Episódios
-
Začínal ve Zruči nad Sázavou ve státním podniku Sázavan, který obouval děti v celém tehdejším Československu. Seznámil se s naprostými základy výroby bot a naučil se vše o její stavbě. Jeho designérské pokusy o inovaci ale brzdily podmínky velkovýroby. O to více pustil uzdu fantazie ve vlastní tvorbě, do kterých se pustil po roce 1989 hned po uzavření továrny.
„Tenkrát ale ještě lidi nebyli nastavený, že by dětské boty mohly stát jako dospělé. S cenami jsme hodně bojovali,“ vzpomíná Jiří Svatoš na začátky podnikání. Díky kontaktům v oboru se postupně z dětských bot přes korkové pantofle propracoval k vlastnímu stylu bot pro dospělé.
„Všechno se dá udělat hezky nebo jen tak. První sešívánky jsem udělal mé ženě místo velký kytky k narození prvního syna. Byly barevné, aby měla ze života, který ji čeká radost,“ vzpomíná švec.
Novopečená maminka se s botami pochlubila na sociálních sítích a ohlas a zájem, který boty vzbudily, daly podnikání úplně nový směr. Jiří Svatoš začal šít „Sešívánky“. Dnes drží dvě základní produktové řady. Brefootové boty několika typů a boty na korkové stélce.
„Kvalitní botu podle mě poznáte na první pohled, základem je neošizený kvalitní materiál. Já se k tomu snažím přidat ještě něco navíc, a to jsou ty barvy. Člověk z toho má radost,“ popisuje Jiří Svatoš. Na široké barevné škále si pan švec zakládá a je to jeden z hlavních symbolů značky bot Svatoshoes.
Nemusíte se bát, že byste nenašli barevnou variantu hodící se k nové kabelce nebo šatům. Boty je možné objednat přes e-shop, ale mnohem lepší je osobní návštěva v dílně, která je zároveň obchodem. Pan švec vám osobně nohu přeměří, možná si rovnou vyberete z bot hotových a možná vás na místě zaujme úplně jiná bota. To se prý stává často. Paleta kombinací barev a typu bot je totiž neuvěřitelná. A přitom všechny nesou jednoznačný rukopis ševce Jiřího Svatoše. Když si boty pana Svatoše jednou oblíbíte, stane se z vás možná jejich další sběratel.
Jak vidí budoucnost ševcoviny? A jak dlouho někdy čekají jeho zákazníci na své vysněné boty? A kolik jich dokáže "zničit" za jeden týden, když je nepozorný?
Na tyto, ale i další ozázky se můžete dozvědět odpověď v dalším pokračování naší podcastové série Hlavou, srdcem a rukama.
Příjemný poslech!
-
Podnikat začal vlastně díky náhodnému komentáři na Instagramu. Když před 6 lety jeho Alma mater - Technická univerzita v Liberci - sdílela na svém IG profilu nenápadný látkový EcoBioRaw penál, Václava Matouška zaujal natolik, že si přál ho získat. Jenže odpověď školy ho nepotěšila, protože dodací lhůta byla několik měsíců. Rozhodl se proto, že si podobný penál vyrobí sám.
"Koupím látku, gumičky, knoflíky, jehly, nitě, sešiju to a hotovo," pomyslel si tehdy naivně, aby záhy zjistil, jak hluboce se zmýlil.
První pokusy nakonec skončily v koši, ale zároveň u Václava probudily vášeň a chuť tvořit.
„Od ušití prvního kusu jsem věděl, že to zkrátka nebude jednoduché. Já jsem ten penál ale prostě chtěl! Koupil jsem stroj a začal šít a šít... A sledovat tutoriály. Postupem času jsem se začal zlepšovat a penály začínaly vypadat k světu a já měl obrovskou radost z toho, že něco, co na začátku byl jen můj sen, se postupně stává realitou,“ vzpomíná na své začátky s tím, že k prvním pokusům s kůží ho motivovala jedna ze spolumajitelek designového obchůdku HRST.
„Míša mi tehdy řekla, že ten penál by vypadal dobře z kůže. A jestli prý to nechci zkusit. Ve vteřině jsem věděl, že chci. A tak začala hrát podobná písnička jako na úplném začátku. Tentokrát to bylo ale o kousek těžší. Sehnat dobré usně je ještě větší oříšek, než sehnat pěkné látky. Sedl jsem na vlak, vyrazil na Moravu, přespal na ubytovně, a druhý den už jsem domů vezl různé typy kůže. A tak to vlastně celé začalo,“ popisuje začátky svého malého podnikání Václav Matoušek.
Z nadšení se nakonec stala veliká vášeň a touha tvořit z kůží nejen vlastní, ale i zakázkové věci. A tak se zrodila značka EcoCase. Následovalo sebevzdělávání formou kurzů, ale především online studia. A samozřejmě desítky hodin strávených sledováním nejen výukových videí na Youtube.
Postupně začal sám radit a doporučovat jiným tvůrcům, především začátečníkům. A prostřednictvím svého webu a eshopu nabízet i vybavení a materiály, aby se mohli pustit sami do některých jednodušších projektů, nebo se vybavit a postupně tvořit i náročnější výrobky.
Současně pro své zákazníky, ale i podobné nadšence z branže, vytvořil edukativníYoutube kanál, kde natáčí postupy, tipy, rady zejména prot ty, co začínají.
„To je ostatně i jedno z mých přání do budoucna. Nejen tvořit, ale i učit ostatní. Přijde mi to jako ideální kombinace. To bych si moc přál,“ říká Václav Matoušek, který je původním povoláním učitel a dodnes tuto práci vykonává, ale už pouze poloviční úvazek v kombinaci s rozvojem své nové dílnyna zpracování a výrobu kožených produktů.
