Episodios
-
Její dceři Žofce budou brzy tři roky. Ty první dva daly Vladivojně zabrat, trpěla spánkovou deprivací, ale teď už je zase energická a produktivní jako po celý svůj život. Nedávno vydala desku Břehy, zakládá další kapely různých žánrů, o tom všem vypráví v dalším díle podcastu Host Reportéra.
„Ve skutečnosti jsem se za ty poslední tři roky hodně změnila,“ říká: „Skončilo čtvrtstoletí velkých pařeb, ty už prakticky nejsou. Byla jsem příliš velký bohém a myslím, že mě Žofka zachránila. Konečně jsme si ve svém životě musel udělat řád. Protože vím, že bych po flašce vína nefungovala, tak tu flašku ani neotevírám. Ráno odvedu Žofku do dětské skupiny a pracuju do doby, kdy si ji zase musím vyzvednout.“
-
Se svojí velmi pestrou elektronickou hudbou vyjíždějí po celé Evropě. Říkají si Bratři, a skutečně jsou to dvojčata, je jim sedmatřicet let. Jiří a Ondřej Veselí z pražské čtvrti Kobylisy, odkud pár dní před křtem alba nazvaného Escape dorazili do podcastu Host Reportéra.
Z rozhovoru je zřejmé, jak pěkný spolu mají vztah: „Samozřejmě se občas pohádáme,“ zlehčují to, „ale stejně pořád bydlíme hned naproti sobě. Neuplyne den, kdy bychom si aspoň nenapsali, a hlavně víme, že se nám spolu výborně pracuje.“
Vyprávějí o tom, jak oba od dětství hráli závodně fotbal a zároveň na bicí: „V prváku na gymplu vyhrála muzika.“ Vystupovali s vlastní electro-popovou kapelou Cartonnage, kromě toho bubnovali s mnoha dalšími projekty coby nájemní bubeníci. „A taky jsme bubny učili na umělecké škole, což vlastně děláme dodnes,“ říkají v podcastu.
Život nájemných bubeníků je po čase unavoval, a zároveň se čím dál více učili pracovat se syntezátory, jejichž zvuky ve zkušebně kombinovali se živým rytmem bicích. Výsledná hudba jim dávala smysl, a tak před osmi lety vznikli Bratři.
Jejich elektronika se pohybuje na škále od ambientu až po techno, a například letos dvojčata zahrála tisíce fanoušků na Colors of Ostrava, v Budapešti na slavném Szigetu nebo na festivalu Cooltural ve španělské Almerii.
Stále se drží toho, že o pět minut starší Jiří na pódiu hlavně bubnuje, zatímco Ondřej ovládá elektronické zvuky. Tento týden ve čtvrtek 7. listopadu pokřtí v pražském Paláci Akropolis album Escape, což bude dobrá ukázka originálního stylu, pro který se Bratři rozhodli. Kromě videoprojekcí pracují i s vůněmi, a některé zvuky ovlivňovat živá kytka, stojící přímo na pódiu. „Říkáme jí Ayra, a těsně před koncertem na ni napojíme dva senzory. Ty jsou vedeny do modulu, skrze který pak kytka může částečně ovládat parametry zvuku,“ vysvětlují v podcastu.
-
¿Faltan episodios?
-
Amatérský moderátor a začínající zahrádkář Tomáš Poláček si do dalšího dílu podcastu Host Reportéra pozval skvělého zahradního architekta Ferdinanda Lefflera. Ideově se shodli: oba mají pocit, že udřít se prací na zahradě nedává žádný smysl.
