Episodios
-
Zbrojení hlava nehlava naši ekonomiku nespasí. Část peněz stejně skončí v USA a roztříštěnost evropských obranných projektů dramaticky snižuje efektivitu investic. Podle hlavního ekonoma Patria Finance Jana Bureše potřebuje Evropa jednotný postup a dlouhodobý plán. V novém Hrotcastu mluví i o chaosu, do něhož americký prezident Donald Trump uvrhl finanční trhy, a obchodní válce, jejíž dopady brzo pocítíme i my. Jak by podle něj měla Evropská unie reagovat?
-
Česko se významně podílí na záchraně ukrajinského kulturního a uměleckého dědictví a příliš se to neví. Například v lednu dodalo ministerstvo kultury na Ukrajinu takzvanou Archu I neboli mobilní pracoviště, které jezdí po ukrajinských knihovnách a archivech a schraňuje a skenuje vzácné staré knihy, tisky a dokumenty, aby Ukrajincům a lidstvu zůstaly zachovány napořád. „Uvědomme si, že Rusové na Ukrajině cíleně ničí památky včetně těch, jež jsou zapsány na seznam UNESCO. Čili huntují památky celého lidstva, nejen ukrajinské,“ vysvětluje host další epizody sourozeneckého podcastu Hej, Slované Ondřej Chrást, který působí jako koordinátor kulturní pomoci Ukrajině právě na českém ministerstvu kultury. (Podotkněme, že kvůli Jakubově nemoci je výjimečně Lukáš na hosta sám.)
V posledních týdnech je Ukrajina samozřejmě jedno z čelných témat tuzemských debat. Hodně se hovoří o mírovém vyjednávání, postoji Ameriky, o nerostných surovinách. Stranou pozornosti přitom bohužel stojí snažení, které vyvíjí české ministerstvo kultury, jež přišlo s unikátním projektem na záchranu ukrajinského umění. Ruský útok totiž směřuje proti muzeím, divadlům, knihovnám, archivům, protože se snaží vymazat ukrajinskou paměť a tím pádem de facto příběh ukrajinského národa. Přitom je velmi dobře známo, kteří kunsthistorici se na tomto rabování podílejí – přesto s nimi svět komunikuje. Dění v kultuře je ve válce na Ukrajině zcela nové pole, o němž se pořád spíše mlčí. Co vlastně zachraňujeme? Nejen vzácné tisky, ale překvapivě Česko – aktuálně světový lídr v kulturní pomoci na Ukrajině – staví také mobilní vědecké zařízení, které je s to skenovat sochy, aby v případě potřeby mohly vzniknout jejich kopie. Tyto takzvané archy jsou darem českého státu Ukrajině, placeným přitom ze soukromých, nikoli veřejných peněz.
Ondřej Chrást také přibližuje, jak se Česko spolu s dalšími zeměmi připravuje na poválečnou obnovu ukrajinské kulturní a umělecké scény, která samozřejmě bude muset být obrovská a pohybovat se v nepředstavitelných číslech – bude se počítat na generace. Aby bylo zřejmé oč jde: památky se teď samozřejmě neobnovují, „pouze“ se zachraňují před úplným zničením. Stranou zájmu tak například nyní je památková peče, zato se činí knihovníci a kunsthistorici. Chrást také vysvětluje, že ani živá kultura není v Ukrajině v dobré kondici – první dva roky po velké ruské invazi na příklad nehrála divadla, protože jejich rozpočty samozřejmě potřebuje armáda. Česká strana se nově také podílí na velkém projektu arteterapie ve Lvově, který má skrze umění pomoci s léčbou psychických potíží ukrajinské společnosti a jednotlivců jak teď, tak po válce.
V druhé části Ondřej Chrást hovoří také o svém osobním příběhu potomka volyňských Čechů, který se po ruské invazi na Ukrajinu postaral o své vzdálené ukrajinské příbuzné. Aneb konečně podcast, který se nebojí pomáhat. A tak chcete-li pomoct i vy a přispět na zřízení Archy II, která na Ukrajině pomůže zachránit zase další vzácné památky, jděte na stránku www.zapojmeukrajinu.cz.
-
¿Faltan episodios?
-
Evropa chce razantně zvyšovat výdaje na obranu. A Česko nezůstává pozadu. Slovy ministryně Černochové má v plánu dávat v roce 2030 na zbrojení až čtvrt bilionu korun. "Evropa hraje malou roli a je totálně závislá na americké armádě. Pro USA nejsme partner, Evropa nemá žádnou vyjednávací sílu," tvrdil Dalibor Balšínek.
"Teze, že zbrojení se vyplácí, je podivná," myslí si Jiří Peňás. Peníze podle něj logicky budou chybět jinde. Má největší zájmy na rozpumpování zbrojního průmyslu Německo, aby tak zalátalo díru, která zbyde po omezení produkce aut?
Na Echo Poradě byl i Maciej Ruczaj, bývalý velvyslanec Polska na Slovensku a politolog spolupracující s Echem. Je Polsko daleko před zbytkem Evropy právě proto, že do Armády investuje víc dlouhodobě? Podle něj ne tak docela, prý jen dohání ztracený čas, modernizuje armádu a kupuje všude po světě, co je právě k mání.
A došlo i na debatu o demokracii a o tom, jak se situace v Rumunsku týká i nás. Mají se státy Evropy obávat možnosti zrušení voleb? A je demokracie na rozcestí? Diskutovali Dalibor Balšínek, Maciej Ruczaj, Daniel Kaiser a Jiří Peňás.
