec si mě nevšímají. Takhle často nepřátelsky zaostří a potom udělají rychlý výpad mým směrem. Jenom půl metru a zas se vrátí, ale poprvé mi z leknutí telefon upadl…
Za celý čtvrtek jsem se od práce zvedl jen třikrát. Jednou jsem se šel projít do místního velkého chrámu sikhů, což jsou ti v turbanech a se šavlemi u pasu. Nesmírně sympatičtí, mírumilovní lidé – všem například zdarma rozdávají jídlo a pití –, ale i tak jsem dosáhl toho, že na mě jeden z nich málem vytasil šavličku.
„A ven!“
Vůbec jsem to nečekal.
Sikh se bouchal do hlavy, tak jsem radši couval, ale za chvíli mi došlo, že nemám turban, čímž zneuctívám svaté místo, tak se omlouvám.
Zapomněl jsem.
Sikhové vám odpustí cokoliv, ale v okolí chrámu nesmíte být prostovlasí, jíst maso, pít alkohol a kouřit – to je vytáčí.
-
Celý Pákistán byl jedna velká komedie, další potenciální díl do řady o „četnících“. Myslím, že se mi povedl unikátní kousek, o který jsem ovšem nestál – ač jsem jel jakoby stopem, dokonce několika desítkami aut, ani jednou to nebyl klasický stop.
Přes objektivně nebezpečný Balúčistán mě převezl ve svém expedičním autobusu Ryan ze Severního Irska, který se hned za íránskou hranicí dostal do téže pasti jako já: bylo nám řečeno, že se v této obrovské pouštní provincii můžeme pohybovat pouze v rámci ozbrojeného konvoje, což jsem chápal. V Balúčistánu se teď skutečně běžně střílí a bouchají tam bomby, takže to mi vůbec nevadilo.
Když jsme ale konečně přejeli do vedlejšího státu Sindh a já se s luxusem Ryanova trucku rozloučil, ukázalo se, že ochranku musím mít dál. Nejdřív jsem to považoval za fór, protože kromě Balúčistánu je všude jinde nebezpečno asi jako v každé rozvojové zemi – dejme tomu trošku –, ale asi jsem si zpackal zbytek Pákistánu několika rádoby vtipnými pokusy o útěk svým chudákům ochráncům.
-
Cestování Pákistánem mi připomíná zvláštní hru, které soukromě říkám Catch me if you can. Chyťte si mě, místní policisté, jestli to dokážete! Oni to bohužel pro mě většinou dokážou, nebo to je zatím plus minus remíza – určitě nevedu. Celé je to trochu únavné. Občas naštěstí i sranda, ale v žádném případě nechci vědět, kolik jsem už stál pákistánské daňové poplatníky, protože to musí být darda.
Když jsem vjel z Íránu do nekonečné pouště Balúčistánu, došlo mi, že to je jeden velký stopařský omyl. Že tam probíhá občanská válka (škoda, že mi to neřekli třeba celníci, mohl jsem se vrátit do Teheránu a do Indie letět) a že se musím ozbrojencům naprosto podřídit. Tři dny jsem byl pod ochranou kalašnikovů a štítů, ale naivně se upínal k tomu, že až nakonec přejedeme divoký Balúčistán, všechno se zase vrátí do normálu.
Protože na Pákistán, na ten jsem se těšil asi nejvíc ze všech zemí. Nikdy jsem tam nebyl. Představoval jsem si ho jako nesmírně barevnou zemi plnou hodných, přátelských, pohostinných lidí. A nepletl jsem se – přesně tak to je.
-
Byla to naprosto bizarní scéna. V pákistánském městě Kvéta jsem se probudil bez hotovosti, kartou se tu podle všeho nikde platit nedá, a tak jsem nutně potřeboval hotovost. Mým ozbrojeným strážcům se ten nápad příliš nezamlouval, ale já trval na svém, že chci mít aspoň trochu svobody; zajít někam do obchodu třeba, koupit si co chci... A tak nakonec zorganizovali eskortu po městě.
-
Tento článek píšu přímo na hranici s Pákistánem, tak vůbec netuším, jak bude dlouhý – čím kratší, tím lépe pro mě. Zatím mi jen vzali otisky prstů, dokumenty odešly neznámo kam a řekli, ať si sednu mezi ostatní chlapy, že mají jakýsi „passport control problem“. Ženy tu nejsou žádné a od těch chlapů už se liším víceméně jenom tím, že nemám na hlavě šátek.
Jinak se ze mě už stal orientální typ, protože v Íránu se při jarním stopování ze dne na den stane, že najednou nevidíte na okolních kopcích sníh, ale ocitnete se v tropech. V poušti. Na jihovýchodě země je nejčastější dopravní značkou „Dej přednost velbloudům“ a jestli tu roste něco zeleného, tak jsou to palmy, občas i banánové plantáže.