„Podle mě to je dobré od začátku takhle formulovat,“ říká v podcastu Leffler: „Zahradu máme pro radost! A hned při jejím zařizování bychom se měli zabývat tím, co nám ji nejspíš bude dělat. Sezení kolem ohně s dětmi a s kamarády, samozřejmě. Možnost lehnout si do trávy a zespoda koukat do koruny stromu, pozorovat ptáky…“
Zahradní architekt v podcastu podotýká, že na sebe generace dnešních seniorů často vytvářela zbytečné zahradnické pasti. „Třeba taková skalka, z té se brzy stává soukromé peklíčko. Je to zhruba jako když si pořídíš domů akvárko, o které se pak staráš mnohem víc než sis myslel. Skalka nikdy nebude vypadat úplně skvěle, protože se na ní vždycky někde objeví nějaký plevel. Ty abys to obskakoval s pinzetou a jeden po druhém ho vytrhával, což je hloupost. Na zahradu si máš naplánovat stromy, keře, trvalkový záhon, klidně i kus louky. S tím pak víceméně není starost, vypadá to dobře a máš pohodu.“
-
Nečekaná smrt zasáhla minulý týden českou hudební scénu. Ve svých dvaašedesáti letech z ničeho nic zemřel Vojtěch Havel, který hlavně ve dvojici se svojí manželkou Irenou koncertoval v posledních čtyřech dekádách po celém světě. Jejich tvorbu obdivovali i obrovské hvězdy současné světové hudby, například členové kapely The National nebo Sufjan Stevens. Mimo jiné o blízkých vztazích s těmito umělci vyprávěl Vojtěch Havel v podcastu Host Reportéra v roce 2021 - jeho povídání si můžete připomenout zde.
-
Neuvěřitelný příběh zažívá v posledním měsíci dvacetiletá Julie Šoucová, která nikdy nechtěla být herečkou, ale teď má v kinech hlavní role ve dvou filmech současně: v Amerikánce a Roku vdovy.
-
Mimořádně exotický zážitek má za sebou malíř Martin Salajka, který do svých třiačtyřiceti let nikdy neseděl v letadle: „A najednou jsem dostal možnost, abych se v září spolu se sedmi dalšími českými výtvarníky vypravil do Konga Brazzaville, takže vlastně do jiné reality,“ říká v dalším díle podcastu Host Reportéra.
V rozhovoru podrobně popisuje putovnání po pralesních vesnicích i velkých městech: „Přistával jsem s přesvědčením, že nejnebezpečnějším tvorem žijícím v Africe je hroch, ale hned první hodinu ve městě Brazzaville mi došlo, že to bude spíše řidič taxíku. Tamní autor učebnice pro autoškoly podle mě napsal všechno naopak, a jeho základní poučka zněla, že auto musí hlavně troubit.“
Martin Salajka vypráví o tom, jak pluli po konžských řekách na primitivních, z jediného kmene vydlabaných pirogách, nebo jak spali v rybářském táboře. „První noc v džungli byla umocněná tím, že náš místní průvodce ubalil obrovské brko do tabákového listu, a tak jsem si ním zakouřil. Zpočátku mi připadalo, že to je oproti české marihuaně slabé, ale nakonec jsem si tam dobře poklábosil se žábami.“
Salajka vzpomíná, jak pozoroval z pěti metrů slony i šimpanze, chytal ryby a pomáhal vařit krevety.
„Z téhle své první daleké cesty jsem nadšený i proto, že je spojena s podporou projektu Save Elephants, který vede Arthur Sniegon, skvělý kluk, který nás po Kongu doprovázel. Teď začínám tvořit obrazy, které budou naší cestou inspirované. Některé vystavím na pražské výstavě v půlce prosince, ale některé půjdou taky do aukce, jejíž výtěžek Arthurově pojektu pomůže.“
-
Jakožto cestovatel jsem zatím velký klikař, uznává známý architekt Petr Kolář, s nímž přinášíme rozhovor v říjnovém vydání Reportéra. Zde ho nabízíme i v podobě podcastu. Zatímco první část povídání je volně přístupná všem, druhá polovina o samotné havárii expediční tatry z počátku letošního září je k dispozici předplatitelům Reportéra.