-
Ondřej Krátký a Patrik Raš, bývalí lídři Liftaga, se po letech v přepravním byznysu pouštějí do nové výzvy s projektem Grid.online. Jejich cílem je zásadně změnit fungování logistiky a místo plánování s měsíčními či ročními smlouvami nabízí model, kde kurýři a firmy fungují v reálném čase. A teď získali od investorů zásadní investici 1,5 milionu eur, tedy přes 37,6 milionu korun."
S Liftagem jsme museli několikrát inovovat, abychom přežili. Teď si chceme vytvořit vlastní trh a hrát podle vlastních pravidel,“ říká Krátký a Raš dodává, že ve startupu je člověk sám na většinu rozhodnutí. Nemáte pět kolegů, kterých se můžete zeptat. Ale pokud to zvládnete, dává vám to obrovský náboj a adrenalin do života.
V Grid Online se snaží propojit komerční dopravce s různými segmenty trhu tak, aby byli vytížení efektivněji. "Jeden kurýr neobsluhuje jen jednu firmu, ale několik odvětví. Dnešní městská infrastruktura je pod obrovským tlakem, depa a sklady jsou drahé, pracovní síla dochází. My umožňujeme firmám připojit se k naší síti a využít kapacity podle potřeby. Bez dlouhodobých smluv, v reálném čase," vysvětluje Krátký.
To vše probíhá přes automatizovaný systém bez nutnosti dispečinku. "U nás sedí 1,5 člověka, který neřídí provoz, ale vylepšuje systém. Vše je automatizované a probíhá přes API. Kurýři se připojí, nabídnou svou kapacitu a systém je přiřazuje k nejlepším zakázkám."
Zakladatelé Grid Online míří vysoko. Chtějí, aby se jejich model stal standardem nejen v Česku, ale i v zahraničí. "Pokud se nám podaří vymyslet globální disrupci logistiky z Česka, bude to velký úspěch. Musíme ale myslet ve velkém a vytvořit trh, který tu ještě není."
Podle Patrika Raše je expanze logickým krokem: "Máme model, který lze aplikovat ve všech urbanizovaných zónách po světě. Teď je jen otázkou exekuce."
Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czX: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz
-
Hostem podcastu Men’s Factor byl chirurg a účastník několika misí s Lékaři bez hranic Tomáš Šebek. Operoval ve válečných konfliktech i v oblastech zasažených přírodními katastrofami, například po ničivém zemětřesení na Haiti.
„Společným jmenovatelem většiny misí byla válka, lidé v krizových situacích si dokážou neuvěřitelně pomáhat, ale zároveň se v nich rychle stupňuje frustrace, která vede k agresivitě. To se děje všude a velmi rychle.“
Na otázku, co považuje za prevenci válek, odpovídá překvapivě: „Energetická soběstačnost. Lidé a státy neustále hledají, kde získat zdroje, a to vede ke konfliktům. Kdybychom dokázali využít termonukleární fúzi, možná bychom tím některé problémy vyřešili.“
Jedním z nejtěžších momentů, které lékaři v krizových oblastech zažívají, je rozhodování o tom, kdo dostane péči a kdo ne. „Dostat 50 zraněných najednou a vědět, že můžeme zachránit jen 35, to je situace, kdy se Bůh stává lékařem na zemi. Musíte říct pacientovi, který dýchá, který vám rozumí, že mu nemůžete pomoci. To jsou chvíle, které člověk nezapomene.“ Šebek přiznává, že i po návratu domů je potřeba zpracovat psychické dopady těchto rozhodnutí. „Chodím k psychologovi. Je to naprosto normální. Zvlášť mezi muži by se o tom mělo mluvit víc,“ dodává.
V rozhovoru s Hynkem Čermákem a Josefem Tomanem mluví i o prevenci ve zdravotnictví. Lidé si prý musí uvědomit, že zdraví je hlavně jejich zodpovědnost. Jednou z důležitých oblastí prevence je podle něj svalová hmota: „Kolik svalů naberete v produktivním věku, tolik budete na stará kolena pohledávat. A mimochodem, když v paneláku postavili výtah, lidé tam začali rychleji umírat. Schody jsou prevencí.“
-
Chování amerického prezidenta Donalda Trumpa v posledních týdnech znejistilo jeho evropské spojence v tom, zda se mohou nadále spoléhat na vojenskou pomoc Spojených států, což podnítilo debaty o evropském zbrojení. V tomto rámci premiér Petr Fiala ohlásil plán zvýšit výdaje na obranu na tři procenta HDP do roku 2030. O tom, co přesně takový požadavek zbrojení v českém kontextu znamená, v Salonu Echa debatovali bývalý náměstek ministra obrany a exvelvyslanec při NATO, nynější ředitel Aspen Institute Central Europe Jakub Landovský, bezpečnostní expert Milan Mikulecký a Vojtěch Bahenský z Institutu politologických studií FSV UK.
-
Když už na veřejnosti zazní slovo ctnost, je to většinou v souvislosti s tzv. virtue signalling, tedy signalizováním ctnosti. Což je však neřest. Tkví v tom, že se člověk připojuje ke správným kauzám či pronáší správná hesla, aby byl viděn a seznán dobrým. Naopak by jeden pohledal, aby se někde mluvilo o ctnostech i pozitivně. Přitom jsou podmínkou toho, aby mělo vůbec smysl hovořit o hodnotách, jimiž se naopak zaklínáme rádi. Hodnoty jsou cenné, ale bez ctností jsou v lepším případě hesla, v horším kýč.
