エピソード
-
Jsem „Bé-Bé“ alias Bohnický Burák. Uchvátilo mě Rio. Mám skvělou profesi, ale dovedu si představit i to, že bych půjčoval vodní skútry v Polynésii… Velmi uvolněně hovoří v dalším podcastu Host Reportéra herec, který dává rozhovory vzácně, šestačtyřicetiletý Martin Hofmann.
Co se týče dětství, skutečně ho prožil téměř výhradně ve čtvrti Bohnice, dokonce ani centrum Prahy tehdy moc neznal – když šel na zkoušky na DAMU, hledal budovu marně ve vedlejší ulici. „Vyrůstání v paneláku, kde žije tisíc lidí a pět set psů, vás ovlivní. Veškerý čas do svých osmnácti jsem trávil na sídlišti nebo vedle v krásném parku psychiatrické léčebny. Tam se odehrávala první rande, což mělo výhodu. Občas jste tam potkal pacienta, který se vracel na pavilon, a oproti němu jste v očích dívky po svém boku vypadal přeci jen líp.“
V podcastu Martin Hofmann popisuje, kterak se stal fanatikem divadla. „Když jsem nastoupil na DAMU, všechno jiné mě přestalo zajímat. Neměl jsem dokonce ani zájem točit, namísto toho jsem běžně zkoušel dvě inscenace naráz a z jedné zkoušky přebíhal na druhou. Večer jsem hrál, a pokud ne, chodíval jsem do divadel jako divák. Připadalo mi to normální, ale dnes už bych nepřežil, dávno nejsem z nehořlavého materiálu. Občas potřebuju relaxovat nebo se aspoň normálně najíst, takhle jsem tehdy nepřemýšlel. Divadlo je pro mě pořád základem, ale s nástupem středního věku jsem si začal dávat pozor, aby se moc nepotkávalo s natáčením. Hraju už jen třináct představení měsíčně ve čtyřech divadlech, nikoli dvacet v sedmi.“
V rozhovoru nadšeně hovoří o brazilském Riu de Janeiru, do něhož se zamiloval a kam se snaží pravidelně vracet. „Mám rád krásu,“ vysvětluje. „Když jsem kdysi například poprvé přijel do Říma, řekl jsem si, že se tam vrátím vždycky aspoň na dva večery ročně, a s Riem to bylo podobné. Je totiž po všech stránkách úchvatné. Navíc tam jezdím s dávným kamarádem a kolegou Peterem Butkem, který je Brazílií postižený ještě víc. Já jsem z Bohnic, on z Prievidze a připadá nám dobré, když spolu Bohničan a Prievidžan mají fajnový čas na pláží Ipanema.“
Mezi svátky (konkrétně 26. prosince) uvede Martin Hofmann do kin povedenou komedii V dobrém i zlém, která je celá postavená na kvartetu herců: Jiřím Langmajerovi, Petře Hřebíčkové, Táně Pauhofové a právě na něm.
„Hodně mi na tom filmu záleží,“ říká. „Já každou nabídku neberu, ale tenhle scénář mi připadal chytrý, ironický, elegantní. Mám radost, že ze střižny vyšlo přesně to, v co jsem po přečtení scénáře doufal, což nebývá automatické. Za mě to je sympatická a svižná komedie o dvou párech ve středním věku, z nichž jeden je už trochu unavený životem a druhý naopak vůbec ne, takže hned první vzájemná návštěva způsobí výbuch. Nejsem si jistý, jestli všechny partnerské páry vracející se z kina budou mít hezkou cestu domů, protože některé se v postavách z našeho filmu zcela jistě uvidí.“
-
Samirova mysl připomíná temný labyrint. Je to vynikající muzikant a textař, jeho kapela Vanessa patří k tomu nejzajímavějšímu, co v české porevoluční hudbě vzniklo, ale i tak má čtyřiapadesátiletý Samir Hauser spoustu hejtrů, nepřátel, a v mnoha lidech vyvolává odpor.
Ve vánočním podcastu Host Reportéra vypráví, že vyvrhelem byl vždy a všude, což nejspíš vydrží až do smrti. „Určitě to je i tím, že jsem orientální kříženec,“ říká. „Můj otec byl irácký komunistický agent, první část dětství jsem prožil v Bagdádu, střety s českou realitou jsou pro mě celoživotně kruté.“
V rozhovoru vzpomíná, jak v sedmi letech přijel na první Vánoce do Prahy.