Když jsem se naposledy díval do nějakého špinavého zrcadla, všiml jsem si, že v obličeji začínám být černý. Občas za mnou už někdo přijde a ptá se něco jazykem fársí, protože myslí, že jsem jejich. Ale já v tomhle íránském jazyce zvládám jen několik slov – například šafrán, karavan a divan. Snažím se jich využívat na maximum, ale dlouhé dialogy z toho nebývají.
Po stovkách tisíc kilometrů, které jsem v životě nastopoval, mi došla jedna důležitá věc: všechno se bude dařit podle toho, jak se chovám já. Pokud jsem veselý a milý, je to vždy brnkačka, ale jakmile začnu být negativní, cestování drhne...
-
Stopem do Ósaky: Jak přejít íránskou silnici a zůstat naživu?
Ve čtvrtek o půlnoci jsem po osmnácti dnech stopování poprvé spatřil moře – Kaspické nepočítám, to je jen obrovské jezero. Nocuju v íránském přístavu Bandar Abbas na břehu Perského zálivu, vlastně jen kousíček nad Dubají. Začaly palmy a pouštní vedro.
A klidně popíšu celý svůj poslední den: ráno jsem si o pět set kilometrů severněji, v Šírázu, jednom z nejhezčích měst, jaká znám, vyrazil ke hrobce perského básníka Haféze. Je obklopena parčíkem a Íránci tam chodívají se zjevnou láskou recitovat básně, i když to je lyrika stará sedm set let.
Parků bývá v každém íránském městě několik. I všude jinde rozkvetlé záhony, vodotrysky nebo sochy. O veřejná prostranství se starají hezky, a třeba právě Šíráz má ještě specialitu – v každé ulici visí na větvích stromů nebo hned nad vchody do obchodů klícky s andulkami, zebřičkami a dalšími podobně ukecanými ptáky.
Ze všeho zmíněného vyzařuje klid a čistota, ale harmonické pocity silně narušuje dění na silnicích...Celý text na webu www.reportermagazin.cz.
-
Do města Hamedan mě ve čtvrtek večer veze shodou zvláštních okolností policista (jmenuje se Mohammad, jako každý třetí). Mezi holými, až plyšovými kopci íránského Kurdistánu mi postupně kupuje dvě kávy, jedny chipsy, nějaký perník, taky velký pomeranč a jablko. Prostě klasický Íránec, rozdal by se. „Jak se ti líbí Írán?“ zeptá se přes překladač, a já bych ještě odpoledne vyhrkl, že nejvíc, ale teď si promnu napuchlé oko.
Buď mi to pako dalo před dvěma hodinami pěstí i do ksichtu, nebo fakt nevím. Všechno se strhlo příliš rychle. Zatím si moc nedokážu srovnat, o co šlo. Ale spíš to bude projev mé histaminové intolerance, protože ránu pěstí si nepamatuju...
-
Na hranicích Dagestánu s Ázerbájdžánem na mě koukali jako na zjevení. „Tudy stoprocentně neprojdeš, ani s platným vízem,“ říkali, „turisté mohou do Ázerbájdžánu už pět let jedině letecky.“ A proto začínám improvizovat. Vracím se po břehu Kaspického moře do Machačkaly, kde jsem byl naposledy včera, a zatáčím doleva směr Čečna, Ingušsko...
-
Jsem na cestě přesně týden a dva dny už se všechno sype – zdravím z Derbentu na jihu ruského Dagestánu. Tak například obuv, i když to je ještě řešitelný problém. Na cestu jsem si pořídil úžasně pohodlné boty, že to v nich zvládnu až do Japonska, ale už mám jenom jednu. Opravdu dokonalou. Za chvíli ji hodím do koše a stopovat kdovíkam dál musím v plážových sandálech.
Může za to fakt, že dálkoví řidiči tady na východě mívají své kamiony vyvoněné, krásně čisté. Bylo to tak vždycky, ale když jsem Rusko projížděl před patnácti nebo deseti lety, nemuseli se ještě pasažéři v kamionech zouvat. A teď už jo.
Zatím každý můj kamioňák požádal o vyzutí, i oni šlapou na pedály v ponožkách. Boty se ukládají na schůdky pod dveřmi, ale na jeden se těžko vejdou (pokud nemáte praxi a navíc nejste šikovní), tak jsem včera kousek před hranicí s Ázerbájdžánem nechal jednu na prostředním a druhou na nejnižším schodu.
Pak jsem se na té hranici dostal do potíží. Jakýsi ruský rozvědčík mávl, ať za ním laskavě vyjdu ven, a ať si vezmu krosnu a všechno, že dál už rozhodně neprojedu. Tak jsem poslechl – a rozvědčík nejspíš dost koukal, jak se chytám za hlavu a potom si mnu oči: „Bože, bota!“ Nejnižší schod dveře po zavření nezakryjí, takže se moje levá bota zjevně pár metrů vezla a na prvním hrbolku spadla do škarpy: „Promiňte, pane rozvědčíku, hned se vám budu věnovat. Jenom musím ze dna krosny vyhrabat sandále, které jsem plánoval nosit až někde v poušti nebo u moře.“
-
V pátek ráno se postavím na pumpu v Průhonicích, začnu stopovat, a dvě a půl hodiny mi nikdo nezastaví. Buď mě ignorují, nebo se zasmějí ceduli s nápisem INDIE a jedou dál. Dochází mi: „Vždyť ty si pořád myslíš, kamaráde, že seš dvacetiletej kluk, ale pomalu ti bude padesát – a komu by se tady v Praze asi tak chtělo zastavovat stárnoucímu strejdovi? Vždyť je to divný, podezřelý!“ Ale nehroutím se. Právě začalo jaro, ažůro, tak mám trpělivost. Klidnou mysl. A žádná velká očekávání, to bych se zbláznil.
