Episodes

  • Fiktivní korespondence bavorského poslance-sedláka, vychytralého primitiva vyslaného do sněmu klerikály. Autorem je satirik Ludwig Thoma, který "Dopisy" napsal původně pro časopis Simplicissimus.

    Ludwig Thoma (21. leden 1867 Oberammergau – 26. srpen 1921 Rottach, Tegernsee) byl bavorský básník, spisovatel, novinář a dramatik, který byl populární v první čtvrtině 20. století pro své satirické práce, psané často v bavorském nářečí (Bairisch).

    Jedna z nejvtipnějších knih. Dokonale a s obrovským humorem a nadhledem ilustruje pozadí vládnutí. Vynikající překlad je dílem Jaroslava Homoly.

    "Milá Maryšo, ono to vládnuti nebévá pořát pěkny, kolikrát to člověka aji dožírá dyž negdy ani nevi co po ňem doopravdi chcó, protože to vijó jenom ti hlavoni ale dyž vozim ten hnuj tož vim co chcu a žádnimu po tem nic néni a mužó mňe všeci polóbnót v kapcu..."

  • Fiktivní korespondence bavorského poslance-sedláka, vychytralého primitiva vyslaného do sněmu klerikály. Autorem je satirik Ludwig Thoma, který "Dopisy" napsal původně pro časopis Simplicissimus.

    Ludwig Thoma (21. leden 1867 Oberammergau – 26. srpen 1921 Rottach, Tegernsee) byl bavorský básník, spisovatel, novinář a dramatik, který byl populární v první čtvrtině 20. století pro své satirické práce, psané často v bavorském nářečí (Bairisch).

    Jedna z nejvtipnějších knih. Dokonale a s obrovským humorem a nadhledem ilustruje pozadí vládnutí. Vynikající překlad je dílem Jaroslava Homoly.

    "Milá Maryšo, ono to vládnuti nebévá pořát pěkny, kolikrát to člověka aji dožírá dyž negdy ani nevi co po ňem doopravdi chcó, protože to vijó jenom ti hlavoni ale dyž vozim ten hnuj tož vim co chcu a žádnimu po tem nic néni a mužó mňe všeci polóbnót v kapcu..."

  • Missing episodes?

    Click here to refresh the feed.

  • Ukázka z knihy Zajímavosti ze země pyramid aneb 100 nej ze starého Egypta autorů Dušana Magdolena a Jaromíra Krejčího. Čím nás tak fascinuje starobylá egyptská kultura, tolik vzdálená v čase i prostoru?

    Jedním z důvodů bezesporu je dlouhé trvání egyptské říše, která existovala po tři tisíce let. Z pohledu lidského života je to skutečná věčnost - a věčností jako by staří Egypťané byli posedlí, jak to potvrzuje jejich kult mrtvých se snahou o uchování lidské schránky (mumie), tak i monumentální stavby. A právě velkolepá architektura egyptských chrámů, hrobek i proslulých pyramid a jejich bohatá výzdoba tvořená reliéfními a malovanými obrazy, protkaná sloupci a řádky zvláštního hieroglyfického písma, stále přitahují pozornost lidí z celého světa. Starověký Egypt lze považovat za jeden ze zdrojů, z nichž čerpala a čerpá naše současná civilizace (od kalendáře, přes chemii, medicínu, matematiku až po architekturu, výtvarné umění či divadlo); i proto je důležité se jeho kulturou zabývat a tento zájem nadále rozvíjet.

    Dvojice autorů, mladých, ale už zkušených egyptologů, kteří se účastnili řady našich archeologických kampaní v Egyptě, přináší čtivou formou popis nejvýznamnějších staroegyptských památek a lokalit, provázený pérovými kresbami i fotografiemi. Knihu přivítají nejen zájemci o dějiny, architekturu a výtvarné umění, ale dobře poslouží i všem návštěvníkům této exotické země. Dvojice autorů, mladých, ale už zkušených egyptologů, kteří se zúčastnili řady našich archeologických kampaní, přináší čtivou formou popis nejvýznamnějších staroegyptských památek a lokalit, provázený názornými pérovými kresbami i fotografiemi. Knihu přivítají nejen zájemci o dějiny, architekturu a výtvarné umění, ale dobře poslouží i všem návštěvníkům této exotické země.

  • Fiktivní korespondence bavorského poslance-sedláka, vychytralého primitiva vyslaného do sněmu klerikály. Autorem je satirik Ludwig Thoma, který "Dopisy" napsal původně pro časopis Simplicissimus.

    Ludwig Thoma (21. leden 1867 Oberammergau – 26. srpen 1921 Rottach, Tegernsee) byl bavorský básník, spisovatel, novinář a dramatik, který byl populární v první čtvrtině 20. století pro své satirické práce, psané často v bavorském nářečí (Bairisch).

    Jedna z nejvtipnějších knih. Dokonale a s obrovským humorem a nadhledem ilustruje pozadí vládnutí. Vynikající překlad je dílem Jaroslava Homoly.