„Čeští prarodiče byli katolíci a zároveň fanatičtí komunisté, od té doby vím, že se to nevylučuje. Když jsem se u nich objevil, asi jsem působil jako malý ďábel. Z Bagdádu jsem si přivezl hračky, které považovali za satanské modly, třeba figurku Mickey Mouse. Všechno to zabavili a náhradou mi dali betlém. Extrémně je vyděsilo, když mě později přišli zkontrolovat a zjistili, že jsem Pannu Marii zavřel do chlívku a zvířátka nechal, ať obcují s jezulátkem... V téže době k nám dorazil Mikuláš s čerty, přičemž konkrétně ten Mikuláš mě vysloveně traumatizoval. Nezapomenu, jak jsem se zavřel do skříně, kam se ti vetřelci dobývali, a já měnil hlas: Samir tady není, Samir je na zahradě… Byl rok 1978 a ve školách ještě zdaleka neexistovali dětští psychologové. Nevím, jestli to je dobře, nebo špatně.“
V naší adventní zpovědi se Samir Hauser dostane skutečně hluboko: „Do žádného kolektivu jsem nikdy nezapadl, řekl bych, že mě nakonec ani nikdo nepohřbí. A vlastně by se mi to líbilo. Jednoho dne chci jednoduše zmizet a nebýt. Tak jako filozof Empedoklés, nebo ještě lépe jako kytarista Edwards z kapely Manic Street Preachers.“
-
エピソードを見逃しましたか？
-
Ze všech účastníků oné bláznivé výpravy byla jednoznačně nejstarší, což pro ni nemůže být překážkou. Je to od přírody rebelka. Češka původem z pražské Malé Strany, žijící už čtyřicet let v zahraničí. Nomádka. Jmenuje se Martina Skala, maluje, píše knížky a letos v létě (ve svých šestašedesáti letech, na která zdaleka nevypadá) vyrazila na expedici do Mongolska.
„Jeli jsme přes tisíc kilometrů z pouště Gobi k hranici s Ruskem,“ vzpomíná v podcastu Host Reportéra, „vystřídali jsme poušť, step, hory i tajgu. Začali jsme na velbloudech, pak přesedli na koně, po koních přišli na řadu jaci a jako poslední sobi.“
V rozhovoru se Martina Skala vrací k některým zásadním momentům svého života – neuvěřitelných historek má stovky a spoustu si jich oživila při psaní svého nového románu Klub kamzíků. V podcastu konkrétně vzpomíná například na dospívání v malostranské vile. Vzala si herce Ondřeje Pavelku, který se v kotelnách učil role, ona malovala a pomáhala u koní, mladší bratr hrál na bicí v Psích vojácích. „Všichni jsme byli pološílení, jsou to krásné vzpomínky.“
Na Vánoce 1983 odjela sama vlakem do Paříže a už se nevrátila. Po pár ekonomicky těžkých letech začala spolupracovat na filmech s režiséry Formanem nebo Polańskim. S nesprávným mužem počala syna, se kterým (plus s jedním lepším mužem) pak raději zmizela do Kalifornie, byl to divoký život a pořád je.
„V Praze jsem se narodila, v Paříži se našla a v Americe to zúročila,“ říká Martina Skala v podcastu. V USA byla dlouhá léta osamělá, kulturně vyprahlá, ale aspoň díky tomu začala více psát. A jako vždy jí pomáhala jízda na koních, hlavně v poušti: „Kdybych se měla definovat, tak jsem Jezdec, to se mi líbí. Kůň je mým pracovním stolem. V jeho sedle mě napadají nejlepší příběhy a při jízdě na poušti z něj lovím ty nejhezčí obrazy...“
-
Nečekaně se vyvine podcastový rozhovor s pětačtyřicetiletým hercem Petrem Vaňkem, který se v redakci Reportéra velmi otevře. Vypráví o tom, jak měl kdysi pocit, že nosí na krku holou vlčí hlavu. Vzpomíná, jak se sám a bez jídla vydal na čtyři dny do hlubokého lesa.