Prvních několik let tvořil doma. Když už ale na kůžích téměř i spal a nebylo tam k hnutí, rozhodl se najít první pořádnou dílnu. Nakonec se mu po půl roce hledání povedlo objevit a zrekonstruovat své „království“ v areálu Intexu ve Vratislavicích nad Nisou.
Jak řeší marketing? A je v něm úspěšný? Kolik času tráví ve své dílně a proč si na začátku neuměl stanovit správnou cenu za svou práci a výrobky?
Na tyto, ale i mnohé další otázky, najdete odpovědi v novém pokračování naší podcastové série Hlavou, srdcem a rukama.
Příjemný poslech!
-
Estão a faltar episódios?
-
Začalo to při jedné dovolené v Itálii po objednávce ječmenného espressa a vznikla z toho značka, jejímž základem je a bude ječmen. Tak by se dala v kostce popsat krátká historie malé liberecké firmy Barlee´s. Její zakladatel Jan Žák se nejprve rozhodl nabídnout svým zákazníkům alternativu ke kávě, tedy nápoj z ječmene,který si zamiloval právě na zmíněné dovolené. Postupně se ale portfolio malé společnosti rozrostlo i o další bio produkty a doplňky stravy, přičemž poslední novinkou, kterou v Barlee´s právě testují, je vlastní Cola Natura.
„Miluju kávu, ale moje zdravotní situace mě tehdy přivedla do situace, že mi po několika šálcích za den zkrátka nebylo dobře. Měl jsem problémy se žaludkem, ale i další zdravotní trable. Káva, kterou mám opravdu moc rád, se mi najednou stala nepřítelem, takže jsem začal hledat nějakou náhradu.
Když jsem pak v Itálii zjistil, že existuje nápoj zvaný Orzo, což je v podstatě bezkofeinová alternativa ke kávě, která se se vyrábí z praženého ječmene v BIO kvalitě, vyzkoušel jsem ji a vzápětí se rozhodl, že bych takový produkt mohl nabídnout i na českém trhu,“ vzpomíná majitel Barlee´s Jan Žák.
Založil proto společnost, kterou pojmenoval Orzo coffee a začal od italských partnerů dovážet první zboží. Postupně ale usoudil, že Italové svou produkci praží poněkud více, než by si přál, což ostatně rádi dělají u klasické kávy.
Proto se rozhodl systémem „pokus a omyl“ pražit vlastní nekávu, která bude „tak akorát“.
„Máme ji středně praženou a to, že jsme to vyladili, nás přivedlo k tomu, že ta chuť máúplně jiné „obrysy“,“ dodává Jan Žák.
Postupně se firma začala rozvíjet a rozrostla o nabídku dalších produktů. S tím přišla i změna názvu na Barlee´s.
„Naší prioritou je především vyrábět potraviny a nápoje, kde hraje hlavní roli tato jedinečná lokální superpotravina. Klíčová pro nás je nejen péče o zdraví zákazníků, ale také vztah k přírodě potažmo celé planetě. Proto u nás najdete pouze produkty vyráběné v BIO kvalitě,“ vysvětluje Jan Žák.
Vedle „nekávy“ si zákazníci oblíbili například stále populárnější TSAMPU, což je tradiční tibetský pokrm považovaný za takzvanou superpotravinu pro svou vysokou nutriční hodnotu.
A proč v Barlee´s i nadále sázejí hlavně na ječmen?
„Pěstuje se po tisíce let a má dlouhou historii v používání pro potraviny i nápoje. Výhod je celářada. Ječmen je vynikajícím zdrojem vlákniny, včetně vlákniny rozpustné i nerozpustné. Rozpustná vláknina pomáhá snižovat hladinu cholesterolu a reguluje hladinu cukru v krvi, zatímco nerozpustná vláknina podporuje zdravé trávení a pravidelnou stolici. Velmi bohatý je i na živiny. Je nabitý základními vitamíny a minerály, včetně vitamínů B, selenu, hořčíku, manganu a fosforu. Tyto živiny hrají klíčovou roli při podpoře celkového zdraví a pohody,“ popisuje některé z výhod přírodní suroviny Jan Žák a dodává: „Stejně tak je zdravý pro srdce. Bylo prokázáno, že ječmen má vlastnosti na ochranu srdce. Beta-glukany v něm pomáhají snižovat hladinu LDL (lipoproteinu s nízkou hustotou) cholesterolu, známého také jako „špatný“ cholesterol, což může snížit riziko kardiovaskulárních onemocnění.“
Na svém webu společnost doporučuje svým zákazníkům i některé z receptů a postupně chce přidávat i další. Zatím poslední produktovou novinkou, kterou v Barlee´s aktuálně chystají na trh, bude vlastní Cola Natura.
Chcete se dozvědět, proč se ji zakladatel značky rozhodl vyrábět a čím bude lišit od originálu? Tušíte, jak dlouho trvá, než takový nápoj v ČR můžete nabídnout svým zákazníkům? A jak komunikuje značka, kde je základní surovinou ječmen, s domácími zákazníky?
Odpovědi na tyto, ale i další možné otázky, se můžete dozvědět v dalším díle naší podcastové série Hlavou, srdcem a rukama.
Příjemný poslech!
-
Specializuje se na digitální řešení, ale především na strategii, unikátní obsah a maximální zásah. Tak by se dala v kostce shrnout pracovní náplň spoluzakladatelky agentury Inago a expertky na marketing Zuzany Pětníkové, která přijala pozvání do 45. dílu naší podcastové série Hlavou, srdcem a rukama.