    "Milá Maryšo, ono to vládnuti nebévá pořát pěkny, kolikrát to člověka aji dožírá dyž negdy ani nevi co po ňem doopravdi chcó, protože to vijó jenom ti hlavoni ale dyž vozim ten hnuj tož vim co chcu a žádnimu po tem nic néni a mužó mňe všeci polóbnót v kapcu..."

  • Ukázka z knihy Zajímavosti ze země pyramid aneb 100 nej ze starého Egypta autorů Dušana Magdolena a Jaromíra Krejčího. Čím nás tak fascinuje starobylá egyptská kultura, tolik vzdálená v čase i prostoru?

    Jedním z důvodů bezesporu je dlouhé trvání egyptské říše, která existovala po tři tisíce let. Z pohledu lidského života je to skutečná věčnost - a věčností jako by staří Egypťané byli posedlí, jak to potvrzuje jejich kult mrtvých se snahou o uchování lidské schránky (mumie), tak i monumentální stavby. A právě velkolepá architektura egyptských chrámů, hrobek i proslulých pyramid a jejich bohatá výzdoba tvořená reliéfními a malovanými obrazy, protkaná sloupci a řádky zvláštního hieroglyfického písma, stále přitahují pozornost lidí z celého světa. Starověký Egypt lze považovat za jeden ze zdrojů, z nichž čerpala a čerpá naše současná civilizace (od kalendáře, přes chemii, medicínu, matematiku až po architekturu, výtvarné umění či divadlo); i proto je důležité se jeho kulturou zabývat a tento zájem nadále rozvíjet.

    Dvojice autorů, mladých, ale už zkušených egyptologů, kteří se účastnili řady našich archeologických kampaní v Egyptě, přináší čtivou formou popis nejvýznamnějších staroegyptských památek a lokalit, provázený pérovými kresbami i fotografiemi. Knihu přivítají nejen zájemci o dějiny, architekturu a výtvarné umění, ale dobře poslouží i všem návštěvníkům této exotické země. Dvojice autorů, mladých, ale už zkušených egyptologů, kteří se zúčastnili řady našich archeologických kampaní, přináší čtivou formou popis nejvýznamnějších staroegyptských památek a lokalit, provázený názornými pérovými kresbami i fotografiemi. Knihu přivítají nejen zájemci o dějiny, architekturu a výtvarné umění, ale dobře poslouží i všem návštěvníkům této exotické země.

  • Fiktivní korespondence bavorského poslance-sedláka, vychytralého primitiva vyslaného do sněmu klerikály. Autorem je satirik Ludwig Thoma, který "Dopisy" napsal původně pro časopis Simplicissimus.

    Ludwig Thoma (21. leden 1867 Oberammergau – 26. srpen 1921 Rottach, Tegernsee) byl bavorský básník, spisovatel, novinář a dramatik, který byl populární v první čtvrtině 20. století pro své satirické práce, psané často v bavorském nářečí (Bairisch).

    Jedna z nejvtipnějších knih. Dokonale a s obrovským humorem a nadhledem ilustruje pozadí vládnutí. Vynikající překlad je dílem Jaroslava Homoly.

    "Milá Maryšo, ono to vládnuti nebévá pořát pěkny, kolikrát to člověka aji dožírá dyž negdy ani nevi co po ňem doopravdi chcó, protože to vijó jenom ti hlavoni ale dyž vozim ten hnuj tož vim co chcu a žádnimu po tem nic néni a mužó mňe všeci polóbnót v kapcu..."

  • Ukázka z knihy Zajímavosti ze země pyramid aneb 100 nej ze starého Egypta autorů Dušana Magdolena a Jaromíra Krejčího. Čím nás tak fascinuje starobylá egyptská kultura, tolik vzdálená v čase i prostoru?

    Jedním z důvodů bezesporu je dlouhé trvání egyptské říše, která existovala po tři tisíce let. Z pohledu lidského života je to skutečná věčnost - a věčností jako by staří Egypťané byli posedlí, jak to potvrzuje jejich kult mrtvých se snahou o uchování lidské schránky (mumie), tak i monumentální stavby. A právě velkolepá architektura egyptských chrámů, hrobek i proslulých pyramid a jejich bohatá výzdoba tvořená reliéfními a malovanými obrazy, protkaná sloupci a řádky zvláštního hieroglyfického písma, stále přitahují pozornost lidí z celého světa. Starověký Egypt lze považovat za jeden ze zdrojů, z nichž čerpala a čerpá naše současná civilizace (od kalendáře, přes chemii, medicínu, matematiku až po architekturu, výtvarné umění či divadlo); i proto je důležité se jeho kulturou zabývat a tento zájem nadále rozvíjet.

    Dvojice autorů, mladých, ale už zkušených egyptologů, kteří se účastnili řady našich archeologických kampaní v Egyptě, přináší čtivou formou popis nejvýznamnějších staroegyptských památek a lokalit, provázený pérovými kresbami i fotografiemi. Knihu přivítají nejen zájemci o dějiny, architekturu a výtvarné umění, ale dobře poslouží i všem návštěvníkům této exotické země. Dvojice autorů, mladých, ale už zkušených egyptologů, kteří se zúčastnili řady našich archeologických kampaní, přináší čtivou formou popis nejvýznamnějších staroegyptských památek a lokalit, provázený názornými pérovými kresbami i fotografiemi. Knihu přivítají nejen zájemci o dějiny, architekturu a výtvarné umění, ale dobře poslouží i všem návštěvníkům této exotické země.