„Po dvou dnech uklidňování jsem se konečně stal součástí přírody. Cítil jsem třeba chvění země, když se blížilo zvíře. Vzpomínám, jak jsem strašně dlouho seděl na pařezu a přiběhla srna. Nevěřícně se na mě podívala, dokonce z toho překvapení zakopla jedním předním kopýtkem o druhé.“
Kromě toho Petr Vaněk vypráví o novém trendu v pohřbívání, který ho nadchl: „V Americe je firma, která nabízí výborné, velmi efektivní zkompostování lidského těla. Doufám, že se to dostane i k nám. Rozhodně se jednou chci stát kvalitním kompostem.“
Ten moment nastane, doufejme, za dlouho. Smrti se Petr Vaněk nebojí, ale zatím by umíral spíše nerad. „Před třemi lety mi lékaři našli nádor ve střevě a já několik měsíců nevěděl, co bude. Nicméně byl jsem za tu zkušenost od začátku vděčný. Vnímal jsem to mimo jiné jako znamení, že je čas něco změnit. Dělat jsem všechno proto, abych žil, a zároveň jsem přestal mít strach. Nejenom ze smrti, z mnoha věcí. Začal jsem realizovat věci, po kterých jsem dřív jenom platonicky toužil. Pořídil jsem si druhého psa. Začal psát scénář. Letos jsem dokonce natočil desku, na což bych si před tím nádorem rozhodně netroufl.“
Zmíněnou desku dal dohromady společně se skladatelkou Sárou Bukovskou.
„Poznali jsme se, když mě pozvali z Karlína na konkurz do muzikálu Sherlock Holmes, ona tam Sára dělá sbormistryní. Nabídla se, že zkusí zhudebnit nějaké mé texty, spolupráce nám šla, a tak teď vyšlo album. Jmenuje se Roztáhnout křídla, protože mám pocit, že jsem s tou deskou křídla roztáhnul. Pomalu začínáme koncertovat (poprvé 14. prosince v pražském prostoru Peškovka), a já se těším, že to je všechno teprve začátek.“
-
Jeden z nejžádanějších českých malířů tohoto století tvoří poslední rok v srdci italských Benátek, kde si koupil ateliér. Benátkami se nechává inspirovat, Benátky maluje a miluje - dalším hostem podcastu Host Reportéra je výtvarník Jakub Špaňhel.
„V létě bývají Benátky na hlavní turistické trase přeplněné, ale v bočních ulicích najdete pořád celkem normální život. A teď? Na konci podzimu, v zimě? To jste večer na ulici často sám, bývá to až strašidelné,“ směje se Špaňhel: „Já se ale nebojím, protože pocházím z Karviné!“
V rozhovoru vypráví, že jsou Benátky kouzelným městem přímo určeným k tomu, aby se malovaly. „Život tam je jako život v obraze. Bydlíte v uměleckém díle. Kdybych chtěl, můžu do konce života dělat už jen Benátky, nabízejí miliony motivů...“
V první části podcastu Jakub Špaňhel vtipně vzpomíná na karvinské dětství. Na to, jak vášnivě maloval od čtyř let („tehdy jsem se tomu věnoval víc než dnes!)“, jak lovil motýly a choval hroznýše i anakondu.
Sametová revoluce ho zastihla coby třináctiletého kluka. „Hned jsme s mámou vyjeli na otočku do Vídně, a vzápětí do Benátek. Fascinovalo mě, že je to město, kde můžu skočit z okna baráku přímo do vody, tak jsem si to tehdy aspoň představoval - dnes vím, že je ta voda poměrně mělká a špinavá. Nicméně město mě už tehdy nadchlo, mrzela mě jediná věc. Prodávali tam na ulici nakrájený kokos, ale my byli takoví ti autobusoví turisté, co si vezou z domova svačinu a láhev na vodu. Kokos jsem si koupit nemohl, a možná o to víc mě před rokem potěšilo, když jsem si tam pořídil ten ateliér.“
Benátky má vyloženě jako pracovnu, nastálo tam pravděpodobně nikdy žít nebude. Miluje svůj skutečný domov, což je okolí vesnice Svatý Jan pod Skalou: „Tam mám na zahradě starou lípu, pod kterou rád sedím, piju kafe, a loni mi došlo, že pokud okamžitě něco nepodniknu, budu takhle spokojeně sedět pod lípou už navždy. Byla to asi poslední šance podniknout něco jinde než v Česku. Nejsem velký cestovatel, změny mi nedělají dobře, ale Benátky jsou kousek a dnes mám radost, že jsem tu energii našel. V Benátkách například denně chodívám do kostelů, mému naturelu vyhovuje středověk a baroko, jsem sto let za opicema...“
Sedmnáct benátských obrazů, které zatím ve svém novém ateliéru Jakub Špaňhel vytvořil, je až do začátku ledna k vidění na výstavě nazvané Venesia v pražské Trafo Gallery.