Zatímco v jiných dílech vám představujeme zpravidla zakladatele a tvůrce malých, začínajících, nebo naopak už fungujících značek v Libereckém kraji, tentokrát jsme se rozhodli opět vsadit na odborníka, který vám může pomoci prosadit se na trhu.
„Důležitá je strategie. Bez ohledu na to, jaký produkt či službu se chystáte lidem nabídnout a prodat. Pokud ji nemáte, je to problém. Není třeba napsat o tom diplomovou práci. Stačí opravdu jen základní osnova na jednu či dvě stránky A4, kde si jasně nastíníte, co je vaším cílem. Čeho, proč, ale také kdy chcete dosáhnout. Zajímá vás, jak prostřednictvím sociálních sítí dosáhnout na lepší prodeje svých produktů? Nebo se teprve chystáte seznámit budoucí zákazníky se svojí značkou a tím, co jim bude nabízet? Bez strategie to zkrátka nejde. Musíte vědět, kam směřujete a mít očekávání. Pokud tohle podceníte, pálíte svůj čas a hlavně peníze,“ upozorňuje Zuzana Pětníková na jednu z častých chyb, kterých se především začínající živnostníci, ale i tvůrci na volné noze nebo umělci při promování své práce a vlastních projektů dopouštějí.
Marketing doporučuje všem svým zákazníkům vnímat v první řadě jako investici. Kolik se za něj rozhodnete zaplatit především na začátku, je podle ní ale velmi individuální.
„Nebylo by správné vyslovit konkrétní částku, kolik má začínající řemeslník nebo podnikatel za marketing měsíčně utratit. Nesnažte se ale dělat věci systémem pokus omyl. Když máte někoho, kdo vás tím provede, většinou nakonec hodně ušetříte. Je to běh na dlouhou trať, ale když vydržíte, vyplatí se to. Protože ten, kdo vydrží, nakonec většinou uspěje. Od marketérů se často očekává, že umí věštit z křišťálové koule, ale takhle to opravdu nefunguje,“ vysvětluje Zuzana Pětníková, která mimo jiné vede i workshopy o marketingu, sociálních sítích a komunikaci pro naši platformu www.lksobe.cz.
Má v dnešní době smysl mít vlastní webovou stránku? A za jak dlouho dostanete výsledky z první kampaně, pokud ji zadáte někomu, kdo se v branži vyzná?
Potřebujete všechny sociální sítě na trhu? A nebo se bez nich můžete úplně obejít?
Odpovědi na tyto, ale i mnohé další otázky, díky kterým se můžete naučit lépe propagovat vaši práci a značku, si můžete poslechnout v dalším díle naší podcastové série Hlavou, srdcem a rukama.
Příjemný poslech!
-
Původně vystudovala střední turnovskou „šperkárnu“, kde se věnovala oboru rytí a broušení drahých kamenů. Zatímco broušení ji příliš neoslovilo, rytí do kamenů, a později do skla, propadla natolik, že měla už tehdy jasno – pokud se chce profesně do něčeho opravdu „zakousnout“, pak to bude právě tahle práce. Že to myslí vážně zanedlouho poznal i legendární sklářský výtvarník, glyptik, medailér a pedagog Jiri Harcuba, se kterým už ve svých 24 letech učila kurz rytí v německém Frauenau. Ten v ní rozpoznal pokračovatelku pro své rytecké kurzy a na přání kolegů po jeho smrti převzala i školu, kterou založil jako poctu jiné ikoně – Dominiku Bimannovi. Ryteckých škol Jiří Harcuba založil více, například v Corningu a Pilchucku, ale to je jiný příběh.
„Po maturitě jsem neměla kam jít. Tam jsem si říkala, Dobrá, zkusím teda „nějaký to“ sklo. A zjistila jsem, že je to úžasný materiál. Proto jsem pokračovala ve studiu na vyšší odborné škole v Novém Boru. Dodnes považuji za veliké štěstí, že jsem nastoupila v době, kdy tam působil úžasný učitel, Jiří Tesař. Je to skvělý člověk s hlubokou láskou k řemeslu. Rozpoznal, že mám o techniku a řemeslo zájem. On sám vždy velmi usiloval o to, aby se právě naše řemeslo rozvíjelo a předávalo dalším generacím, a to na co nejvyšší úrovni,“ vzpomíná Pavlína Čambalová.
Krátce po škole ji čekal další osudový okamžik její profesní kariéry. Příležitost pracovat pro legendární rakouskou značku Lobmeyr přišla naprosto nečekaně a jak už to tak v životě bývá, poněkud kuriózním způsobem.
„Vyrazili jsme se školou do Vídně, kde má tahle firma v centru na pěší zóně svůj obchod. Nechali jsme se tam provést a shodou okolností se nás ujal jeden z majitelů, který mimo jiné vyprávěl, jak velmi složitě shánějí kvalitní a šikovné řemeslníky (na dlouhodobou spolupráci) zrovna pro techniku, jíž jsem se věnovala. Hned jsem zpozorněla a říkala si, to by byl sen. Ale nevěřila jsem, že bych to dokázala. Nakonec mě spousta lidí v mém okolí podpořilo v rozhodnutí, ať to prostě zkusím. Majitelé měli a mají neuvěřitelný přístup. Na začátku jsme se domluvili, že tam zůstanu minimálně pět let, a nakonec jsem tam působila osm roků. Věděli, že chvíli potrvá, než se vypracuji na požadovanou úroveň, ale dali mi prostor a podporovali mě. Pravdou je, že první rok a půl jsem často brečela a říkala si, že na tohle prostě nemám a mít nebudu. Ale vydržela jsem a jsem za to moc ráda. Byla to ohromná zkušenost,“ vypráví rytečka Pavlína Čambalová. Prostor a důvěru dostala od majitelů společnosti i v okamžiku, kdy dala najevo, že by se kromě práce na zakázkách pro značku chtěla věnovat ve volném čase také své autorské tvorbě.