  • Fiktivní korespondence bavorského poslance-sedláka, vychytralého primitiva vyslaného do sněmu klerikály. Autorem je satirik Ludwig Thoma, který "Dopisy" napsal původně pro časopis Simplicissimus.

    Ludwig Thoma (21. leden 1867 Oberammergau – 26. srpen 1921 Rottach, Tegernsee) byl bavorský básník, spisovatel, novinář a dramatik, který byl populární v první čtvrtině 20. století pro své satirické práce, psané často v bavorském nářečí (Bairisch).

    Jedna z nejvtipnějších knih. Dokonale a s obrovským humorem a nadhledem ilustruje pozadí vládnutí. Vynikající překlad je dílem Jaroslava Homoly.

    "Milá Maryšo, ono to vládnuti nebévá pořát pěkny, kolikrát to člověka aji dožírá dyž negdy ani nevi co po ňem doopravdi chcó, protože to vijó jenom ti hlavoni ale dyž vozim ten hnuj tož vim co chcu a žádnimu po tem nic néni a mužó mňe všeci polóbnót v kapcu..."

  • Ukázka z knihy Zajímavosti ze země pyramid aneb 100 nej ze starého Egypta autorů Dušana Magdolena a Jaromíra Krejčího. Čím nás tak fascinuje starobylá egyptská kultura, tolik vzdálená v čase i prostoru?

    Jedním z důvodů bezesporu je dlouhé trvání egyptské říše, která existovala po tři tisíce let. Z pohledu lidského života je to skutečná věčnost - a věčností jako by staří Egypťané byli posedlí, jak to potvrzuje jejich kult mrtvých se snahou o uchování lidské schránky (mumie), tak i monumentální stavby. A právě velkolepá architektura egyptských chrámů, hrobek i proslulých pyramid a jejich bohatá výzdoba tvořená reliéfními a malovanými obrazy, protkaná sloupci a řádky zvláštního hieroglyfického písma, stále přitahují pozornost lidí z celého světa. Starověký Egypt lze považovat za jeden ze zdrojů, z nichž čerpala a čerpá naše současná civilizace (od kalendáře, přes chemii, medicínu, matematiku až po architekturu, výtvarné umění či divadlo); i proto je důležité se jeho kulturou zabývat a tento zájem nadále rozvíjet. Dvojice autorů, mladých, ale už zkušených egyptologů, kteří se účastnili řady našich archeologických kampaní v Egyptě, přináší čtivou formou popis nejvýznamnějších staroegyptských památek a lokalit, provázený pérovými kresbami i fotografiemi. Knihu přivítají nejen zájemci o dějiny, architekturu a výtvarné umění, ale dobře poslouží i všem návštěvníkům této exotické země. Dvojice autorů, mladých, ale už zkušených egyptologů, kteří se zúčastnili řady našich archeologických kampaní, přináší čtivou formou popis nejvýznamnějších staroegyptských památek a lokalit, provázený názornými pérovými kresbami i fotografiemi. Knihu přivítají nejen zájemci o dějiny, architekturu a výtvarné umění, ale dobře poslouží i všem návštěvníkům této exotické země.

  • Poznámka: Je to drsňák. Klidně zajme mezigalaktickou loď, ukradne co může, nakopne Bludnýho Holanďana a tradá. Jenže má problém s jednou dívkou. Moc důležitou dívkou.

    Sci-fi povídka

    Autorka: Hanina Veselá

    Čte: Jiří Trnka

    Režie: Petr Mančal

    Zvuk: Josef Kačírek

  • Příběh politického vězně Jaroslava Jindry z cyklu ZAPOMENUTÉ PORTRÉTY.

    Historie má různé podoby. O té „velké“ se zpravidla píše v učebnicích. Ta „malá“ je tvořena příběhy jednotlivců. Nemusí se jednat o významné historické osobnosti. I příběhy méně známých lidí dokáží výstižně reflektovat dějinné události.

    Autor: Petr Slinták

    Spolupracovali: badatel Jaroslav Vaňous a zvukový mistr Josef Kačírek

  • Radovan Procházka se narodil 11. května roku 1927 v rodině velitele Hradní stráže T. G. Masaryka, ruského legionáře, podplukovníka Vladimíra Procházky. Od dětství miloval vážnou hudbu, chtěl se stát operním zpěvákem. Za války se zapojil do odboje, po osvobození a otcově tragické smrti nastoupil z úcty k jeho památce na vojenskou akademii. Roku 1950 sloužil Radovan Procházka jako operační důstojník u hodonínské posádky. Spolupracoval s vojenskou skupinou, která předávala informace na Západ. V roce 1951 byl zatčen, brutálně vyšetřován v takzvaném domečku na Hradčanech a poté odsouzen k 15 letům vězení. Radovan Procházka prošel jáchymovskými a také příbramskými vězeňskými tábory, kde se roku 1954 přidal k tzv. nudlové aféře, která vypukla kvůli špatné stravě - těžce pracující vězňové se vzbouřili, když dostali k jídlu pouze nudle. Jako údajného organizátora vzpoury ho pak odsoudili na dalších 12 let. Od soudu Procházku eskortovali do Leopoldova, na svobodu se dostal teprve roku 1964. Našel si práci jako kulisák v Národním divadle, po pádu komunismu působil v různých funkcích ve zpravodajských službách: v roce 1990 ve vedení BIS, pak jako ředitel rozvědky ÚZSI a od roku 1993 jako šéf vojenské rozvědky. Za zpravodajskou činnost od února 1993 do dubna 1994 byl vyznamenán řádem Legion of Merit (Řád prezidenta USA). V roce 1997 obdržel Řád bílého lva IV. třídy. Měl hodnost generálporučíka ve výslužbě. Radovan Procházka zemřel 25. června roku 2020.