-
Mnohem známější je coby herec, ale pozor, začínal coby muzikant a pořád jím je. Filip Kaňkovský. Brzy už mu bude čtyřicet. Výborný pianista, solidní zpěvák, důležitý muž české (samozřejmě protirasistické) skinheadské scény, vyznávající hudební žánr ska a všechny jeho odnože.
Do podcastu Host Reportéra přišel ve chvíli, kdy přesně po patnácti letech vydává nové album se svojí kapelou Green Småtroll. „Na podzim 2009 jsme pokřtili desku s názvem Rude Jazz, ale já tehdy zároveň nastoupil na DAMU, což byl zlom. Do té doby jsem kapelu táhl, měl na to sílu i čas. Jenomže najednou jsem se našel v herectví. Ne, že bychom s kapelou přestali hrát, ale energie na novou desku dlouho chyběla, až teď jsme ji s klukama zase našli,“ vypráví Filip v podcastu.
Hovoří i tom, co pro něj znamenají více než dvě dekády prožité ve striktně antirasistické subkultuře. Zajímavě mluví třeba o tom, jak po nástupu do Národního divadla hledal cestu ke kolegovi Davidu Matáskovi, který měl v jeho kruzích špatnou pověst coby člen někdejšího Orlíku. „A vidíš,“ směje se Filip, „zase se ukázalo, jak svět není černobílý. Brzy jsem poznal, že je David Matásek skvělej kluk, jehož současné názory na svět se velmi podobají mým. Stal se z něj jeden z mých vůbec nejbližších kolegů...“
Nová deska kapely Green Småtroll se jmenuje Carousel Of Pain a kapela ji pokřtí 28. listopadu v pražském Futuru.
-
Jeden z největších talentů české populární hudby sice pořád působí jako užaslé a nadšením rozzářené dospívající dítě, ale letí to, za čtvrt roku oslaví třicetiny. Se svou kapelou Bert & Friends se vrátil z krátkého turné po východní Asii, vydali desku České moře, v sobotu 23. listopadu ji pokřtí velkolepým koncertem v pražském Foru Karlín. Ještě předtím se Albert Romanutti posadil k mikrofonu v redakci Reportéra.
„Já vždycky vnímal mořské vlny, pláž a palmy jako svůj symbol ráje a pohody. Kdykoli jsem poslední tři roky skládal písně na desku, snažil jsem se do toho imaginárního přímořského prostředí přenášet. Chci dělat muziku šťastný, a hlavně si přeju, aby z ní pak byli šťastní posluchači. Největší radost mi udělá, když třeba zjistím, že u našich písní přestávají plakat děti,“ říká Albert: „Pro mě má prostě šíření hudby význam tehdy, když je pak posluchačům dobře.“
V podcastu vypráví, jak exoticky probíhaly nedávné koncerty v Soulu a Jokohamě. „Před rokem by mě nenapadlo, že si tam zahrajeme, byli jsme vděční i za německý Chemnitz. Pak najednou přišla nabídka z Asie na termín těsně před křtem desky, což pro mě bylo splnění snu v nejméně vhodnou dobu, ale stejně jsem za ten zážitek rád. A teď nás tedy čeká sobotní křest, takový Mt. Everest naší dosavadní kariéry.“
V sále to bude pochopitelně vypadat jako u moře: „A najednou se v tom ráji objevíme my, naše kapela. Desku pokřtí výtvarník František Skála, můj celoživotní oblíbenec a hrdina, který se svojí dechovkou Provodovjané přijal i roli předskokana. Věřím, že to bude nádherný večer. A pak? V zimě si snad trochu odpočinu. Rád bych odjel na pár týdnů do Indie, ale od jara už začneme hrát nové písně s Bert & Friends úplně všude.“
-
Když ho oslovíte termínem úchyl, neurazí se. „Vždyť je to pravda,“ přikývne čtyřiačtyřicetiletý Míla Bugtcher v dalším díle podcastu Host Reportéra. „Dnes jsem možná nejznámější úchyl v republice, tedy v tom smyslu, že se v pojetí sexuality výrazně odchyluju od průměru. Ano, zkoušel jsem sice i misionářskou polohu, ale kdysi dávno, jenom párkrát.“