„Jednoduše mi dali klíče od dílny a ateliéru a řekli, že jsou mi k dispozici. Věděli, že podporovat můj rozvoj je správná cesta i pro ně. Hodně českých zaměstnavatelů by se od nich mohlo učit,“ dodává Pavlína Čambalová.
Zajímá vás, proč nakonec skvělou práci v Rakousku opustila a založila vlastní ateliér v Železném Brodě? Kdo může a navštěvuje její školu Jiřího Harcuby nebo za jak dlouho se jako naprostý amatér naučíte některou z technik rytí skla? A kdy se můžete vypravit na workshop přímo k Pavlíně Čambalové do jejího nového studia?
Odpovědi na tyto, ale i mnohé další otázky, které se netýkají pouze vztahu k překrásnému řemeslu rytí skla, vám nabízí další díl naší podcastové série Hlavou, srdcem a rukama.
Příjemný poslech!
-
Na začátku byla vůně. Nebo přesněji touha sevůním věnovat, zkoumat, očichávat a pochopitelně míchat a vytvářet své vlastní. Než k tomu ale došlo, strávila Lucie Hrušová, spoluzakladatelka dvou úzce provázaných značek Zlehka a Floriemi téměř 25 let v marketingu a PR. Tuhle branži před pár měsíci opustila, čehož prý nelituje, protože se po takové době cítila jednat vyhořelá a navíc si neumí představit, že by se jí věnovala až do důchodu.
Zatímco navrhování a výrobě esencí z vonných olejů se prý klidně bude věnovat i v důchodovém věku.
Příběh značek Floriemi a Zlehka by se patrně nikdy nestal, pokud by Lucie a její sestřenice Dita, nepropadly nezávisle na sobě studiu aromaterapie u institutu Aromahead a Asociace českých aromaterapeutů. Láska k vůním a esenciálním olejům je nakonec dovedla k nápadu založení vlastní značky Floriemi.
„Chtěly jsme se dozvědět co nejvíce, abychom mohly naplno využívat moudrost přírody pro sebe a své blízké. Při hledání cest k propojení aromaterapie s každodenním životem jsme se postupně dostaly k výrobě přírodní kosmetiky. Naše znalosti jsou pevným základem, na kterém stavíme vše, co děláme. Protože věříme, že jen vášeň nestačí,“ popisuje Lucie Hrušová.
Pro vlastní kosmetiku i synergie esenciálních olejů vybírají jen ty nejkvalitnější suroviny od špičkových a dlouhodobě prověřených dodavatelů ze Španělska a z Německa. Všechny jsou 100% přírodní, většina má organickou kvalitu.
„Nepoužíváme žádné umělé parabeny, sulfáty, vůně, barviva a jiné chemikálie, které nelze označit jako přírodní. Naším dvorním dodavatelem esenciálních olejů je španělská prémiová společnost Terpenic. Její oleje jsou certifikované pro vnější i vnitřní použití. Všechny produkty navíc vyrábíme ručně v malých šaržích, abychom zajistily jejich čerstvost,“ vysvětluje spolumajitelka libereckých značek Floriemi a Zlehka.
Zatímco jejich první značka láká zákazníky na esence, oleje, zkrátka přírodní kosmetiku, druhá zve k relaxaci v uvolněném a parádním prostředí jógového studia. Spojení obou služeb lidé oceňují a využívají.
A podobně je to i s filozofií, kterou zakladatelky obou značek razí. Jedním z pravidel, která dodržují, je například podpora udržitelnosti.
„Záleží nám na přírodě. Proto naše vonné synergie balíme do speciálního fialového skla MIRON glass. Je vyrobené ekologickou cestou z přírodních materiálů, znovupoužitelné a 100% recyklovatelné. Jeho unikátní vlastnosti navíc výrazně prodlužují trvanlivost přírodních produktů. Díky tomu snižujeme plýtvání a šetříme přírodní zdroje. Ze stejného důvodu používáme i maximum všech ostatních obalů, vyráběných z recyklovaných materiálů,“ upozorňují zakladatelky.
Kolik vůní a esenci dokáží svým zákazníkům nabízet? Jaké překážky v podnikání je překvapily. Nebo pro koho například své synergie připravují? Na tyto, ale i další otázky, najdete odpověď v dalším díle našeho podcastu Hlavou, srdcem a rukama.
Příjemný poslech!
-
Už šestým rokem se starají hlavně o to, aby byli co nejlepšími sparingpartnery pro začínající, ale také už zavedené firmy. Tak by se dalo jednou větou popsat poslání Libereckého podnikatelského inkubátoru s názvem Lipo.ink, který působí jako samostatná spoečnost pod Agenturou regionálního rozvoje Libereckého kraje.
A právě ředitel Lipo.ink Philipp Roden se stal hostem dalšího dílu našeho podcastu Hlavou, srdcem a Rukama, kam si zpravidla zveme řemeslníky, tvůrce a umělce, kteří serozhodnout založit malou živnost nebo i střední firmu a vrhnout se do nejistýchvod podnikání.
V inkubátoru Lipo.ink pomáhají odhalit například chyby, kterým se při rozjezdu vaší nové značky můžete vyhnout a ušetřit tak cenný čas i peníze. Často pomáhají také startupům. Ale nejen jim.