    Autor: Petr Slinták

    Spolupracovali: badatelka Klára Pinerová a zvukový mistr Josef Kačírek

    Další informace k osobě Radovana Procházky na webu Paměť národa

  • Cyklus rozhlasových medailonů nazvaný Zapomenuté portréty. Původní zvukový materiály byl natočen před více než čtyřiceti lety a díky nynějšímu rozhlasovému zpracování se část pozapomenutých zpovědí lidí perzekvovaných komunistickým režimem po letech dostává k posluchačům.

    Obsah: 1. Dagmar Skálová, 2. Zdeněk Peška, 3. Klement Lukeš, 4. Vojtěch Jandečka, 5. František Suchý, 6. František Kuchař, 7. Radovan Procházka, 8. Jaroslav Jindra

    Na jaře roku 1968 posluchač filmové režie pražské FAMU Vlastimil Venclík natočil na magnetofonový pásek sadu rozhovorů s někdejšími politickými vězni komunistického režimu, které chtěl využít při tvorbě filmu Národ sobě. Koncepce filmu se však změnila a nahrávky zůstaly nevyužity. Materiálu se po více než čtyřiceti letech ujal redaktor Petr Slinták, který po digitalizaci magnetických záznamů připravil sérii vzpomínek vybraných politických vězňů. Odborná spolupráce Martin Tichý, Pavel Horák, Ondřej Vojtěchovský, Michal Pehr. Zvukový mistr Josef Kačírek.

    Šedesátá léta minulého století byla pro českou kulturu dobou výjimečnou. Podstatný podíl na tom měla také nastupující generace tvůrců z okruhu studentů filmových oborů. Filmová akademie múzických umění se stala pojmem nejen pro svůj kvalitní pedagogický sbor, ale i díky invenci svých studentů. Jedním z nich byl i Vlastimil Venclík, který začal v polovině 60. let studovat filmovou režii a již od prvního ročníku se profiloval coby názorově vyhraněný tvůrce. Svědčí o tom i jeho dva studentské filmy. Natočení toho druhého, inscenace Nezvaný host (1969), se začínajícímu filmaři přitom stalo osudným. Na základě obsahu ateliérového cvičení, které dosáhlo kvalit televizní inscenace, byl Vlastimil Venclík z FAMU ještě v průběhu studia vyloučen. Nezáměrná alegorie o nezvaném hostu, který zprvu pouze navštíví a posléze se usadí v bytě řadové sídlištní rodiny se po srpnu 1968 jevila jako námět příliš provokativní.

    Odvaha a odhodlání poukazovat na negativní aspekty historie či aktuálního dění Vlastimilu Venclíkovi nescházela. Svědčí o tom i jeho předchozí práce v podobě dokumentárního snímku Národ sobě (1968). Tento školní film je hořce-ironickým ohlédnutím za obdobím 50. let – za dobou, kdy se nejen v Československu jásalo i budovalo, zavíralo i popravovalo. Vlastimil Venclík ve filmu funkčně využil známých i méně známých archivních materiálů: pozoruhodných šotů z filmových týdeníků i hraných ideologicky podmíněných agitek. Tento materiál pak doplnil o záběry vězeňských zařízení a výpovědi někdejších politických vězňů. Střihový film realizovaný coby dokumentární cvičení 2. ročníku oboru režie má podtitul „Groteskní dokument o cestě k socialismu“ a Vlastimil Venclík v něm s nadhledem a ve vtipné zkratce přibližuje kontext československých dějin následujících po únoru 1948.

    Původní koncepce filmového dokumentu Národ sobě počítala s využitím komentáře, který by sestával z řady rozhovorů s někdejšími politickými vězni. Z toho důvodu mladý tvůrce na jaře roku 1968 oslovil několik perzekvovaných osobností a na kotoučový magnetofon natočil sérii rozhovorů. Několikahodinový zvukový materiálu však byl využit jen z části a zůstal tak v nezpracované podobě.

    Materiálu se po více než čtyřiceti letech ujal rozhlasový redaktor Petr Slinták.

  • Na Dagmar Skálovou se v roce 1949 s žádostí o spolupráci obrátila důstojnická odbojová skupina vedená majorem Prokešem a právníkem Borkovcem. Dagmar Skálová spolu s Jiřím Navrátilem a Jiřím Řehákem zapojila starší skauty, kteří měli působit jako spojky a zajišťovat zásobování a lékařské ošetření. Vojáky však pravděpodobně už od začátku sledovala tajná policie a v den akce postupně celou skupinu, včetně asi stovky skautů, pozatýkala.