Co ve druhé polovině mimo jiné zazní? „Startovali jsme z uzbeckého Samarkandu, což je město na Hedvábné stezce, kde jsme strávili dva dny. Potom Uzbekistán, Kyrgyzstán, a v Tádžikistánu jsme jeli pamírskou magistrálou podél afghánské hranice.“ popisuje Petr Kolář. „Takže polopoušť, nad vámi sedmitisícové hory, sami se dostanete do výšky čtyř a půl tisíc metrů. Krása.“
Tatra se zřítila do zhruba patnácticentimetrové hloubky, kde ji zachytily stromy. „Po počátečním šoku jsme zjistili, že se můžeme hýbat, a začali fungovat. Bylo jasné, že za hodinu klesne teplota na nulu, a tak tam nemůžeme zůstat. Sice jsme přežili pád, ale to ještě neznamená, že opravdu přežijeme - pořád jsme například nevěděli, jestli nemáme vnitřní zranění. Byli jsme bosí, v trenýrkách a tričku, neměli telefony, nic - všechno zůstalo v autě nebo vyletělo ven, A tak jsme auto připoutali ke zbylým stromům, nejlehčí z nás do něj vlezl, ostatní udělali hada a začali vynášet nalezené věci. Věřte mi, že objevená čelovka má v tu chvíli hodnotu diamantu, péřovka taky, o satelitním telefonu nemluvě…“
Z podcastu je zřejmé, jak těžce hledá Petr Kolář slova pro popis toho, co během pádu prožíval. „Prožil jsem jakési vidiny, o kterých moc nechci mluvit, ale budou mě nadosmrti provázet. Od té doby přemýšlím, jestli nad námi nestál nějaký strážný anděl, a spíš bych řekl, že stál. Všichni jsme měli umřít. Někdo shůry ale zabojoval a zachránil nás.“
-
Některé z těch podivuhodných historek se v médiích nikdy neobjevily. Lenka Dusilová v dalším díle podcastu Host Reportéra vypráví mimo jiné o tom, jak jí hudba několikrát v životě zachránila život. Vrací se například do roku 1998, kdy rozpustila kapelu Pusa, kterou měla s Davidem Kollerem, a vůbec netušila, co sama se sebou. „Já se už od čtrnácti chovala dost sebedestruktivně,“ říká, „a právě okolo dvacítky to vrcholilo; jemně řečeno jsem se k sobě samotné nechovala hezky. Krize se i později semtam vracely, ale tenkrát po rozpadu Pusy jsem zažívala brutální nihilismus, všechno bylo špatně. Zbýval jen krok k tomu, abych se stala troskou.“
-
Ještě v polovině minulé dekády jelo hudební duo DVA dlouhé světové turné, ale potom se začalo vytrácet. Vystupovalo sporadicky, nevydávalo desky, nikdo netušil, jestli a jak se vrátí. Ani oni dva to nevěděli, ale teď jsou zpět ve velkém stylu. Honza Kratochvíl s Bárou Ungerovou vydávají po deseti letech ticha své čtvrté, vynikající, radostné album jménem Piri Piri.
-
Přes různá zvířata se nořila do vzpomínek. Velmi živočišný rozhovor s herečkou Antonií Formanovou si můžete přečíst v aktuálním Reportérovi, zde nabízíme zvukovou verzi v našem podcastu. Ačkoliv si Antonie poměrně střeží soukromí, přes téma "prasata" se nakonec dostane k tomu, koho si letos vzala: Adama Martince, režiséra filmu Mord.
-
„Rodiče mě prosili, ať nikdy nechodím k věštkyním, ale já to porušila...“ Neobvyklý životní příběh vypráví v dalším podcastu Host Reportéra jedenačtyřicetiletá módní návrhářka Monika Vontszemuová. Do redakce přijela z rodné Bratislavy, je Romka, příjmení má maďarské: „Dalo by se to přeložit jako Oči přitahující,“ směje se v podcastu.
-
Padesátiletý Mardoša je na české hudební scéně výjimečným zjevem. Nejde jen o to, že se spolužákem Milanem Caisem začali pod jménem Tata Bojs koncertovat jako čtrnáctiletí hoši a vydrželi dodnes, jde i o jeho „rychlošípáckou“ povahu. V podcastu Host Reportéra krčí Mardoša rameny: „Když o nás točil režisér Marek Najbrt celovečerní dokument, snažil se do něj dostat nějaké větší drama, ale marně. Já jsem bohužel pro něj snad až militantně nekonfliktní. S Bublajsem“ (tak Mardoša říká Milanu Caisovi) „jsme za těch šestatřicet let v kapele občas měli na něco jiné názory, ale nebylo třeba, abychom se kvůli tomu hlasitěji hádali.“
-
V dětství se naučil holandsky, teď v padesáti se stal leteckým pilotem. Velmi překvapivě se rozvinul podcast Host Reportéra s Františkem Táborským, kapelníkem skupiny Chinaski.