Hodnoty jsou demokratickým konsensem na tom, oč je dobré usilovat. Je to naše společná měna, k níž se stačí přihlásit. Ostatně samo slovo hodnoty pochází z ekonomického slovníku a jako každá měna jsou i hodnoty abstraktní, což znamená, že platí nezávisle na situaci, nezávisle na prostoru, nezávisle na tom, kdo je říká. Vždyť kdo by nakonec rozporoval třeba hodnotu pravdy?
Hodnoty ožívají teprve v kontextu ctností. Co je to ctnost? To, co nás činí výtečnými. Tradice zná čtyři kardinální ctnosti: moudrost, spravedlnost, uměřenost a odvahu. Proč je jich více? Protože v případě ctností neplatí absolutna, vyvažují se. Není odvážné vtrhnout na bojiště bez výzbroje; není odvážné druhého nechat v problémech. Odvážné je přiměřeně a moudře se vyzbrojit, k čemuž je třeba znát situaci. To je ostatně pointa ctností: podstatně souvisejí s myšlením, s praktickou moudrostí, možná bychom mohli říct, že se strategií, která však vždy vyžaduje znalost kontextu. Kdo nemá strategii a nerozumí kontextu, ale chce být dobrý, není ctnostný, a může být dokonce nebezpečný. Nemyslet není ctnost.
Být ctnostný znamená žít prozkoumaný život; naopak to neznamená žít život někoho, kdo nikdy neudělal chybu. Krásně o tom píše skotský filozof Alasdair MacIntyre, který v knize Etika v konfliktech modernity promýšlí význam ctností pro současnost. Má za to, že bez ctností není dobrý život, vlastně bez ctnostní není žádný život. Člověk pak totiž ztratí smysl pro kontinuitu svého příběhu, nakonec i smysl pro to, kýmže vlastně je.
Ale kdože je tedy ctnostný? Podle MacIntyra ne nutně svatoušek. Ctnostné životy ilustruje na velkých osudech dvacátého století. Třeba na spisovateli Vasiliji Grossmanovi, autorovi románu Život a osud a novináři, který mezi prvními vstoupil do koncentračního tábora Treblinka. Jeho reportáže se staly podkladem pro Norimberský proces. To však není celý příběh. Grossman v životě mockrát selhal, několikrát fatálně, třeba když během druhé světové války neodvezl včas svou matku do bezpečí a ona byla popravena nacisty. I tak byl jeho život ctnostný, tvrdí MacIntyre. Jak je to možné?
Kapitoly
I. Umění být osobností [úvod až 11:00]
II. Moderní ztráta ctnosti? [11:00 až 19:50]
III. Co je to ctnost? [19:50 až 46:30]
IV. Jste k smrti zmožení? Tak ještě jeden krok! [46:30 až 57:20]
V. Příběh Vasilije Grossmana: Ctnostní nejsou svatoušci. [57:20 až konec]
Bibliografie
Heather, Battely, Virtue, Cambridge: Polity Press, 2015.
Alasdair MacIntyre, Ztráta ctnosti, přel. Pavla Sadílková– David Hoffman, Praha: OIKOYMENH, 2004.
Alasdair MacIntyre, Ethics in the Conflicts of Modernity: An Essay on Desire, Practical Reasoning, and Narrative, Cambridge: Cambridge University Press, 2020.
Platón, Ústava, přel. František Novotný, Praha: OIKOYMENH, 2017.
-
Hostem Echa Pavla Štrunce byl Jiří Vojáček, vojenský analytik Deník.cz. A mluvilo se hlavně o tom, jak bezpečnostní situaci ve světě změní politika Donalda Trumpa.
Jedním z největších dopadů Trumpovy politiky není jen omezení dodávek zbraní, ale především omezení přístupu Ukrajiny ke zpravodajským informacím.
„Zpravodajské informace, které mají USA ze špionážních družic, jsou možná důležitější než samotné dodávky munice.“ Ukrajina sice může získat dělostřeleckou munici i od jiných zemí - jako je Jižní Korea, Japonsko, evropské zbrojovky - ale přístup k detailním satelitním snímkům, elektronickému odposlechu a analýze pohybu ruských vojsk je klíčový. Ztráta těchto dat by podle Vojáčka mohla zásadně oslabit ukrajinskou obranu. „Ukrajinci vědí, kde jsou ruská vojska, kde se připravuje ofenziva – a to hlavně díky zpravodajským informacím z USA. Pokud o ně přijdou, může to mít horší důsledky než přerušení dodávek zbraní.“
Vojáček tím naznačuje, že ukrajinská armáda by mohla začít bojovat "naslepo", což by zvýšilo ztráty a snížilo efektivitu obrany. "
V současné době jsou ty technologie skutečně tak daleko, že mnohem důležitější je například síťové spojení než to, jaký bude mít dostřel vaše houfnice,“ dodává expert.
Evropa si prý začíná uvědomovat, že se na Spojené státy nemůže spolehnout tak, jako v minulosti. Tento fakt vede k obnoveným debatám o evropské obraně a možném vzniku společné armády.
“Pokud Spojené státy nebudou ochotné poskytovat Evropě jadernou ochranu, musí se Evropa postarat sama," dodává analytik a mluví i o tom, že francouzský prezident Emmanuel Macron dokonce nabídl evropským spojencům možnost zapojení do francouzského jaderného programu jako náhradu za americký „nuclear sharing“.