    Zadrženým skautům se zejména pomocí morseovky podařilo domluvit na stejné výpovědi, tedy že v ulicích Prahy hráli noční bojovou hru. Během vyšetřování se Dagmar Skálová chovala velmi statečně a všechnu vinu brala na sebe. Předpokládala, že jako ženu ji komunisté nepopraví, a tvrdila, že mladí skauti o plánech na převrat nic netušili. V procesu Skálová a spol. tak bylo nakonec obžalováno třiadvacet a odsouzeno pouze devět skautů.

    Sama Dagmar Skálová byla ovšem pro velezradu odsouzena na doživotí. „Cestou ze soudní síně mi pak povídá bachařka: »Skálová, co jste tak veselá? To jdete domů? « Já na ni, že ne, že mám doživotí. Nevěřila mi. A já přitom myslela na kluky z našeho skautského střediska, na ty, kteří snad ve stejné chvíli odcházeli domů,“ vzpomínala později Skálová.

    Druhý nejvyšší trest, dvacet let, byl udělen Jiřímu Navrátilovi, později dlouholetému starostovi Junáka, třetí Františku Falerskému, patnáct let. „V organizaci převratu jsme byli někde na konci, za což tresty byly úplně jiné. Ale z propagačních důvodů potřebovali udělat skautskou protistátní skupinu, kde na prvním místě musela být Dagmar Skálová, která to organizovala, a já jsem byl její zástupce. Takže ona dostala doživotí a já jsem dostal dvacet roků,“ popisoval Jiří Navrátil, zesnulý před dvěma lety.

    Celý pokus o převrat vyústil v pět politických procesů, v nichž padlo šest rozsudků smrti. Manžel Dagmar Skálové, skautský vedoucí Karel Skála, dostal trest ve výši čtyřiadvaceti let.

    Z doživotního trestu strávila Dagmar Skálová ve vězení dlouhých šestnáct let a nepoddala se ani tam: roku 1956 patřila do skupiny politických vězeňkyň, které napsaly protestní dopisy o porušování lidských práv v tehdejším Československu generálnímu tajemníkovi OSN. Kvůli tomu se jí také netýkaly amnestie na začátku 60. let, propuštěna byla až v roce 1965.
    Za svůj životní postoj založený na skautských ideálech svobody, demokracie a odpovědnosti vůči svému okolí byla Dagmar Skálová v roce 1997 vyznamenána Řádem Tomáše Tomáše Garrigua Masaryka.

    Celkem bylo během komunistické totality odsouzeno na 600 skautů a skautek, tisíce byly vystaveny šikaně, jedenáct zaplatilo cenu nejvyšší.

    Dagmar Skálová i Karel Skála skautovali nejdříve v Plzni a později v Praze, kde založili středisko Šipka.

    Rozhlasový dokumentární medailon o někdejší politické vězeňkyni a významné české skautce Dagmar Skálové v rámci cyklu Zapomenuté portréty.

    Autor rozhlasového dokumentu: filmový historik Petr Slinták Zvuk: Josef Kačírek
  • Zdeněk Peška se narodil 9. května 1900 v Praze a vysokoškolská studia absolvoval na právnické fakultě Karlovy univerzity. Následující pobyty ve Francii v letech 1924-25 a v Americe dále prohloubily jeho vzdělání. V poměrně mladém věku byl Zdeněk Peška jmenován profesorem univerzity v Bratislavě a děkanem právnické fakulty, kde mohl působit až do roku 1938.

    Pro politickou dráhu Zdeňka Pešky je podstatné, že od roku 1921 byl členem Československé sociálně demokratické strany. Po okupaci Československa se pamětník navíc zapojil do odbojové činnosti. Byl však záhy zatčen a v roce 1941 odsouzen na 15 let odnětí svobody. Vězněn byl v Praze na Pankráci a v několika německých žalářích. Krátce po osvobození obnovil své členství ve straně a zastával funkci předsedy Sdružení sociálně demokratických právníků. Od října 1945 do května 1946 byl poslancem Národního shromáždění, působil na právnické fakultě Karlovy univerzity a v roce 1947 se stal členem sboru expertů pro vypracování nové ústavy.

    Po únoru 1948 se Zdeněk Peška zapojil do protikomunistických aktivit. Vedle politického směřování Československa a potlačování svobodných práv nesouhlasil se sloučením sociálně demokratické strany s KSČ, k němuž došlo 27. června 1948. Již v květnu se sešel s některými představiteli mateřské strany, aby diskutovali o jejím dalším směřování a činnosti v nových poúnorových podmínkách. Později společně vytvořili ilegální Ústřední výbor nezávislé sociální demokracie, který se snažil navázat spojení s exilovými představiteli československé politiky. Krátce nato byl však Zdeněk Peška zatčen.

    V červnu 1949 měl proběhnout politický proces s představiteli sociální demokracie nazvaný původně Peška a spol. K němu nakonec nedošlo a místo toho se zatčený stal jedním z obžalovaných v připravovaném procesu se skupinou Dr. Milady Horákové. Odsouzen byl na 25 let odnětí svobody.