Zdarma totiž pomáhají i řemeslníkům, umělcům, zkrátka malým tvůrcům, kteří jsou na veškeré starosti v podnikání časo úplně sami. Zdarma pro ně provozují například úspěšnou službu s názvem Podnikatelská ambulance, kde si můžete objednat konzultaci a přijít si pro rady a doporučení.
„Ta nabídka je skutečně pro všechny. Jak pro ty, co mají nápad a zvažují, žepodnikat začnou, tak i pro ty, co už mají třeba úspěšnou a zavedenou firmu,nicméně rádi by ji rozvinuli dál. A nebo se chtějí vrhnout na nějaký další typ podnikání,“ říká ředitel Lipo.ink Philipp Roden.
V rozhovoru se dozvíte například co je zásadní ještě předtím, než se vůbec rozhodnete do podnikání investovat. Jakým způsobem si můžete udělat základní průzkum trhu. Proč nedává smysl si cokoliv patentovat nebo dokonce investovat do výroby dříve, než se ujistíte, že o váš nápad či produkt má někdo skutečně zájem. Ale i proč je důležité, se neptat na názor na váš nápad nebo výrobek pouze vašich přátel a rodiny, ale hlavně cizích lidí, které ´budete muset oslovit poprvé v životě.
Aktivit, kterým se tým Lipo.ink věnuje, je pochopitelně mnohem více. Ostatně, přesvědčit se o tom můžete na jejich webu.Aktuálním rozhovorem jsme se rozhodli reagovat na četné dotazy vás posluchačů,ale i našich hostů, kteří často patří právě do skupiny malých a „osamělých“živnostníků.
Těšíme se na vaše další dotazy a reakce.Věříme, že se služby Lipo.ink i jejich filozofie pro některé z vás stanou motivací a doporučujeme vyzkoušet si konzultace u nich například právě formou objednání termínu do Podnikatelské ambulance.
Příjemný poslech.
-
Krása přírody podtržená drahými kovy. Šperkařka Miroslava Schovánková sama své šperky označuje za minimalistické, přírodní a určitě luxusní. V její nabídce najdete ale i speciální šperky na míru s velmi netradiční náplní. Jedni je obdivují a jiní nechápou.
Dlouho si přála věnovat se tvorbě šperků a hledala svou cestu. Jako samouk začínala u korálků, učila se s pryskyřicí a zpočátku využívala bižuterní komponenty.
„Vždycky jsem ale cílila na luxusní šperky a chtěla jsem to dotáhnout k dokonalosti. Tak mi nezbylo nic jiného než si udělat zlatnický kurz,“ popisuje začátky značky Miris Miroslava Schovánková. A speciální přání zákaznic dalo její tvorbě i podnikání další smysl.
Kombinace květin zalitých v pryskyřici není nic převratného, kombinace s luxusními kovy už ale povyšuje šperk na jinou úroveň. I když si zpočátku profesionální zlatník, který Mirce Schovánkové připravoval polotovary, než se je naučila tvořit sama, klepal na čelo, zákaznice to vidí jinak. Čistota a preciznost provedení pryskyřicové kapičky nebo třeba srdíčka a jednoduchá krása květu dokonale ladí s kvalitou drahého kovu. Inspiraci přírodou si paní Schovánková přivezla již ze svého původního domova. Na Jizerských horách ale oceňuje pestrost a bohatost rostlin.Jak sama říká, kamkoli z domu v centru Jablonce vyjde, stačí kousek a vždy se něco najde.
„I z úplně běžného plevele, když ho zkombinuji s konkrétní barvou a zlatem, tak z rostliny, které by si člověk jinak vůbec nevšiml, vzniknou krásné náušnice,“ dodává šperkařka.
Proces tvorby šperku začíná tedy už u samotného sběru rostlin. U některých je již vyzkoušeno, že po usušení ztrácí barvu a žádné dobarvování u šperků Miris nenajdete.Takže občas skončí několik plat nasušených kvítků zpátky v přírodě, ale i to je vývoj. Mezi nejoblíbenější květiny podle zkušenosti šperkařky patří pomněnky, ale úspěch měla i nedávná novinka, kolekce šperků z vřesu.
Absolvováním zlatnického kurzu se otevřely Miroslavě Schovánkové další možnosti tvorby, a především může zákazníkům nabídnout jedinečnou tvorbu na míru. Specifickou kategorií jejích šperků, kterými se dalece odlišuje od ostatních tvůrců, jsou tak zvané vzpomínkové šperky. Do pryskyřice zalévá nejen třeba dětské vlásky, ale i mateřské mléko.
„Dnes je to už můj několikaletý projekt, který začal na základě poptávky. Podle mě je hezké, že maminkám přijde kojení svých dětí stále více důležitější a chtějí si nějak uchovat svůj vztah s dítětem. Touhle specialitou jsem si vysloužila už hodně hejtů. Ale já říkám žij a nechej žít. Když to pro někoho něco znamená, tak já jeho přání splním. Dává mi smysl, že je to pro lidi určitý talisman. Není to jenom hezké, ale má to i svou funkci,“ vysvětluje svůj přístup šperkařka.