Země jako Polsko nebo Německo jsou zatím opatrné, ale vývoj situace může jejich postoj změnit. "Francie je připravena jako nejsilnější jaderná mocnost v Evropě nahradit americký jaderný štít," říká Vojáček.
Ale současně upozorňuje na to, že případné rozhodnutí o použití těchto zbraní by zůstalo výhradně v rukou francouzského prezidenta.
Vojáček ale upozornil, že rozšíření jaderných zbraní v Evropě by mohlo vést k eskalaci napětí s Ruskem. "Pokud by Polsko nebo Česká republika začaly pracovat na vlastních jaderných zbraních, Moskva by to považovala za zásadní ohrožení a mohla by reagovat vojenskými hrozbami."
Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czX: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz
-
O tom, že První republika je pro nás stále vzorem demokracie a důkazem našich hlubokých demokratických tradic, svědčí i skutečnost, že ústava České republiky z roku 1993 byla do značné míry opsaná z té prvorepublikové. Uvážíme-li, v jakém spěchu po roce 1918 vznikala, je až překvapující, nakolik funkční dokument se 29. února 1920 podařilo schválit. Měl samozřejmě své nedostatky, ze kterých se tvůrci ústavy České republiky ve značné míře poučili. Jde například o volební systém přísnější pro malé strany, jiný druh voleb do Senátu a podobně.
Už u prozatímní ústavy z 13. listopadu 1918 vypukl spor o prezidentské pravomoci. Prezident měl být původně něco jako britský král. Karel Kramář se snažil Masarykovi vysvětlit, že jde o to, aby se neušpinil politikou a byl jako na nebesích, ale nepřesvědčil ho. Masaryk tehdy pronesl své slavné „Tož to ne!“ Postavení prezidenta bylo nakonec podobné jako je v naší ústavě. Ovšem Masaryk měl vliv mnohem větší, bez ohledu na ústavu. Byla za tím jeho osobní autorita i zákulisní šachové tahy, navíc se mu podařilo vytvořit okolo Hradu jakési neinstitucionalizované mocenské centrum.
Přesto nebyla Masarykova pozice tak neotřesitelná, jak si dnes myslíme. Nejhorší to měl při prezidentské volbě v roce 1927. Antonín Klimek dokonce ve svých úvahách připouští, že „kdyby proti němu postavila vládní koalice jako kandidáta Antonin Švehla, mohl by Masaryka za daného rozložení sil v parlamentě porazit. Byl nakonec jediným Masarykovým protikandidátem starý dělnický harcovník Václav Šturca, který v prvním kole obdržel 54 hlasů, zatímco Masaryk 274. Hubenou většinou třinácti hlasů (oproti 37 z roku 1920) tak dosáhl vítězství, jež právem může být označeno jako Pyrrhovo. Nepřitažlivost obou kandidátů pro řadu volitelů se projevila ve vysokém počtu bílých lístků – celkem bylo 104 prázdných lístků a 2 neplatné.
-
Pro jedny nevyzpytatelný populista, pro druhé pragmatický obchodník. Donald Trump svými celními výhrůžkami rozkolísal globální trhy – a podle ekonoma Vladimíra Pikory to dělá s jasným cílem. V novém Hrotcastu prozrazuje, proč má pro Trumpovu hru pochopení a jaké dopady mohou cla mít na evropskou i českou ekonomiku.
Americký prezident Donald Trump plní své hrozby a roztáčí kola celní války. Dělá to globálně a naplno, bez ohledu na soupeře či spojence USA. Nyní Evropská unie napjatě čeká, kdy pán Bílého domu „odpálí“ 25procentní cla na dovoz zboží z jejího území do Spojených států. Zatímco třeba francouzský prezident Emmanuel Macron Trumpovu hru nechápe a chce mu obchodní střet rozmluvit, ekonom Vladimír Pikora má pro amerického vládce pochopení.
„Trumpovi nejde o cla a přebytek obchodní bilance. Myslím si ale, že jako obchodník nemá rád nefér hru. A ta se tady vede,“ říká v novém Hrotcastu. Pikoru zaráží i reakce evropských politiků, kteří jsou překvapeni z toho, že Trump své výhrůžky skutečně plní.
„Nečekal jsem jen tu rychlost. Cla vnímám jako formu nátlaku,“ hodnotí s tím, že se podle jeho mínění na pozadí chystají ještě další opatření. „Veřejnost toho ví méně, než by měla.“
Trump chce nátlakem donutit Evropu i Kanadu k volnému obchodu. To se může dít i díky nastavení americké politiky. V tamním prezidentském systému se současný nájemce Bílého domu chová jako král a věci se dějí, jak řekne, zdůrazňuje Pikora. I kvůli tomu panuje na světových trzích nejistota a veškeré predikce padají pod stůl.
Pro Trumpa a jeho administrativu není Evropská unie partner. To je pro ni nepříjemným překvapením. „EU musí pochopit, že je nepodstatná a nyní rozhoduje Trump. Je to jen o našem přístupu a já doufám, že Emmanuel Macron přesvědčí Evropu, že on je její prezident,“ říká Pikora.
Podle ekonoma je ekonomika Unie extrémně protekcionistická a volný obchod, jaký je na jejím území, by měl být nastaven i se Spojenými státy. „Mnoha vlivným kruhům to ale nevyhovuje. Jsou to třeba potravináři a zemědělci, ale našli bychom i spoustu dalších odvětví,“ dodává.