    O jeho zapojení do monstrprocesu, který proběhnul v červnu roku 1951, rozhodlo plánované rozšíření souzených osob o představitele dalších politických stran. Tomuto začlenění napomohly schůzky mezi ním a Miladou Horákovou na faře ve Vinoři u Prahy v září 1948. Zástupci politické opozice zde jednali o možné spolupráci sociálních demokratů, národních socialistů a strany lidové. Představitelé stran se dohodli na dalších informačních schůzkách. Užší sblížení stran či případné sloučení pod tlakem událostí však odmítli.

    Po zatčení všichni obvinění prošli trýznivým vyšetřováním a přípravou na inscenované soudní přelíčení. Zdeněk Peška byl vyšetřovateli považován za neposlušného, což potvrdil podáním zmateční stížnosti, neboť mu obžaloba, stejně jako ostatním, nebyla předložena písemně, ale pouze neúplně přečtena. Zdeněk Peška byl v rozsudku, který mu přiřknul 25 let žaláře, označen za stoupence pravého křídla a buržoazního elementa, který pracoval proti sjednocení dělnické třídy. V českých a slovenských kriminálech si někdejší politik odseděl devět let.

    Přes pokusy o obnovu procesu a revizi rozsudků v roce 1968 byl pamětník plně rehabilitován až v roce 1990. Někdejší politický vězeň zemřel zkraje takzvané normalizace: 26. října 1970 v Praze.

    Zdeněk Peška patřil díky své vědecké erudici a společenskému rozhledu k předním osobnostem československé demokratické politiky. Humanistický světonázor profesora právních věd formoval především masarykovský étos a sociálně demokratické principy.

    Autor: Petr Slinták

    Spolupracovali: historik Martin Tichý, historik Pavel Horák a zvukový mistr Josef Kačírek

  • Innovation Heroes Vol. II - Jak se inovuje v Praze?

    Zajímá vás, jak technologie zlepšují život v hlavním městě? Jak umělá inteligence podporuje přirozený tep metropole? Jak se díky datům budeme v budoucnu v Praze pohybovat? Jak vznikají a jak se realizují nápady, které posouvají metropoli do budoucna? Jaké novinky můžeme čekat a jak se do inovačního procesu zapojit?

    Záznam diskusního setkání, kde se ptáme našich hostů na nejnovější inovace, které se v Praze dějí..

    Diskuse proběhla 23. 11. 2021 v Kampusu Hybernská v budově A ve 3. patře.

    Hosté:

    – Jaromír Beránek, Hlavní město Praha

    – Petr Suška, Operátor ICT

    – Bob Kartous, Pražský inovační institut

    – Lenka Kučerová, prg.ai

    Moderátor:

    – Tomáš Studeník, Insane Business Ideas

  • Vojtěch Jandečka se narodil 3. října 1914 v Neurazech u Nepomuku.  Vyrůstal v rodině malorolníka a stejně jako rodiče byl po celý život praktikujícím křesťanem. Poté, co v roce 1936 odešel do Prahy studovat práva, byl činný v katolických studentských organizacích a po německé okupaci se zapojil do protinacistického odboje.

    Po smrti Jana Opletala pracoval na přípravách jeho pohřbu, který se díky účasti tisíců studentů stal manifestací odporu proti hitlerovské okupaci. Odplatou nacistů byly ruzyňské popravy, zavření vysokých škol a internace stovek mladých lidí v koncentračním táboře Sachsenhausen. 

    Z koncentračního tábora byl Jandečka propuštěn v roce 1942.

    Ve dnech českého národního povstání v květnu 1945 organizoval bojové  skupiny studentů nejen v Praze, ale i v jiných městech. Po osvobození působil při zakládání organizace studentů vězněných po 17. listopadu  1939. Tato angažovaná skupina se jasně postavila za myšlenky prvorepublikové demokracie. Vojtěch Jandečka byl činný i v  československé straně lidové.

    Po únoru 1948 došlo ke změnám nejen v ústředí čs. strany lidové, ale  vyměněno bylo i vedení organizace studentů perzekvovaných nacisty. I  když Vojtěch Jandečka musel odejít jako první, ve svých politických  aktivitách neustával. Na podzim osmačtyřicátého roku svolal ke svému  příteli, salesiánskému faráři, na faru do Vinoře u Prahy tajnou schůzku.  Doktorka Milada Horáková na ni přizvala další demokraticky smýšlející  osobnosti z nekomunistických stran.

    Podle Jandečkova vyprávění nešlo o přípravu spiknutí, ale o přátelskou  besedu a výměnu názorů. Akce však nezůstala utajena a Jandečka byl v lednu 1949 obviněn, že inicioval vznik ústředí protikomunistického  odboje. O několik měsíců později byl pro údajnou velezradu odsouzen na dvacet let odnětí svobody.