Míla se netají tím, že je sadista a ve vztazích vždy jasně dominuje. V podcastu popisuje vztah se svojí současnou, samozřejmě velmi submisivní partnerkou. „Už je jí pětadvacet, ale stejně máme role rozdělené na tátu s dceruškou. Já jsem ten otec, který o všem rozhoduje, odměňuje i trestá. A klidně si nechám říkat úchyl, ale zároveň jsem úchyl, který nikomu nic nečiní proti jeho vůli a i když to tak často nemusí vypadat, prioritou je pro mě bezpečné prostředí.“
Před dvaceti lety založil Hell, jedno z nejznámějších českých studií zaměřených na tetování a na piercing. Mílovou specialistou a mistrovstvím je zdobení ženských i mužských genitálií: „Za kariéru mi prošlo rukama zhruba tisíc penisů,“ popisuje svůj denní profesní chléb. „Poslední dobou zároveň čím dál častěji propichuju ouška malým dětem,“ říká, „o to je obrovský zájem. Maminky vědí, že je u nás v Hellu naprosto hygienické, bezpečné prostředí, ale často vědí i to, že coby sadista dovedu pracovat s bolestí. Umím to prostě zařídit tak, aby pro děti nebylo píchání uší traumatizujícím zážitkem.“
V podcastu uvažuje o tom, jak se v jeho branži vyvíjely trendy. „Před dvaceti lety jsem skoro pořád píchal jednoduché ocelové kuličky,“ říká, „nejvíc do jazyku, taky do nosu, do očí, holkám do pupíku, chlapům do bradavek. Dnes paradoxně zdaleka nejvíc pícháme lidem uši; samozřejmě nejen lalůčky, ale celé. A sázíme do nich skutečné šperky, často diamanty.“
Velmi otevřený a upovídaný Míla popisuje v podcastu svůj život v rámci BDSM subkultury. Přibližuje prostředí soukromých klubů i veřejných akcí, které pořádá - právě nyní je to veletrh Prague Fetish Weekend v komplexu Gabriel Loci. „Po každé takové akce posíláme spoustu peněz organizacím, které pomáhají zvířatům, hlavně kočkám,“ překvapuje sadista svou citlivostí. „Mně v životě lidi mockrát zklamali, ale kočky? Nikdy.“
-
„Čím jsem starší, tím víc mě mrzí,“ říká herec Pavel Liška, „že jsem se v mládí pořádně nenaučil anglicky.“ Do kin právě vstupuje film o výpravě na Papuu Novou Guineu, kterou poznával na motorce spolu s kolegou Janem Révaiem a kameramanem Hynkem Bernardem – jejich dokument se jmenuje *Vandráci na ostrově lidojedů*.
„Celou první výplatu v HaDivadle jsme kdysi s Markem Danielem utratili za týdenní intenzivní kurz angličtiny v Jeseníkách, ale vydrželi jsme jen první dopoledne, protože tam do nás pořád hustili tu angličtinu. Řekli jsme si, že tohle teda ne, a celý ten týden pak s Markem chodili po kopcích a po hospodách. Dnes mě to štve, protože se strašně rád potkávám s obyčejnými lidmi a poslouchám je. Dělávám to v českých hospodách, jenomže tam mě poznají a konverzace ztratí kouzlo těch okamžiků, kdy si začnou povídat dva neznámí lidé. V zahraničí mě nikdo nepoznává, ale tam zase svým novým přátelům občas úplně nerozumím.“
V podcastu Pavel Liška vypráví o tom, jak byli před odletem na Papuu vystrašení z předpokládané vysoké míry kriminality, ale po dvou týdnech naopak zcela ztratili ostražitost, protože jim Papuánci připadali mírumilovní a přátelští. „Nakonec k jednomu pokusu o přepadení s buchačkou došlo, ale zhruba osmičlenná skupinka banditů byla naštěstí ještě zmatenější než my, takže nic neukradla. Jinak my měli jasné priority,“ směje se: „V první řadě nesmíme přijít o nahrané karty z kamer, a ve druhé pokud možno ani o své životy.“
Pavel Liška střízlivě popisuje, že je dnešní Papua lákadlem pro turisty, kteří si můžou koupit zájezd do takzvaně neobjevených vesnic, kde jim domorodci za peníze předvedou své kroje a tance, což působí velmi autenticky.