Jak dopadne obchodní střet řízený z Bílého domu a kdo z něj nakonec bude profitovat? Utrpí Česko šrámy v celní válce? A jak se Pikora staví k rostoucím výdajům na obranu a zbrojení? Pomůže to evropské ekonomice, nebo dojde k nadměrnému plýtvání prostředky? Pusťte si Hrotcast.
-
Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz
Turbulentní situace kolem války na Ukrajině, kterou odstartoval výbuch v Oválné pracovně, vyvolala bouři i v rámci podcastu Echo Porada. Volodymyr Zelenskyj jednání s Donaldem Trumpem nezvládl. Ale co to znamená pro Ukrajinu? „Trump se teď snaží uhasit požár, což je dobře,“ tvrdí Daniel Kaiser. „Ale vadí mi, že když Ukrajina jako menší spojenec je na kolenou, tak si Amerika neodpustí svého bývalého klienta ještě zkasírovat.“ „Trump podle mě dělá dohodu s Putinem a Ukrajinu chce odrbat koloniální smlouvou a tím, že ji donutí přijmout ruské požadavky,“ říká Jiří Peňás. „A my bude ruským zákuskem.“Patříme, či chceme v této situaci patřit stále na západ? Je řešením aktuální situace evropské zbrojení? Znamená to více zadlužování? Změní to domácí politiku před podzimními volbami? Začínají se například objevovat hlasy volající po znovuzavedení vojenské služby.Na Echo Poradě dnes diskutovali Markéta Malá, Jiří Peňás, Daniel Kaiser a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz
-
Tématem tohoto Salonu je nesmrtelnost. Nikoli nesmrtelnost duše chrousta, ale velmi reálné úvahy o tom, že lidstvo, nebo spíš by se mělo říci někteří lidé, stojí na prahu zásadního kroku do říše, kde se neumírá.
Někteří ti lidé stáli v řadě vedle sebe během inaugurace prezidenta Donalda Trumpa. Nejznámější je Elon Musk, ale byl tam také miliardář Peter Thiel, který říká, že opravdu vede „boj proti smrti“ a je rozhodnut nezemřít.
Byly by to jen pubertální fantazie, kdyby tito lidé zaprvé nedisponovali obrovskými prostředky, nyní už nejen finančními, které jim umožňují prakticky cokoli – a zadruhé, kdyby prudký rozvoj genetického inženýrství, regenerační medicíny, nanotechnologií a v neposlední řadě umělé inteligence (AI) neposouval tyto „fantazie“ někam, že si i skeptik může říct: Třeba to myslí vážně a třeba na tom může něco i být?
O tom se bavíme s Ditou Malečkovou, magistrou filozofie a doktorkou informační vědy, Pavlem Čejkou z webu Smrtelník, který se zabývá tématy longevity, transhumanismu a přesahu do vývoje AI, s Ivanem Adamovičem, literárním historikem, znalcem všeho fantastického a redaktorem časopisu Živel, který už od 90. let o takových věcech psal, a spisovatelem Petrem Stančíkem, autorem knih, v nichž si lze cosi jako výrobu nadčlověka představit.
-
Hostem podcastu Men’s Factor byl Jaroslav Stich, kaskadér, učitel sebeobrany a bojovník proti strachu. Jako kaskadér Stich natáčel scény s hořícími auty, skákal z výšek a ladil rvačky pro české i zahraniční produkce. Vedle toho je ale také učitelem sebeobrany a sportovní pedagog, který se věnuje fyzické přípravě dospělých i dětí.
Stich upozorňuje na zhoršující se fyzickou kondici dětí. Podle něj za to částečně může opatrnost učitelů tělocviku, kteří se bojí možných zranění a reakcí rodičů. „Gymnastické prvky, které jsme běžně zvládali, dnes školy často nevyučují, protože učitelé se bojí. Když se dítě zraní, rodiče mohou dělat velké problémy,“ říká Stich a dodává, že v některých školách děti raději přinesou omluvenku, než aby se vůbec hýbaly.
Stich klade důraz na prevenci před fyzickým střetem. „Vždy říkám preventivně nesnažte se dostat do nebezpečné situace. Když už k ní dojde, nejdůležitější je rychle reagovat a utéct do bezpečí." Upozorňuje také na častou chybu obětí útoku – zamrznutí. „Člověk může být perfektně fyzicky připravený, ale pokud mu psychika selže, je v obrovské nevýhodě. Proto děláme modelové situace, kde se studenti učí reagovat na útoky i pod stresem.“
Kromě sebeobrany se Stich věnuje i kaskadérství, kde často musí riskovat. Přesto tvrdí, že důležité není překonávání strachu, ale respekt k nebezpečí. „Strach by tam neměl být nikdy. Vždycky máte k něčemu respekt. Pokud se bojíte, neměli byste to dělat.“ Vzpomíná i na nejnebezpečnější moment své kariéry, kdy měl přeběhnout koleje před přijíždějícím vlakem. „Při prvním pokusu jsem si uvědomil, že je to příliš blízko, a zastavil jsem se. Musíte si umět říct stop.
“Znalost sebeobrany je podle Sticha klíčová pro všechny, nejen pro sportovce. „Ať už děláte jakýkoliv bojový sport, nebo se jen chcete naučit základy, měli byste vědět, jak se chránit. A hlavně jak padat. Protože právě pád, ne úder, může být fatální."