    Po vyšetřovací vazbě v Uherském Hradišti a v Praze byl vězněn na Borech a  v jáchymovských táborech. Tam onemocněl tuberkulózou páteře a v kritickém stavu byl převezen na Mírov, kde se nacházelo zvláštní  nemocniční oddělení. Vězeňská anabáze Vojtěcha Jandečky však  pokračovala. Následovala Ilava a Leopoldov.

    Po podmínečném propuštění na amnestii v květnu 1960 se Vojtěch Jandečka  vrátil domů. Jen s velkými obtížemi našel místo ve skladu Družstva klempířů. Krátce nato byl však spolu s dalšími jedinci znovu zatčen pro  údajnou přípravu obnovy křesťansko-demokratické strany. Městským soudem v  Praze byla jeho činnost kvalifikována jako „podvracení republiky“ a dr.  Jandečka byl odsouzen k dalším čtyřem letům odnětí svobody a dokončení  trestu prvního. Vzhledem k vážnému zdravotnímu stavu mu byl na žádost  rodiny koncem roku 1964 zbytek trestu prominut. Do té doby Vojtěch  Jandečka strávil v nacistických a komunistických žalářích 18 let.

    Během pražského jara doktor Jandečka navštěvoval vysoké školy a vedl  kampaň za rehabilitaci studentů vyloučených z politických důvodů. Ač těžce nemocen, nedbal rad přátel, aby šel do důchodu, a ani po roce 1969  nepřerušil politickou práci. Stále se scházel s pamětníky z koncentračního tábora a psal směrnice, jak pracovat v ilegalitě. Věděl,  že pádu komunistického režimu se sice nedožije, ale stále se tomu snažil napomáhat.

    Polistopadové soudní rehabilitace se pamětník nedočkal. Zemřel uprostřed  práce 28. července 1973 v nemocnici Na Františku. Za svou aktivitu a účast v národním odboji obdržel vysoké vyznamenání od prezidenta Edvarda  Beneše. V roce 1994 Vojtěchu Jandečkovi udělil Český svaz bojovníků za  svobodu vyznamenání Za věrnost in memoriam.

    Autor: Petr Slinták

    Spolupráce: historik Michal Pehr a zvukový mistr Josef Kačírek

  • Příběh politického vězně Františka Kuchaře z cyklu dokumentů ZAPOMENUTÉ PORTRÉTY.

    František Kuchař se narodil 23. 6. 1918 v Čerčanech do rodiny poštovního  úředníka. Byl žákem tamní obecné školy a měšťanskou školu navštěvoval v  nedalekém Benešově. Poté se připravoval jako učeň na budoucí povolání  holiče. Nejprve pracoval jako pomocník v pražských holičstvích a na  konci 30. let se vrátil do Čerčan a vstoupil zde do sokolské organizace.  Za 2. světové války vypomáhal při stavbě tzv. protektorátní dálnice.  Poté byl nuceně nasazen na práci na území nacistického Německa, odkud  ovšem utekl. Podařilo se mu uniknout též z dalšího pracovního nasazení  na okupovaném polském území a v době květnových událostí pracoval na  ruzyňském letišti.

    Po skončení války František Kuchař převzal holičskou živnost v Čerčanech  a z příjmů z živnosti podporoval matku. František Kuchař měl též dva  mladší sourozence a nevlastního bratra Jířího Matouška. Po únoru 1948 si  dosud politicky neorganizovaný Kuchař podal přihlášku do KSČ, kam byl  přijat jako kandidát. V místní odbočce se však téměř neangažoval. V roce  1949 mu jeho zákazník z holičství nabídl členství ve „velké protistátní  ilegální organizaci.“ Také jeho nevlastní bratr se zapojil do činnosti  proti novému režimu. Protistátní organizace na Čerčansku měla nést název  „Věrni zůstaneme“. Jiří Matoušek, jemuž bezpečnostní orgány přisoudili  vedení této skupiny, zastával před únorem 1948 funkci tajemníka České  strany národně socialistické pro okres Jílové u Prahy. Po únorových  událostech byl však ze strany vyakčněn.

    Činnost ilegální organizace na Čerčansku byla podle Státní bezpečnosti  napojena na širší síť obdobných skupin na Vlašimsku, Kutnohorsku,  Kolínsku a Čáslavsku. Jejich rozkrytí měla za úkol rozsáhlá „Akce  Janovice“. V rámci ní proběhlo větší množství soudních procesů, které  zahrnovaly stovky obžalovaných. Vyšetřovací spisy StB v souvislosti s  „Akcí Janovice“ jim dávaly za vinu přípravu státního převratu,  shromažďování zbraní či plánování sabotážních akcí. Je přitom  pravděpodobné, že do koordinační činnosti byli infiltrováni pracovníci  Státní bezpečnosti.