„My měli štěstí, že nám pomáhal na Papue žijící tropický biolog Vojtěch Novotný. Doprovodili jsme jednoho z jeho studentů do rodné, skutečně izolované vesnice, kde ten mladík třináct let nebyl. Po třídenní pouti džunglí, kdy jsem byl vyčerpaný jako nikdy, nás čekalo neuvěřitelně dojemné přivítání. I v téhle zapomenuté vesnici jsme pak ale zažili pozoruhodné vyjednávání o tom, co jsme za pohostinnost místních schopni a ochotni nabídnout.“
V podcastu Pavel Liška vypráví i o tom, proč jsou chodníky v papuánských městech plné krvavě rudých skvrn, nebo o tom, že jeho motorkářské trio ještě jedna expedice nejspíš čeká. „Zatím neřeknu kam, protože máme plné hlavy Papuy. Ale bude to destinace, kterou by uhodl jen málokdo.“
-
Její dceři Žofce budou brzy tři roky. Ty první dva daly Vladivojně zabrat, trpěla spánkovou deprivací, ale teď už je zase energická a produktivní jako po celý svůj život. Nedávno vydala desku Břehy, zakládá další kapely různých žánrů, o tom všem vypráví v dalším díle podcastu Host Reportéra.
„Ve skutečnosti jsem se za ty poslední tři roky hodně změnila,“ říká: „Skončilo čtvrtstoletí velkých pařeb, ty už prakticky nejsou. Byla jsem příliš velký bohém a myslím, že mě Žofka zachránila. Konečně jsme si ve svém životě musel udělat řád. Protože vím, že bych po flašce vína nefungovala, tak tu flašku ani neotevírám. Ráno odvedu Žofku do dětské skupiny a pracuju do doby, kdy si ji zase musím vyzvednout.“
-
Se svojí velmi pestrou elektronickou hudbou vyjíždějí po celé Evropě. Říkají si Bratři, a skutečně jsou to dvojčata, je jim sedmatřicet let. Jiří a Ondřej Veselí z pražské čtvrti Kobylisy, odkud pár dní před křtem alba nazvaného Escape dorazili do podcastu Host Reportéra.
Z rozhovoru je zřejmé, jak pěkný spolu mají vztah: „Samozřejmě se občas pohádáme,“ zlehčují to, „ale stejně pořád bydlíme hned naproti sobě. Neuplyne den, kdy bychom si aspoň nenapsali, a hlavně víme, že se nám spolu výborně pracuje.“
Vyprávějí o tom, jak oba od dětství hráli závodně fotbal a zároveň na bicí: „V prváku na gymplu vyhrála muzika.“ Vystupovali s vlastní electro-popovou kapelou Cartonnage, kromě toho bubnovali s mnoha dalšími projekty coby nájemní bubeníci. „A taky jsme bubny učili na umělecké škole, což vlastně děláme dodnes,“ říkají v podcastu.
Život nájemných bubeníků je po čase unavoval, a zároveň se čím dál více učili pracovat se syntezátory, jejichž zvuky ve zkušebně kombinovali se živým rytmem bicích. Výsledná hudba jim dávala smysl, a tak před osmi lety vznikli Bratři.
Jejich elektronika se pohybuje na škále od ambientu až po techno, a například letos dvojčata zahrála tisíce fanoušků na Colors of Ostrava, v Budapešti na slavném Szigetu nebo na festivalu Cooltural ve španělské Almerii.
Stále se drží toho, že o pět minut starší Jiří na pódiu hlavně bubnuje, zatímco Ondřej ovládá elektronické zvuky. Tento týden ve čtvrtek 7. listopadu pokřtí v pražském Paláci Akropolis album Escape, což bude dobrá ukázka originálního stylu, pro který se Bratři rozhodli. Kromě videoprojekcí pracují i s vůněmi, a některé zvuky ovlivňovat živá kytka, stojící přímo na pódiu. „Říkáme jí Ayra, a těsně před koncertem na ni napojíme dva senzory. Ty jsou vedeny do modulu, skrze který pak kytka může částečně ovládat parametry zvuku,“ vysvětlují v podcastu.