Tvorba vzpomínkových šperků jí dělá radost, ale hlavním pilířem nabídky jsou šperky z květin. A zákazník je najde i na e-shopu, kde se snaží držet stále nějakou nabídku hotových kusů i celých kolekcí. A pokud chcete něco speciálního a vzpomenete si na poslední chvíli, řešením je dárkový poukaz. I to jsou cesty, jak se v podnikání udržet v kladných číslech. Podnikat v tak křehkém oboru jako je luxusní šperk chce dost odvahy. „Rozhodnutí, jít do toho, nebylo úplně jednoduché. Po mateřské a rozvodu jsem měla pár týdnů na rozmyšlenou a všichni mě od toho velmi odrazovali. Pár zakázek jsem sice na mateřské měla, ale s opravdovým byznysem se to nedá srovnávat. Já ale měla jasno, že když do toho hned nepůjdu naplno, tak to neudělám nikdy,“ vzpomíná na začátky živnostenského života.
V začátcích jí hodně pomohlo sdílení svých problémů a zkušeností s dalšími podnikatelkami a využila i možnosti nabízené různými institucemi jako jsou odborné kurzy, networkingy a e-booky. Jak sama říká, podnikání je nejen o dobrém produktu, který umí dobře vyrobit, ale také ho musí umět prodat. A pomáhá i dál, nejen sama sobě ale i dalším podnikatelkám, se kterými právě založili podpůrnou skupinu.
Poslechněte si nejnovější díl podcastu Hlavou, srdcem a rukama.
-
Máme za sebou další a současně první „plnotučný“ rok 2023, během kterého jsme vám nabídli více než 20 nových dílů z naší podcastové série Hlavou, srdcem a rukama. A stálo to za to. Alespoň podle vašich reakcí. Děkujeme za ně, vážíme si každé zpětné vazby! A protože počet posluchačů roste, rozhodlijsme se pokračovat a nabízet vám zajímavý obsah i v roce 2024. Tady se sluší ještě jednou poděkovat. A sice Libereckému kraji, který celý projekt Liberecký kraj sobě – www.lksobe.cz podporuje, a také Agentuře regionálního rozvoje, díky níž vznikl i tento podcast. Takže, vřelé díky a těšíme se na další spolupráci.
No a na co vám letos nabídneme? Samozřejmě, že další nové příběhy a rozhovory s inspirativními tvůrci, řemeslníky, umělci a zakladateli regionálních značek. Zároveň jsme se ale rozhodli, že vám občas zkusíme nabídnout i hosta z trochu „jiného soudku“, respektive oboru, který vás může příjemně překvapit a především hodně inspirovat.
Budou to například zkušení odborníci, kteří vás provedou často trnitou cestou při zakládání vaší malé firmy či živnosti, aby vám zdarma poradili, čemu se vyhnout. A nebo, na co naopak nesmíte zapomenout, aby se vám při rozjezdu vašeho podnikání dařilo minimalizovat rizika i případné finanční ztráty.
Nabídnout vám chceme ale například i hosta, který vás vysvětlí alespoň základní a důležitá pravidla ze světa marketingu a PR, aletaké doporučí nástroje a investice, které jsou optimální právě pro začínající malé značky a tvůrce.
A další novinky? Upravili jsme a budeme dále upravovat i náš web, aby byl pro všech tvůrce, ale i zákazníky a návštěvníky kraje uživatelsky co nejpřívětivější. A nabídneme vám i náš nový, atraktivní, nepravidelně pravidelný newsletter! Takže, pokud chcete přehledné novinky o řemeslech, tvůrcích, značkách, potravinách, ale i třeba skvělých akcích v Libereckém kraji, neváhejte a začněte ho odebírat!
Tak co, těšíte se? My ano! Přejeme příjemný rok 2024 a samozřejmě i dobrý poslech!
-
Vystudovala architekturu a dlouhodobě se věnuje i urbanismu a veřejnému prostoru. Teď se ale rozhodla investovat svou energii do nápadu, kterým chce změnit uvažování firem, ale i široké veřejnosti, o nevyužitých rovných střechách například na budovách firem či logistických skladů. Alespoň takový má plán na příští rok Tereza Nalezená, zakladatelka projektu Salát na střeše, která se chystá ve spolupráci s Technickou univerzitou v Liberci (TUL) vyzkoušet dva pilotní projekty a přesvědčit další nadšence, že pěstovat si vlastní lány salátu nebo bylinek na nevyužitých střechách není žádná utopie.
„Není to můj původní nápad. S hydroponickými farmami se ve světě běžně experimentuje a výsledky jsou velmi příznivé. Větší farmu vyzkoušeli už před dvěma lety i v Praze na budově obchodního centra Nový Smíchov, kde se o to postarala konkrétně společnost ForestBit. Jsem s nimi v kontaktu a právě od nich chci využít i dostupnou technologii pro dva pilotní projekty u nás v Libereckém kraji,“ říká zakladatelka značky Tereza Nalezená, která před několika dny s prezentací ke značce Salát na střeše uspěla i v 9. ročníku soutěže Start-up - Student Business Club právě Technické univerzity v Liberci, kde ji porota udělila první místo.
Vytvořit střešní farmy chce na dvou místech. Ta první bude do 20 metrů čtverečných, ta další zhruba desetkrát větší. V obou případech jí plochu na instalaci hydroponické farmy poskytne právě univerzita na svých budovách.
„Pokud vše dobře dopadne a já tomu věřím, je mým snem cílit především na vytipované firmy a jejich objekty, které mají k dispozici stovky a tisíce nevyužitých metrů plochy na střechách. S některými už jsem v jednání a část z nich přislíbila spolupráci,“ dodává autorka značky Salát na střeše.
Výhodou je podle ní i to, že se farmy, které plánuje provozovat, nekříží se stále větším trendem pořizování a využívání fotovoltaických elektráren.