    František Kuchař byl zatčen v lednu roku 1950 v Českých Budějovicích,  kde měla organizace „Věrni zůstaneme“ navázat nové kontakty se dvěma  důstojníky letectva. Hlavní líčení v procesu „Matoušek a spol.“  s  celkem 25 obžalovanými se konalo před Státním soudem v Praze koncem  října roku 1950.  František Kuchař byl žalován dle zákona č. 231/48 za  pokus o rozvrácení lidově demokratického zřízení a vyzvědačství. Soud mu  vyslovil trest odnětí svobody v trvání 22 let. V případě Jiřího  Matouška byl trest ještě o tři roky delší. Dále byla Františku Kuchařovi  vyměřena finanční pokuta ve výši 10.000 Kčs, konfiskace jmění, ztráta  živnostenského oprávnění a ztráta čestných práv občanských na 10 let.  Trest odsouzenec nastoupil ve věznici Plzeň-Bory. V roce 1951 byl  přemístěn do Tábora nucených prací Vykmanov II, na pracoviště třídírny  uranové rudy. Tento tábor měl mezi mukly přezdívku „likvidační“. Vězněn  byl také ve Valdicích a Leopoldově. Propuštěn byl v květnu 1960 na  podmínku. Odsouzenci tedy zbyla nadpoloviční většina trestu. V dalších  letech pracoval u státní železnice a po roce 1989 se stal členem  Konfederace politických vězňů. František Kuchař zemřel 4. 6. 1997.

    Cyklus autorsky připravuje Petr Slinták ve zvukové režii Josefa Kačírka. Na rozhlasovém medailonu Františka Kuchaře odborně spolupracoval  badatel Jaroslav Vaňous. Archivní ukázku natočenou roku 1968 zaznamenal a poskytnul Vlastimil Venclík.

  • Klement Lukeš se narodil 2. listopadu 1926 v Rakvicích na jižní Moravě. I  přesto, že byl od začátku života nevidomý, dokázal dobře komunikovat s  okolím. Úsek raného dětství chlapci vtisknul základní potřebu a  dovednosti společenské komunikace. Do ústavu pro nevidomé v Brně byl  přijat v roce 1934 a setrval tam až do roku 1946. Ve škole prospíval  díky své výborné paměti velmi dobře. Věnoval se též hře na klavír a  ladění pián.

    Protože tíhnul k literárním oborům, využil mimořádné poválečné  příležitosti a přihlásil se ke studiu na politické a sociální škole.  Postupně se jeho společenské kontakty rozrůstaly do té míry, že se  stýkal s nejznámějšími umělci i politiky. Studium přerušil, protože ho  coby příznivce poválečných změn lákalo zaměstnání konzultanta v aparátu  KSČ. Už od začátku 50. let se však Lukešův vztah k prováděné  komunistické politice začal proměňovat.

    V polovině 50. let se pamětníkův život zkomplikoval tím, že veřejně  zaujal k politice KSČ kritické stanovisko a navíc udržoval čilé kontakty  s jugoslávskými emigranty a diplomaty. Se svým kolegou Eduardem Novákem  byl Lukeš považován za předního stoupence na Sovětském svazu méně  závislé a demokratičtější socialistické politiky. Po celá 50. léta se  přitom pamětník dokázal pohybovat v blízkosti vlivných osobností a z  toho také informačně profitovat.

    Od druhé poloviny 50. let působil jako pracovník Osvětového ústavu a v  rámci svých společenských aktivit udržoval řadu kontaktů. I proto byl  policejně sledován a nakonec v roce 1961 Státní bezpečností zatčen.  Padlo na něj podezření z vyzvědačství ve prospěch Jugoslávie a byl  obviněn z toho, že předává citlivé informace nepřátelským diplomatům.  Žaloba nakonec byla i z mezinárodněpolitických důvodů stažena.

    Po ukončení vazby měl Klement Lukeš přikázány pouze dělnické práce a byl  vypovězen z Prahy. Nakonec nastoupil do brněnské Drutěvy, aby se vyučil  kartáčníkem. Po dalších peripetiích došlo v roce 1965 k prominutí  zákazu působení v hlavním městě. Protože coby nevidomý hledal Lukeš  obživu obtížně, byla mu vykázána práce bibliografa ve Slepecké knihovně a  tiskárně v Praze.

    V roce 1968 se stal na krátkou dobu ředitelem vzdělávacího institutu a  po vojenském obsazení Československa přešel jako odborný pracovník do  Ústavu pro výzkum veřejného mínění, odkud byl v roce 1973 propuštěn jako  politicky nezpůsobilý. Opět byl přinucen vrátit se k manuální činnosti.  Stal se domáckým dělníkem invalidního družstva Obzor a jeho  zaměstnancem byl až do roku 1989.

    Postavení Klementa Lukeše bylo do značné míry disidentské i v letech  takzvané normalizace. Přes přísný dohled tajné policie a navzdory  represím ze strany režimu, Lukeš kladl odpor tehdejší moci. Ve  spolupráci s řadou přátel a s pomocí manželky organizoval vydávání  zakázaných knih, které pak pro nevidomé nahrával na magnetofonové pásky.  Podílel se na čilých stycích s emigranty a distribuoval literaturu  dodanou ze zahraničí. Klement Lukeš též patřil mezi první signatáře  Charty 77 a po roce 1989 se stal se členem Správní rady Nadace Olgy  Havlové. V roce 2000 obdržel prezidentské vyznamenání za zásluhy o stát.  Krátce nato, v den svých čtyřiasedmdesátých narozenin, zemřel.

    Autor dokumentu: Petr Slinták.

    Spolupracovali: historik Ondřej Vojtěchovský a zvukový mistr Josef Kačírek