Episodios
-
Ukrajině je potřeba pomáhat. Jenže má pořád obrovský problém s korupcí. Jestli s ní má nejenom Česko, ale NATO, Evropská unie a vlastně celý západní demokratický svět dál spolupracovat, pomáhat jí, aby zadržela ruský nápor, musí se o tom otevřeně mluvit a řešit to opravdu na všech úrovních. Nad korupcí na Ukrajině se nedají a nesmějí zavírat oči.
-
Ukrajina potřebuje reformu justice jak sůl. Předchozí prezident Porošenko se o ni pokusil, něco se změnilo ale nestačí to. Podle ukrajinistky Lenky Víchové přispívá válka k tomu, že už si Ukrajinci nebudou chtít nechat "štípat dříví na hlavě" zkorumpovanýmii politiky a soudci sledujícími své vlastní zájmy a starajícími se o vlastní blahobyt. Hned na začátku se ale dozvíte také něco o významu Kyjevopečerské lavry.
-
¿Faltan episodios?
-
Nic nevěděli!
Lenka Víchová je známá ukrajinistka. Než jsem se vydal znovu do Kyjeva, povídal jsem si s ní tom, jak jako devatenáctiletá studentka vnímala pokus o puč v Moskvě v roce 1991, který zažila v Záporoží a v Kyjevě. Jejím vyprávěním začínám zvláštní časově omezený seriál podcastu Poutník z Ukrajiny.
-
Nemůžu si pomoct. Chtěl bych psát o putování po starých cestách, ale pořád mě z toho vytrhává Ukrajina. Já vím, s analýzami a komentáři k válce na Ukrajině se roztrhl pytel. Kdekterý chytrák od stolu někde v Praze, Paříži nebo Londýně rozebírá, co se děje na bojišti na Ukrajině, jestli je to už teď ruská prohra nebo jen začátek dalšího zamrzlého „mega“ konfliktu, podobného Jižní Osetii, Abcházii, Podněstří a v posledních letech i na východní Ukrajině, tentokrát jen rozšířený do dříve nevídaných rozměrů. Určitě netvrdím, že bych měl nějaké informace od zdroje ať už v Rusku nebo na Ukrajině. Po víc, než třech týdnech bojů na Ukrajině nicméně cítím potřebu si to v hlavě tak nějak srovnat a utřídit, shrnout, co se stalo, a hlavně proč se to stalo, proč se na Ukrajině děje to, co se tam děje.
-
Čáslav bývala skutečnou zemskou křižovatkou. Platilo to za středověku a možná i v dobách dřívějších. Jedno, jestli jste z Prahy putovali na Moravu po cestách, kterým se později dostalo názvů Libická (někdy také Liběcká či Žďárská), Trstenická nebo Haberská. Vaše trasa vedla skoro nepochybně právě přes tohle královské město. Uslyšíte legendární atletku Jarmilu Kratochvílovou a dozvíte se, jak se místní snaží připomínat, že se tady narodil režisér Miloš Forman. A vysvětlím také, jak se stalo, že je právě tady pochovaný Jan Žižka.
-
Chtěl jsem teď o víkendu procházet historickou cestou zvanou Haberská stezka mezi Čáslaví a Havlíčkovým Brodem. Ale Ukrajina zkřížila mé plány, putování po starých stezkách přerušuji a odkládám na příští týden. Je to docela depresivní a jsem z toho duševně celkem unavený, ale nemůžu si pomoct. Co chvíli koukám na internet, sleduju postup ruských vojsk Ukrajinou a je mi z toho upřímně úzko a smutno. A protože jsem na Ukrajině a v Rusku párkrát byl, věnuji tenhle podcast tomu, co se tam teď děje.