-
Ve středu všeho je poprava. Nejen v případě křesťanství; platí to i o filozofii. Čím Sókratés štval jinak tolerantní Řeky až tak, že jej popravili? Agnes Callardová, americká filozofka maďarského původu, říká v knize The Open Socrates zprvu něco nepřekvapivého: Štval je dotěrnými otázkami, které obnažovali jejich nevědění. Což je banální. Callardová však tyto otázky blíže určuje jako „nečasové“. Čímže jsou nečasové? Vždy si je pokládáme příliš pozdě, většinou až když je po všem. A pak nás může zamrzet, že jsme si je nepoložili dříve. Vztek však raději obracíme proti Sókratovi než proti sobě.
Proč jsme takto opoždění? Jako je naše tělo živoucí souvislostí orgánu, stojí náš život na ideové infrastruktuře. Od doby, kdy bereme rozum, přejímáme názory ze svého okolí. O spoustě věcech jsme přesvědčeni dříve, než si je promyslíme. V závislosti na tom, v jaké společnosti a rodině jsme se narodili, víme třeba to, že Bůh neexistuje, že demokracie je nejlepší zřízení a člověk je svobodný a rozumný. To vše může být pravda, ale podstatné je, že tato přesvědčení nemají zhola nic společného s poznáním. Jsou to pouhé názory, které přejímáme. Netvoříme je; dějí se nám. Stejně jako třeba pověst.
Máme-li štěstí, nastává uprostřed života okamžik, kdy se vše zhroutí a my si uvědomíme, že nechceme-li být otroky vnějšku, nezbývá než zničit své názory i svou pověst – a vše znovu vystavit z nitra. Pak si klademe třeba otázku, jestli Bůh fakt náhodou neexistuje. A jsme svobodní? Jak někdo vůbec přišel na to označit člověka za rozumného? A jestli je demokracie nejlepším zřízením, víme vůbec, co to znamená? Položit si tyto otázky může být nepříjemné. Snadno totiž zjistíme, že jsme dosud žili ze špatných odpovědí. Proto je Sókratés, tento napomahač zhroucení, tolik neoblíben.
Callardová však zavrhuje klišé, dle kterého je zakladatel filozofie člověk, který chodí světem s tím, že ví, že nic neví. „Sókratés toho ví dost,“ namítá. Sám se prezentuje jako odborník na vůbec nejpodstatnější záležitosti: na politiku, lásku a smrt. Jeho dialogy navíc autorka považuje za těžiště svébytné etické koncepce.
Ve své nápadité knize to Callardová ilustruje na moderní západní demokracii. Co je jejím základem? Na jedné straně status. Všichni toužíme po uznání, zvláště po uznání naší jedinečnosti. Ale druhým pilířem je rovnost. Všichni jsme si přece rovní, ať jsme bohatí, ať chudí, vzdělaní, nebo nevzdělaní. Problém je, že status a rovnost jdou proti sobě. Je laciné, hlavně však nepravdivé chtít věc vyřešit tím, že jeden pilíř škrtneme. Oba jsou podstatné.
Sókratovo vedení dialogu nabízí řešení této aporie. Sám chodí za lidmi, kteří mají dobrou pověst; i za těmi, kteří mají pověst příšernou. Mluví s otroky i s nejmocnějšími lidmi, se vzdělanci i nevzdělanými. A v interpretaci Agnes Callardové jim říká: „Je mi úplně jedno, kým jste nebo nejste, co se vám v životě povedlo nebo nepovedlo.
A kašlu na to, co si o vás druzí myslí. Teď jsme tu spolu – a spolu také budeme sledovat, kam nás dialog zavede a jestli třeba na něco spolu nepřijdeme. Sókratés tím projevuje absolutní uznání každému jednotlivci zvlášť a zároveň jej vnímá jako sobě rovného.
Nikoho nevyzdvihuje, nikoho neponižuje, všem naslouchá. Není náhoda, že Callardová zdůrazňuje právě tento rozměr Sókratovy dialogičnosti. Klíčovým poselstvím její knihy totiž rovněž je, že sami na nic nepřijdeme. Naše mysli se uzavírají do provinčnosti, stahujeme-li se do samoty. Myslíme jen spolu, aspoň ve dvou. Potřebujeme se, ale vydržet to – možná právě to je jeden z nejvyšších i nejtěžších etických nároků.
Kapitoly
I. Otázky, jež si klademe vždy pozdě [počátek až 14:15]
II. Filozofie? Schopnost nereagovat na sebe [14:15 až 27:50]
III. Myšlení se rodí až při řeči. [27:50 až 35:20]
IV. Sókratés: hmyz i porodní bába [35:20 až 52:00]
V. Čeho se bojíme, když se bojíme smrti? [52:00 až konec]
-
Vztah české společnosti ke šlechtě byl historicky dost odtažitý. Nadnárodní stavovská identita šlechty a její kosmopolitismus neodpovídaly ideám o formování národních států na počátku 20. století. Plebejští Češi vytýkali šlechtě germanofilství, její odpor k demokracii a zejména tzv. bělohorskou zradu. Odčinění Bílé Hory se také stalo v samostatném Československu hlavním odůvodněním přijetí pozemkové reformy, která byla namířena především proti majetku šlechty. Největším vlastníkem půdy v Čechách byl totiž kníže Schwarzenberg, který vlastnil 3,4 % veškeré půdy, největší na Moravě byli Liechtensteinové, kterým patřilo 4,9% Moravy. Pozemková reforma byla jedním z prvních zásadních počinů nového Československa. Pozemkové úpravy se po válce děly ve více než dvaceti státech Evropy, ale v Československu byla její legislativní úprava vlastnictví půdy skutečně radikální. Reformě podléhala čtvrtina veškeré plochy republiky. Již v prosinci 1918 byly také zrušeny šlechtické tituly. U tehdejších politických elit prostě vyhrála potřeba vytěsnit šlechtu z národního společenství. Ovšem paradoxně protektorátní premiér Alois Eliáš používání šlechtických titulů zase povolil, protože chtěl šlechtice integroval zpět do české společnosti. Nicméně po tom všem je zajímavý zásadní obrat v novém tisíciletí, kdy Češi najednou objevili kouzlo šlechtické noblesy knížete Karla Schwarzenberga, zvolili ho do nejdříve jako předsedu strany TOP 09 do parlamentu, a nakonec ho vyslali v prvních přímých volbách prezidenta až do druhého kola, kde ale již nestačil na vulgárního a populistického plebejce Miloše Zemana. Ovšem mezitím prošel vztah české společnosti ke své šlechtě řadou peripetií. Podobně dramatické byly za okupaci i komunismu i osudy samotných šlechticů…
-
Prezident Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu České republiky Jiří Hynek byl hostem Echa Pavla Štrunce a tvrdí, že vlády evropských států dlouho ignorovaly varování a nyní se teprve pod tlakem vnějších okolností probouzejí k akci.