-
Amatérský moderátor a začínající zahrádkář Tomáš Poláček si do dalšího dílu podcastu Host Reportéra pozval skvělého zahradního architekta Ferdinanda Lefflera. Ideově se shodli: oba mají pocit, že udřít se prací na zahradě nedává žádný smysl.
„Podle mě to je dobré od začátku takhle formulovat,“ říká v podcastu Leffler: „Zahradu máme pro radost! A hned při jejím zařizování bychom se měli zabývat tím, co nám ji nejspíš bude dělat. Sezení kolem ohně s dětmi a s kamarády, samozřejmě. Možnost lehnout si do trávy a zespoda koukat do koruny stromu, pozorovat ptáky…“
Zahradní architekt v podcastu podotýká, že na sebe generace dnešních seniorů často vytvářela zbytečné zahradnické pasti. „Třeba taková skalka, z té se brzy stává soukromé peklíčko. Je to zhruba jako když si pořídíš domů akvárko, o které se pak staráš mnohem víc než sis myslel. Skalka nikdy nebude vypadat úplně skvěle, protože se na ní vždycky někde objeví nějaký plevel. Ty abys to obskakoval s pinzetou a jeden po druhém ho vytrhával, což je hloupost. Na zahradu si máš naplánovat stromy, keře, trvalkový záhon, klidně i kus louky. S tím pak víceméně není starost, vypadá to dobře a máš pohodu.“
-
Nečekaná smrt zasáhla minulý týden českou hudební scénu. Ve svých dvaašedesáti letech z ničeho nic zemřel Vojtěch Havel, který hlavně ve dvojici se svojí manželkou Irenou koncertoval v posledních čtyřech dekádách po celém světě. Jejich tvorbu obdivovali i obrovské hvězdy současné světové hudby, například členové kapely The National nebo Sufjan Stevens. Mimo jiné o blízkých vztazích s těmito umělci vyprávěl Vojtěch Havel v podcastu Host Reportéra v roce 2021 - jeho povídání si můžete připomenout zde.
-
Neuvěřitelný příběh zažívá v posledním měsíci dvacetiletá Julie Šoucová, která nikdy nechtěla být herečkou, ale teď má v kinech hlavní role ve dvou filmech současně: v Amerikánce a Roku vdovy.
-
Mimořádně exotický zážitek má za sebou malíř Martin Salajka, který do svých třiačtyřiceti let nikdy neseděl v letadle: „A najednou jsem dostal možnost, abych se v září spolu se sedmi dalšími českými výtvarníky vypravil do Konga Brazzaville, takže vlastně do jiné reality,“ říká v dalším díle podcastu Host Reportéra.
V rozhovoru podrobně popisuje putovnání po pralesních vesnicích i velkých městech: „Přistával jsem s přesvědčením, že nejnebezpečnějším tvorem žijícím v Africe je hroch, ale hned první hodinu ve městě Brazzaville mi došlo, že to bude spíše řidič taxíku. Tamní autor učebnice pro autoškoly podle mě napsal všechno naopak, a jeho základní poučka zněla, že auto musí hlavně troubit.“
Martin Salajka vypráví o tom, jak pluli po konžských řekách na primitivních, z jediného kmene vydlabaných pirogách, nebo jak spali v rybářském táboře. „První noc v džungli byla umocněná tím, že náš místní průvodce ubalil obrovské brko do tabákového listu, a tak jsem si ním zakouřil. Zpočátku mi připadalo, že to je oproti české marihuaně slabé, ale nakonec jsem si tam dobře poklábosil se žábami.“
Salajka vzpomíná, jak pozoroval z pěti metrů slony i šimpanze, chytal ryby a pomáhal vařit krevety.
„Z téhle své první daleké cesty jsem nadšený i proto, že je spojena s podporou projektu Save Elephants, který vede Arthur Sniegon, skvělý kluk, který nás po Kongu doprovázel. Teď začínám tvořit obrazy, které budou naší cestou inspirované. Některé vystavím na pražské výstavě v půlce prosince, ale některé půjdou taky do aukce, jejíž výtěžek Arthurově pojektu pomůže.“
-
Jakožto cestovatel jsem zatím velký klikař, uznává známý architekt Petr Kolář, s nímž přinášíme rozhovor v říjnovém vydání Reportéra. Zde ho nabízíme i v podobě podcastu. Zatímco první část povídání je volně přístupná všem, druhá polovina o samotné havárii expediční tatry z počátku letošního září je k dispozici předplatitelům Reportéra.