-
K poslednímu rozhovoru před svou cestou stopem na Expo 2025 do japonské Ósaky si Tomáš Poláček pozval fotografa Zdeňka Thomu, který je žijící legendou českého autostopu. Tomuto stylu cestování se začal věnovat v létě 1953 a svou nejdelší expedici podnikl roku 1970. Bylo mu třicet jedna let a se třemi kamarády stopoval právě do Ósaky, kde se tehdy konalo Expo poprvé.
Chlapci sice rozeslali balíky se zásobami na československé ambasády, které potom navštěvovali, ale i tak měli 8. února 1970 na Staroměstském náměstí každý více než třicetikilový batoh. Rozpočet byl daný: dva dolary na den. Ale pozor – dolar byl tehdy mnohem silnější než dnes, takže to po celé Asii, s výjimkou Japonska, stačilo na skromné, ale celkem pohodlné živobytí.
Odjížděli v době, kdy se ještě daly opatrně hájit Dubčekovy myšlenky o socialismu s lidskou tváří – však také prvním důležitým cílem expedice byla Ankara, kam normalizátoři odklidili Alexandra Dubčeka na místo velvyslance: „Se zájmem si ty naše batohy potěžkával, hodně se ptal, fandil…“
V afghánském Herátu se pak mládenci zkouřili hašišem, ale skutečné stopařské osvícení nastalo až v Indii: „Vzpomínám, jak jsme šli nějakým velkým městem a já byl navzdory vedru nadšenej. Nezajímalo mě, že tam je špína a chaos,“ zasní se Thoma. „Najednou jsem cítil zvláštní sounáležitost s lidmi kolem. Jako bych dostával signály, že jsem se doteď spíš flákal ve svém komfortním prostředí a že to musím změnit. Asie mě okouzlila.“
V srpnu dopluli na palubě polské nákladní lodi z Malajsie do Jokohamy a po pár týdnech si znovu vyzkoušeli stop. „Japonci tehdy často nechápali, o co nám jde, ale zastavovali, protože chtěli pomáhat: Odvezeme vás aspoň na nádraží! Když zjistili, že jsme z Československa, vesměs se chytali a s radostí opakovali tři pojmy: Čáslavská, broušené sklo, Antonín Dvořák. Třeba toho Dvořáka znal každý šofér náklaďáku!“
Poslední úsek šli pěšky z posvátného města Ise do Ósaky podél rýžových polí a 23. srpna 1970 slavně dorazili na Světovou výstavu.
O pětapadesát let později chce moderátor podcastu Tomáš Poláček zvládnout podobnou trasu za dva měsíce, aby koncem května doma stihl závěr fotbalové sezóny.
-
„Předloni jsem skončil na tři měsíce v Bohnicích.“ S nečekanou otevřeností přistoupil k dalšímu dílu podcastu Host Reportéra zpěvák a donedávna také herec Sebastian Jacques.
Ten se před třiceti lety narodil do pozoruhodné rodiny: jeho maminkou je Kateřina Jacques, tetou Monika Pajerová, sestřenicí Emma Smetana a tak dále.
Sám vede výbornou indie-popovou kapelu I Love You Honey Bunny, se kterou už objel Evropu. Koncertní šňůru měli dokonce i po Kanadě a za pár dnů vydávají třetí album nazvané Don’t Look When I’m Changing.
V nedávném období prošel Sebastian otřesem a zásadní osobnostní proměnou. Už od dospívání trpí depresemi: „Předloni jsem po pokusu o sebevraždu skončil na čtvrt roku v léčebně,“ popisuje. Tam mu mimo jiné došlo, že už dál nechce být hercem, což pro něj dlouho představovalo paralelní kariéru – ostatně vystudoval DAMU.
„V Bohnicích jsem hledal svoje skutečné vnitřní motivace, přemýšlel o tom, co chci od sebe a co od světa. Tehdy jsem přišel na to, že se v hereckém prostředí necítím dobře a že v tom už nesmím pokračovat, pokud chci být v životě aspoň trochu šťastný. Odehrál jsem v Národním divadle posledního Hordubala a opravdu s tím skončil. Od té doby je jasnou prioritou muzika, jejíž prostředí mi vždycky připadalo výrazně upřímnější.“
Album Don’t Look When I’m Changing vyjde 28. března, kapela ho natáčela mimo jiné v Brightonu a Amsterdamu. Pražský křest se chystá na 10. dubna v klubu MeetFactory.
- Mostrar más