Zmínil i to, že přechod k posílení obranných kapacit bude složitý a vyžaduje změnu přístupu. Podle Hynka se Evropa už před víc než dekádou měla začít starat o svou obranu. „Od 11. září Spojené státy přesměrovávají svou politiku do Asie. Už v roce 2017 Angela Merkelová řekla, že Evropa se musí ve své obraně postavit na vlastní nohy, a nestalo se vůbec nic." Podle něj teprve poslední měsíce, kdy se ukázalo, že USA se možná budou méně angažovat v evropské bezpečnosti, vedou k zásadním změnám.
„Je to paradox, ale Trump a Putin vyprovokovali Evropu k nějaké akceschopnosti,“ řekl. Podle něj evropští politici doufali, že vše „nějak přejde“, a bezpečnostní rizika dlouho ignorovali.„Tady se popírají fyzikální zákony. Buď bude obrana, nebo bude dekarbonizace,“ uvedl Hynek s tím, že v současných podmínkách je zbrojní výroba v Evropě stále obtížnější.
Evropské vlády se podle Hynka musí rozhodnout, zda jsou ochotné obětovat část svého pohodlí kvůli bezpečnosti. „Když vydáváte nějaké peníze, musíte je někde vzít. Můžete buď zvýšit daně, snížit sociální výdaje, nebo se zadlužit,“ uvedl.
Zároveň ale dodal, že investice do obranného průmyslu mohou být dlouhodobě přínosné, pokud budou správně řízeny. „Když budete nakupovat obrannou techniku v tuzemsku, generujete tím práci a technologický rozvoj. Je to jako osít pole – když neosijete, nesklidíte,“ dodal Hynek.
-
Světové dění v posledních dvou týdnech je turbulentní a tak rychlé, že máloco z toho, co platilo včera, platí ještě dnes, natož aby to platilo zítra. Přičemž mnohé se pod vlivem ruské války na Ukrajině samozřejmě intenzivně dotýká slovanského světa. Rozhovor s Michalem Haškem o Robertu Fico jsme začali domlouvat před třemi týdny, mezitím ovšem se pozornost světa i Česka upnula k Ukrajině, Americe a Rusku. Vynechat v nové epizodě podcastu Hej, Slované tedy nelze nic z uvedeného – ostatně začínáme blahopřáním k narozeninám ukrajinského prezidenta.
V dalších částech hovoru dojde na mnohé: jaký je čtvrtý premiérský mandát Roberta Fica? Chová se jako svrchovaný představitel své země? Podle Michala Haška představuje Robert Fico vlastně evropský úkaz: „Je jeden z mála sociálních demokratů, kterému se v posledních letech globalizace Evropy daří vyhrávat volby. V okolních státech tam, kde v minulosti významně vítězily sociální demokracie, vidíme, že ta doba je pryč. Ale na Slovensku dokonce dvě strany sociální demokracie popírají tento jinak evidentní trend. Takže slovenská vláda je jedna z mála vlád, která má ve svém programovém prohlášení podstatné prvky levicového sociálnědemokratického programu. V tomto směru je Robert Fico opravdu spíše výjimkou v prostoru střední a západní Evropy.“
Kromě toho hovoříme také o plynové krizi, Vrběticích nebo o tom, jak se má Česko, které už teď má ve vztahu k Rusku jinou minulost než Slovensko, k Rusku nadále chovat – obzvlášť když Česko vnímá jako nepřátelskou zemi. „Je potřeba budovat vztahy pragmaticky a pragmatické, ale nezapomínat na to, co se stalo,“ říká k tomu Michal Hašek. Řeč je také o ochlazení česko-slovenských vládních vztahů a o tom, zda po roce od jejich „vypovězení“, jež host vnímá jako „české vyhlášení studené války Slovensku“, se náhodou neukazuje, že se nic strašného nestalo. Dojde rovněž na debatu okolo Petra Fialy či na soudní zrušení rumunských prezidentských voleb. Závěrem padne otázka, zda by se Michal Hašek znovu nechal fotit s Nočními vlky.
Aneb konečně podcast, který hovoří se všemi.
-
Zatímco Donald Trump vidí území jako obchodní artikl, Vladimir Putin jako kořist. Jak tyto rozdílné pohledy formují současný svět? A proč Evropa v technologickém i hospodářském závodě stále ztrácí? Poslechněte si nový Hrotcast s ekonomem Pavlem Kohoutem, který odhaluje souvislosti, jež hýbou globální scénou.