-
V srpnovém čísle Reportéra vyšel obsáhlý rozhovor s Markem Adamczykem, jehož část nyní přinášíme také ve formě podcastu. Šestatřicetiletý herec vypráví mimo jiné o svém vztahu a dnes už i manželství se slavnou snowboardistkou Evou (které říká Efka). Popisuje třeba, jak letos v dubnu vyrazili na měsíční pouť po amerických národních parcích. „Tak dlouhou cestu bychom určitě nepodnikli, kdybych neodešel z angažmá na Vinohradech na volnou nohu,“ říká, „ale teď jsem si celý duben prostě vyblokoval. Efka už měla po všech závodech, měsíc jsme chodili po parcích a u toho si povídali.“
-
V podcastu mimo jiné vysvětlujeme, proč byla hlavně moje účast na šermu spíše náhodná.
Minulý čtvrtek jsem si na večer naplánoval tenis a jinak jsem chtěl celý den věnovat Lukáši Krpálkovi, který ovšem už dopoledne z turnaje v judu vypadl. Říkal jsem si, co tedy s volným zbytkem dne a od judistů je to pouhých pět minut pěšky k Eiffelovce, kam jsem zašel na zápas českých plážových volejbalistek. Byl to shodou okolností ten jediný, který vyhrály, ale i kdyby ne – tato aréna je tak kouzelná, že divákům vadí prohry jejich oblíbenců míň než obvykle.
-
V Paříži skončila další dusná noc, svítá. Když začínám psát tyto řádky, je pátek šest hodin ráno. Před minutou jsem sáhl do batohu pro blok, do kterého si už deset dnů píšu veškeré své poznámky a postřehy z olympiády, ale není tu. Fakt jsme vzhůru? Jsem - není! Rychle a čím dál zoufaleji zpřeházím celý svůj minipokoj, ale podle všeho jsem jaksi přišel o celou svou pařížskou paměť. Tohle ne, to se přece nemohlo stát! Prosím…
-
Když získal Reportér dvě akreditace na pařížskou olympiádu, vyvolalo to v redakci radost, ale zároveň taky otázku. Nemáme ve svých řadách klasického “sporťáka”, který by oplýval zkušenostmi s podobných akcí, čili: Jak tohle dopadne? Po prvních pár dnech v Paříži se začíná rýsovat odpověď: Tomášové Binter, který fotí, a Poláček, což jsem já, se (nejen) po Paříži zatím motají poněkud zmateným stylem, což podrobně popisujeme v našem prvním podcastu. -
Jeden z mála současných českých výtvarníků, kteří se celosvětově prosadili, oslavil letos v červnu sedmdesátku. „Neslavil jsem,“ říká Jiří Georg Dokoupil v poměrně divokém podcastu, který jsme nahrávali v jeho „pražském obýváku“, restauraci hotelu Jalta na Václavském náměstí. Za dvě hodiny padly dvě lahve vynikajícího šampaňského, ani jsme nevěděli jak.
-
Brzy mu bude čtyřicet let, přesně polovinu života natáčí desky a koncertuje. Do podcastu Host Reportéra zavítal Marpo. Dlouho byl známý hlavně jako raper a skvělý bubeník, v posledních letech se ale mění, silně inklinuje k moderní americké country. Spojené státy zná jako málokdo z českých umělců, navštěvuje je několikrát ročně. Novou desku natočil v Nashvillu, který má přezdívku Music City.
-
Alice nepotřebuje nové klienty, bere už je jedině na přímé doporučení. Do podcastu Host Reportéra přišla shodou okolností taky na doporučení - jistý důvěryhodný člověk nadhodil, že prý má bezvadnou kamarádku, která je odbornicí na krizovou komunikaci, tak proč ji nepozvat? Za redakční mikrofon usedla (hned poté, co nakojila půlroční dcerku) třiatřicetiletá Alice Mikulášová, která vede firmu The Reputation Guardians.
- Mostrar más