„Naopak. Díky konstrukci a technologii, kterou chceme využívat, se můžou naše farmy s fotovoltaickými elektrárnami dobře doplňovat. Navíc, to řešení není jen o pěstování salátů a bylinek. To je pouze část výhod, které z toho můžeme získat. Díky využívání hydroponie dokáže každá větší farma významně pomoci například s ochlazováním rozpálených střech a eliminovat tak tepelné ostrovy ve městě. Pěstováním a spotřebou či dokonce prodejem salátů a bylinek pak podpoříme lokální a regionální zemědělství, gastronomii a v neposlední řadě i trh práce. Věřím, že jednou vznikne pozice, která se bude jmenovat střešní farmář nebo tak nějak,“ dodává s úsměvem Tereza Nalezená.
Jaké jsou další výhody jejího nápadu? A existují i nějaké nevýhody? Dává to ekonomický smysl? Za jak dlouho by si na sebe taková farma na střeše vydělala? A co s ní bude mimo sezonu? Nebo, kdy dostaneme příležitost ochutnat první místní salát ze střechy? A jak by takový provoz farmy vůbec vypadal?
Na tyhle, ale i další otázky dostanete odpovědi v dalším pokračování naší podcastové série Hlavou, srdcem a rukama.
Příjemný poslech!
-
Nejprve to vypadalo jako fajn nápad spolužaček z vysoké školy, ale zanedlouho se z toho stal vážně míněný, ale především s láskou a velkým nadšením dělaný obchůdek, které mu vládne ateliér a také prodejna, lákající na spoustu designových a řemeslných značek. Tak by se dal jednoduše popsat příběh značky HRST, která se ukrývá v jednom z mála libereckých vnitrobloků zhruba v polovině ulice Moskevská v centru Liberce.
Prostor si spoluzakladatelky Michaela Pogarová a Dominika Křenková hned na začátku zamilovaly a s odstupem téměř 5 let, kdy ho provozují, by ho prý za nic na světě nevyměnily. V jedná části mají ateliér, kde navrhují i vyřizují zakázky pro svou druhou společnou značku TO CHCEŠ, o níž jsme natáčeli jeden z letních dílů naší podcastové série.
Z původního nápadu vyplnit zbytek prostoru několika designovými značkami se nakonec stala záliba a další obchodní aktivita. Dneska jich v HRSTI nabízejí už přes devadesát.
„Víc už se jich k nám pomalu ani nevejde. Ale o tom, že se rozšíříme, a najdeme větší prostor, neuvažujeme. Tohle místo má zkrátka úžasnou atmosféru,“ říká jedna ze spoluzakladatelek Dominika Křenková.
Za bezmála pět let, co obchůdek HRST otevřely, si je oblíbil dostatečný počet zákazníků, kteří se vracejí. A postupně se objevují další. A to i v době, která podle řady obchodníků není ideální, protože lidé řeší především to, aby pokryli jiné výdaje ve svých domácnostech. Jejich klientela totiž naprosto přesně ví, co ve svém oblíbeném obchůdku najde. Že jde o věci kvalitní, nadčasové, ale i vyráběné s ohledem na udržitelnost. To ale nutně nemusí znamenat, že by šlo o produkty cenově nedostupné. Naopak. Běžně v HRSTI nakupují studenti, maminky s dětmi, ale i babička, co šla kolem a napadlo ji udělat radost své kamarádce.
„Přijde mi, že lidé začínají uvažovat víc i tak, že si raději koupí méně věcí, ale kvalitnější. Že si zkrátka koupí za zimu jeden svetr Merino, který jim vydrží dalších deset let, takže ho pak může nosit ještě jejich syn anebo dcera. Lepší, než aby si jich koupili za sezonu pět a pak je postupně vyhazovali. Naši zákazníci nad tímhle zkrátka více přemýšlejí,“ vysvětluje Dominika Křenková.
Skladbu produktů, kterou HRST nabízí, vybírají velmi pečlivě. Část tvoří produkce lokálních řemeslníků a umělců. Další Dominika vyhledává sama například na sociálních sítích.
„Vycházíme pochopitelně hodně z toho, co nám se líbí. Ale také už velmi dobře víme, co zajímá naše zákazníky. Zároveň také dbáme na to, aby ty věci byly originální a kvalitní, řemeslně dobře zpracované, kreativní,“ popisuje Dominika Křenková.
HRST ale není „jen“ obchůdek. Chcete se dozvědět víc? Navštivte ji ve vnitrobloku v Moskevské ulici v Liberci například v rámci vánoční akce HRST ve dvorku, která se koná 3. prosince. Pokud tenhle jarmark nestihnete, můžete ji navštívit pochopitelně i v jiný den. A nebo si alespoň můžete poslechnout další díl naší podcastové série Hlavou, srdcem a rukama.
Příjemný poslech!
-
Hledali prostor, který by si mohli půjčovat a sušit tam maso a dnes jsou z nich řezníci se vším všudy. Učili se od mistra řezníka a objevili v sobě opravdovou lásku k řemeslu. Mohli jste je znát jako U Řízka a Roštěnky, ale nakonec vyhrál název Mass.na.
Široké portfolio masných výrobků i syrového masa dnes znají lidé v celém Libereckém kraji i za jeho hranicemi.
Ani Eva Jiřičková ani Marek Piroch nejsou původem od fochu. Vystudovali hotelovku, Eva pak ještě mezinárodní obchod a Marek se stal manažerem. Stále je ale lákalo něco sami vyrábět a vzhledem k oboustranné lásce k jídlu šly jejich úvahy tímto směrem. Neodradilo je ani množství legislativních povinností, které se k potravinářské produkci vážou.