-
Stezka! To je slovo! Napadlo vás někdy, proč se na táborech chodí na „stezku odvahy“ a ne „pěšinu odvahy“? Proč američtí indiáni vyráželi na „válečnou stezku“ a také ne pěšinu? I když v angličtině se pro to používá sousloví „warpath“ a to odpovídá opravdu spíš „pěšině“ než stezce a slovíčku „trail“? Ve slově „stezka“ je prostě něco mystického, zní tak trochu tajuplně. A i když se dnes pro historické cesty na našem území používá termín „zemské stezky“, je to výmysl obrozenců. Potvrzuje Alena Karlíková, etymoložka z Ústavu pro jazyk český Akademie věd:
„To slovo cesta je zcela obecné a oni chtěli použít nějaké příznakovější slovo. Zdálo se jim možná takové archaičtější a líp se jim hodilo do toho sousloví.“
V tomhle úvodu k putování po historických českých a moravských cestách ale zbořím ještě jeden mýtus o středověkém cestování: mobilita našich předků byla mnohem vyšší, než bychom si mysleli. Historik Tomáš Klimek z Národní knihovny středověké cesty a cestování dlouhodobě studuje a často přijde na zajímavá a lechtivá fakta:
„Nebyl problém pro kněze, který spravoval faru třeba 25 kilometrů od Prahy, zajít si do města do nevěstince, do hospody a během jedné noci se zase vrátit zpátky.“
-
Co mne pro cestování po starých zemských stezkách inspirovalo? Nebyly to ani tak stezky evropské, jako ty americké. Nemají tam sice jednotný systém turistických tras jeko u nás, ale mají "Triple Crown". To je trojice skoro epických stezek: Apalačská (3500 km), Stezka pacifického rozvodí (cca 5000 km) a Pacifická hřebenová stezka (víc než 4000 km). A já v tomhle podcastu vysvětluji, proč a jak mne inspirovali nejenom lidé, kteří po nich chodí, ale také jiný dálkový chodec a dokonce spisovatel i spisovatel John Steinbeck.
-
V tomhle podcastu vysvětluji, proč jsem se rozhodl vyrazit po historických cestách zemí Koruny české. V 19. století se jim dostalo názvu "zemské stezky" a různí autoři jim přidali romantické a nepřesné přívlastky jako "Libická", "Haberská" nebo Trstěnická". Nejsou sice autentické, historicky se jim tak neříkalo. Já po nich nicméně začal chodit pěšky a moc mne to baví.
-
Rozhodl jsem se, že sem zkusím dát něco v angličtině. Mám v archivu tenhle rozhovor s americkým spisovatelem Thomem Steinbeckem. Povídali jsme si v jeho domě v Santa Barbaře v Kalifornii v roce 2011, 5 let před jeho smrtí v roce 2016.
Thom byl pro mne zajímavý nejenom tím, že je synem toho Johna Steinbecka, který dostal v roce 1962 Nobelovu cenu za literaturu. Ale také tím, že byl i v jiných ohledech takovým pochodujícím kusem americké historie. Bojoval ve Vietnamu, byl střelcem z kulometu ve vrtulnících Huey – to jsou ty ikonické vrtulníky, které zajišťovaly transport amerických jednotek a nejspíš jste je viděli v nějakém filmu nebo dokumentu. Živil se pak dlouho jako autor scénářů k dokumentům a psal i krásnou literaturu. Jeho knížky Ve stínu cypřiše a Stříbrný lotus jsem četl. Psal jinak a o jiných věcech, než jeho otec, nedosáhl tak velkého uznání, ale psal velmi dobře a ty knížky určitě doporučuji.
-
Píši právě scénář a stříhám rozhovory do pořadu Téma Plus, pro Český rozhlas Plus. Bude to k 30. výročí definitivního rozpadu Občanského fóra, tedy se to bude vysílat až v únoru. Celý pořad má skoro hodinovou stopáž. Rozhovory jsem pořídil s Petrem Pithartem, Václavem Klausem a Alexandrem Vondrou. A já jsem si říkal, že by posluchače Poutníka mohla zajímat tahle ochutnávka, která naznačuje, o čem to bude. Za reakce budu vděčný :-)
-
Protesty odstartované vraždou George Floyda a jiných černochů v rukou policistů chápu. I když úplně stejně jako při nedávném útoku stoupenců prezidenta Trumpa na Kongres mne rozesmutňuje lůza, která se i k nim připojuje, ničí a rabuje obchody nebo jiné podniky lidí, kteří nemají s policejním násilím vůbec nic společného. Hlavně mě ale napadají nepříjemné otázky, o kterých se v téhle souvislosti nediskutuje a nemluví. Aspoň já jsem to nezaznamenal. A tak je kladu v tomhle podcastu.
-
Protože se mluví a píše o tom, že jsou Američané rozdělení jako nikdy dřív, chtěl jsem, aby tady promluvili dva Čechoameričané, kteří mají rozdílné názory. Igor Lukeš se netajil a netají velmi kritickým postojem k působení republikána Donalda Trumpa. Dušan Neumann, kterého v Poutníku slyšíte také často, naopak otevřeně výsledky práce Trumpovy administrativy chválil. Nemohl jsem s nimi promluvit najednou. Igor Lukeš odmítá s Dušanem vystoupit v jedné debatě. Rozhovry jsem pořídil zvlášť a zde jsem poskládal odpovědi na stejné nebo podobné otázky.