Donald Trump se přiřítil do mezinárodního obchodu i vztahů jako cunami. Jenže ačkoli chce dát najevo sílu a rozhodnost, jeho kroky ho usvědčují z opaku. „To, co dělá v zahraniční politice, je velmi nešťastné. Jeho administrativa dala najevo slabost i ochotu ustoupit a Amerika přestává být chápána jako supervelmoc,“ říká Pavel Kohout, ekonom z investičního fondu Algorithmic Sicav.
A přidává postřeh o dvou těžkých vahách světové politiky, které nyní krouží kolem sebe i ukrajinského bojiště. „Trump je obchodník a realiťák. Pro něj je území něco, s čím se dá obchodovat. Vladimir Putin je stepní válečník. Jeho prizmatem je zisk území otázka prestiže, pro níž je ochoten i schopen obětovat vše,“ zdůrazňuje v novém Hrotcastu.
Jeho postřeh koreluje s realitou. Zatímco ruský vůdce sousední Ukrajinu napadl a její území chce získat silou, americký prezident podmínil pokračování pomoci Kyjevu převzetím kontroly nad obrovským množstvím ukrajinského nerostného bohatství.
Trump ale rozjíždí i jinou válku – obchodní. Neohlíží se přitom na soupeře Spojených států, ale ani na jejich spojence. Aktuálně vyhlásil, že již brzy uvalí 25procentní clo na zboží z EU. „Nejhorší možný výsledek by byl, kdyby došlo na celní války a vzájemné zvyšování cel mezi Evropou a USA. Znamenalo by to další problémy pro náš průmysl,“ varuje Kohout.
Evropa by se podle něj měla držet zpátky a neeskalovat konflikt s americkým prezidentem, i když na poli Unie existuje pokušení napařit Trumpovi v odvetě vysoká cla. Zboží ze Spojených států je už teď zatíženo vyššími poplatky v Evropě, než je tomu naopak, podotýká známý ekonom. Podle něj cla nejsou zdravým prostředkem pro ekonomický růst.
USA pod novým vedením, ale třeba i Velká Británie, chtějí masivně podporovat rozvoj umělé inteligence. Vyspělý svět si od ní slibuje urychlení hospodářského rozvoje. Ujíždí Evropě v nejvyspělejších technologiích vlak? Datová centra jsou v Evropě drahá kvůli drahým energiím, analyzuje Kohout. Zároveň tvrdí, že i na našem kontinentu vznikají skvělé projekty v AI, jen je neumíme tak dobře prodat.
Například Francie podle něj přišla s novým chatbotem s umělou inteligencí nazvaným Le Chat, který vzbudil obrovskou pozornost mezi experty. Veřejnost o něm ale příliš neví, protože Evropa zaostává v PR proti Spojeným státům nebo Číně, jež nedávno překvapila svým pokročilým AI nástrojem DeepSeek.
Nastal čas, abychom od Pekingu začali opisovat? Kohout dává za příklad, jaký obrovský skok udělala asijská velmoc v automobilovém průmyslu, který naopak v Evropě čím dál víc skomírá. „Teď se jen divíme, jaký zázrak Čína v automotive dokázala. A jde i o marketing, jako když koupila starou britskou značku MG. Evropa naopak postupuje zákazy a pokutami. Huráplánování, zákazy a povely nemají ekonomickou logiku,“ hodnotí.
Přesto v Evropě vidí společnosti, které mají našlápnuto k velkým věcem. Které to jsou? A může jich být víc? Co si Pavel Kohout myslí o Green Dealu? A nastal pád starého kontinentu? O tom všem v novém Hrotcastu.
-
Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz
„Ronald Reagan byl kovboj, Donald Trump je realitní makléř,“ říká europoslanec Alexandr Vondra, který byl hostem dnešní Echo Porady. Jaké jsou jeho dojmy z konference CPAC? Jaké jsou nyní vyhlídky na mír na Ukrajině? A výsledek německých voleb? Merz je podle Vondry to nejlepší, co německá politika dnes má.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz
-
Válka na Ukrajině začala před třemi roky, 24. února 2022. Po ruském vpádu, počátečních neúspěších a ukrajinské protiofenzivě, jež toho moc nepřinesla, se podoba konfliktu ustálila ve vyčerpávající a zdlouhavou „opotřebovávací válku“, v níž Rusko velmi zvolna a za cenu značných obětí postupuje. Na diplomatické frontě ale vývoj prudce akceleroval, když nový americký prezident Donald Trump prohlašuje, že konflikt chce co nejrychleji ukončit. Evropu zároveň ale znejišťuje tím, že ji v jednáních s Vladimirem Putinem odstrkuje na vedlejší kolej, a vůči Ukrajině a jejímu prezidentu Volodymyru Zelenskému vystupuje výrazně kritičtěji než jeho předchůdce. O aktuální situaci i historii konfliktu jsme v Salonu Echa debatovali s diplomatem dnes působícím v Centru transatlantických vztahů CEVRO Michaelem Žantovským, armádním generálem ve výslužbě Jiřím Šedivým, ředitelem Institutu Václava Klause Jiřím Weiglem, redaktorem Hospodářských novin a spoluautorem podcastu o dění v postsovětském prostoru Ondřejem Soukupem a politologem Jiřím Justem, který už řadu let žije v Moskvě. Sešli se krátce poté, co spor mezi Trumpem a Zelenským začal, a předtím, než vygradoval do současné podoby.
- Mostrar más