Co ve druhé polovině mimo jiné zazní? „Startovali jsme z uzbeckého Samarkandu, což je město na Hedvábné stezce, kde jsme strávili dva dny. Potom Uzbekistán, Kyrgyzstán, a v Tádžikistánu jsme jeli pamírskou magistrálou podél afghánské hranice.“ popisuje Petr Kolář. „Takže polopoušť, nad vámi sedmitisícové hory, sami se dostanete do výšky čtyř a půl tisíc metrů. Krása.“
Tatra se zřítila do zhruba patnácticentimetrové hloubky, kde ji zachytily stromy. „Po počátečním šoku jsme zjistili, že se můžeme hýbat, a začali fungovat. Bylo jasné, že za hodinu klesne teplota na nulu, a tak tam nemůžeme zůstat. Sice jsme přežili pád, ale to ještě neznamená, že opravdu přežijeme - pořád jsme například nevěděli, jestli nemáme vnitřní zranění. Byli jsme bosí, v trenýrkách a tričku, neměli telefony, nic - všechno zůstalo v autě nebo vyletělo ven, A tak jsme auto připoutali ke zbylým stromům, nejlehčí z nás do něj vlezl, ostatní udělali hada a začali vynášet nalezené věci. Věřte mi, že objevená čelovka má v tu chvíli hodnotu diamantu, péřovka taky, o satelitním telefonu nemluvě…“
Z podcastu je zřejmé, jak těžce hledá Petr Kolář slova pro popis toho, co během pádu prožíval. „Prožil jsem jakési vidiny, o kterých moc nechci mluvit, ale budou mě nadosmrti provázet. Od té doby přemýšlím, jestli nad námi nestál nějaký strážný anděl, a spíš bych řekl, že stál. Všichni jsme měli umřít. Někdo shůry ale zabojoval a zachránil nás.“
-
Některé z těch podivuhodných historek se v médiích nikdy neobjevily. Lenka Dusilová v dalším díle podcastu Host Reportéra vypráví mimo jiné o tom, jak jí hudba několikrát v životě zachránila život. Vrací se například do roku 1998, kdy rozpustila kapelu Pusa, kterou měla s Davidem Kollerem, a vůbec netušila, co sama se sebou. „Já se už od čtrnácti chovala dost sebedestruktivně,“ říká, „a právě okolo dvacítky to vrcholilo; jemně řečeno jsem se k sobě samotné nechovala hezky. Krize se i později semtam vracely, ale tenkrát po rozpadu Pusy jsem zažívala brutální nihilismus, všechno bylo špatně. Zbýval jen krok k tomu, abych se stala troskou.“
-
Ještě v polovině minulé dekády jelo hudební duo DVA dlouhé světové turné, ale potom se začalo vytrácet. Vystupovalo sporadicky, nevydávalo desky, nikdo netušil, jestli a jak se vrátí. Ani oni dva to nevěděli, ale teď jsou zpět ve velkém stylu. Honza Kratochvíl s Bárou Ungerovou vydávají po deseti letech ticha své čtvrté, vynikající, radostné album jménem Piri Piri.
-
Přes různá zvířata se nořila do vzpomínek. Velmi živočišný rozhovor s herečkou Antonií Formanovou si můžete přečíst v aktuálním Reportérovi, zde nabízíme zvukovou verzi v našem podcastu. Ačkoliv si Antonie poměrně střeží soukromí, přes téma "prasata" se nakonec dostane k tomu, koho si letos vzala: Adama Martince, režiséra filmu Mord.
-
„Rodiče mě prosili, ať nikdy nechodím k věštkyním, ale já to porušila...“ Neobvyklý životní příběh vypráví v dalším podcastu Host Reportéra jedenačtyřicetiletá módní návrhářka Monika Vontszemuová. Do redakce přijela z rodné Bratislavy, je Romka, příjmení má maďarské: „Dalo by se to přeložit jako Oči přitahující,“ směje se v podcastu.
- もっと表示する