-
Lůza chtěla zabránit potvrzení legitimně zvoleného kandidáta prezidentem. V americkém Kongresu se střílelo, ve chvílích, kdy připravuji tenhle podcast, zemřela přinejmenším jedna žena, další umírali zřejmě z jiných příčin v okolí. Dosluhující prezident Donald Trump není prostě dostatečně silný a rozumný, aby si konečně připustil, že opravdu prohrál. Americká demokracie se zakymácela, zase o něco oslabila svou pověst před globálním publikem. Není pochyb, že toho budou využívat všichni protivníci a nepřátelé nejenom Spojených států ale demokracie jako takové. Jsem přesvědčený, že její síla spočívá v tom, že dokáže takové nechutné incidenty překonat, vrátit se k normálnímu životu, aniž by potřebovala vyhlásit třeba stanné právo nebo jiná drastická omezení osobních svobod.
Foto: DrDannielle - https://www.flickr.com/photos/191615548@N05/50807455126/
-
Honza Hvízdal cestuje, fotí, pracuje jako psovod. Mluvil se mnou z Trodheimu na pevnině v Norsku, ale bavili jsme se z větší části o jeho pobytu a práci na Špicberkách. A také o jeho cestovatelské životní filozofii, podle které se můžete podívat kamkoli, když to opravdu chcete a jste připravení tomu něco obětovat.
-
Tenhle podcast vznikl tak trochu překvapivě. Připravoval jsem pořad Zaostřeno pro Český rozhlas Plus a sháněl jsem české umělce, kteří mají osobní zkušenost s působením v New Yorku. Věděl jsem o Danu Hrbkovi, který je ředitelem ve Švandově divadle v Praze a mohli jste rozhovor s ním na Poutníku slyšet. A ptal jsem se bývalého kolegy a kamaráda Mirka Konvaliny, který šéfuje Českému centru v New Yorku, jestli by neměl nějaký další tip. On měl, poslal mi kontakt a já jsem ku svému překvapení zjistil, že pro další rozhovor nebudu muset do Prahy nebo ho stáčet na dálku přes Skype nebo Zoom, že stačí, když skočím ve Žďáře do auta, ujedu nějakých 40 kilometrů a zastavím se v Horáckém divadle v Jihlavě a budu si tam povídat o výrazovém tanci, jak se dělá v New Yorku i tady v Česku.
-
Igor Lukeš je profesor historie a mezinárodních vztahů Bostonské univerzity. A také honorární konzul České republiky v Bostonu. Mluvili jsme spolu o koresondenční volbě, dotkli jsme se i toho, jak z napadání výsledků voleb dosluhujícím prezidentem Donaldem Trumpem těží ruský prezident Putin a další protivníci svobodných voleb ve světě. Ale hlavním tématem byla ta možnost korespondenční volby. Nejde ani tak o to, že letos poštou hlasovala v prezidentských a také kongresových volbách skoro polovina Američanů. Čeští krajané včetně Igora Lukeše také žádají, aby mohli hlasovat poštou také ve volbách v Česku. Já o tom točím pořad Zaostřeno pro Český rozhlas Plus, ve kterém zazní také hlasy předsedy Poslanecké sněmovny za ANO, Radka Vondráčka a politologa Petra Justa z Metropolitní univerzity. Takhle jsme to v souvislostech nezkráceně s Igorem Lukešem probrali.
-
Profesor Jaroslav Peprník, legenda české anglistiky, nikdy nezískal maturitu. Díky výjimečným okolnostem ale hned po válce v roce 1945 bez přijímacích zkoušek začal studovat angličtinu a historii na Masarykovu univerzitu do Brna. V tomhle vyprávění uslyšíte, jak se mu ještě těsně po komunistickém únorovém převratu podařilo dostat do Británie. Stal se tím podezřelým ze špionáže pro Británii, narukoval k PTP (Černým baronům) a putoval do dolů. I když nefáral, nebyl to žádný med.
-
Co mají středověké historické stezky v Česku společného s takovým Oregon Trailem na dalekém americkém Západě? Možná víc, než byste si mysleli! Probrali jsme to s Dušanem Neumanem.
-
Profesor Jaroslav Peprník je skutečnou angličtinářskou legendou. Nejenom pro ty z nás, kteří se anglicky začali učit ještě za totality. Já jsem měl velké štěstí, že mne učil a troufnu si říct, že měl obrovský vliv na mé životní směřování. A teprve nedávno jsem se dozvěděl, jak složitá byla jeho vlastní cesta k angličtině. A v tomhle podcastu uslyšíte jeho vzpomínky na to, jak se začal sám učit anglicky v době nástupu nacismu a německé okupace.
- Mostrar más