Jak Eva říká: “Učili jsme se řadu věcí za pochodu. To, že nejsme z řeznického oboru, mělo dost nevýhod. Zároveň v tom ale spatřujeme i velké výhody. Nebyli jsme svázaní tím, co vás ve škole naučí, nebáli jsme se experimentovat a jít i do jiných postupů, které bychom nejspíš jinak ani nevyzkoušeli. Zároveň jsme měli obrovské štěstí na toho nejlepšího učitele, jakého jsme mohli mít. Naším mentorem byla pan Rúta z Českého Dubu, od něhož jsme řeznictví převzali. On byl z řeznické rodiny, řezničil jeho tatínek i dědeček. Navíc měl i své hospodářství, takže jsme se naučili hodně i o péči o zvířata.“
Učňovský kurz pod vedením mistra svého oboru přímo v procesu práce byl tou nejlepší školou života. Jak říká Eva Jiřičková, dnes již paní řeznice, řeznictví patří do každého městečka, a to že ho v Českém Dubu mohli zachovat a pokračovat v tradici, pro oba společníky mělo velký význam. Jejich cesta za sušeným masem je tak dovedla k prosperující značce, pod kterou dnes mohou zákazníci nakoupit nejen čerstvé maso. Postupně se pouští do nových a nových výrobků. Poctivé klobásy na gril, salámy, u kterých se nemusíte ptát, jestli jsou bezlepkové – jak by se tam lepek vzal, diví se paní řeznice. Výrobu dnes celou přesunuli do prodejny v Liberci Ruprechticích. Zdrojem masa jsou místní farmáři. Krom toho, že je zajímá, jak dobytek chovají a jak kvalitní maso od nich tedy bude, důležitý je i proces porážky a výběr jatek.
„V první fázi výběru dodavatelů nás zajímá i to, jak farmář k chovu přistupuje, jestli má svou práci rád,“ líčí Eva Jiřičková. „Je důležité nejen jak kvalitně jsou zvířata krmená, ale i to jaký typ chovu to je, jak se ke zvířatům chovají.“ Věděli jste, že třeba prasátka jsou velmi hravá a díky chovu na slámě se nenudí a pak si nekoušou ocásky, protože mají jinou zábavu?
A co aktuální trendy omezování konzumace masa?
„Ani my nejsme toho názoru, že maso a vůbec uzeniny by se měli konzumovat denně. Co nám na celém kolečku naší produkce dává smysl je udržitelnost,“ vysvětluje řeznice.Jejich dodavatelé z řad farmářů i oni sami jdou cestou kvality a nikoli kvantity. Ekonomický oběh zůstává v kraji, farmy v malém měřítku fungují ekologicky udržitelně, starají se o krajinu.
Zákazníci Mass.ny jsou si toho vědomi a upřednostňují kvalitu před kvantitou navíc podpořenou hřejivým pocitem podpory místních lidí i přírody.
Co v sobě skrývá zajímavě psaný název firmy Mass.na, jaké kotrmelce si cestou za dvěma úspěšnými prodejnami a řadou vlastních masných výrobků prošli a na co se můžeme těšit v předvánoční nabídce? Nejen to se dozvíte v dalším díle podcastu Hlavou, srdcem a rukama.
Příjemný poslech.
-
Ovocné i zeleninové dary přírody zpracovává Michaela Bílková po celý rok. Vztah k zavařování zdědila nejspíš po babičce. Že by to ale mohla být vášeň naplňující i její pracovní den, to způsobilo až setkání s knihou Blanky Milfaitové Příběh opravdové vášně. A nejen knihou. Míša Bílková se vydala na cesty za dobrodružstvím i marmeládou a milovníci pokladů přírody zavařených ve skleničce je dnes znají pod značkou Moje marmeláda.
Jaro otevírá sezónu jahodami, přes léto je nejvíce práce s naším sezónním ovocem i zeleninou a od listopadu je čas na cizokrajné citrusy, jejichž sezóna spadá do naší zimy. Vlajkovou lodí značky Moje marmeláda jsou podle Míši Bílkové džemy. Stále tápete, jaký je rozdíl mezi džemem a marmeládou? Dřívější názor, že je to podle toho, zda pochutina obsahuje kousky ovoce či nikoli, vyřešila legislativa Evropské unie. Podle ní je marmeláda to, co obsahuje větší podíl citrusového ovoce. Všechno ostatní jsou džemy, které se dělí ještě do dalších kategorií.„Moje kategorie je „extra džem“, který má vysoký podíl ovoce, a navíc ještě s nízkým obsahem cukru, protože nechci své výrobky příliš doslazovat,“ vysvětluje Míša Bílková. Stále více zákazníků si ale nachází cestu i k jejím marmeládám – tedy těm vařeným z citrusů.
„Vařím marmelády anglickým způsobem, tedy plod i s kůrou. A ta marmeládě dodává větší intenzitu hořkosti, a to ne každému chutná. Zákazníci si na ně začínají zvykat, je to zkrátka buď tak, že ji máte rádi anebo vám vůbec nechutná.“
V portfoliu značky Moje marmeláda najdete i opačný pól chuti a vedle ovoce zaváří paní Bílková i zeleninu v podobě různých chutney a vyrábí i hořčice.
Pravidelné můžete její výrobky nakupovat na farmářských trzích v nedaleké České Lípě i jinde po okolí, oblíbené má trhy třeba v Roudnici nad Labem. Marmelády a džemy nepatří k základním potravinám, projevuje se zde finanční krize? Zákazníci podle paní Bílkové již uvažují směrem ke kvalitě a koupí si její produkty třeba méně častěji, ale radši než sice levnější ale nekvalitní a méně chutný výrobek.
„Zajímají se i odkud pochází ovoce, které zpracovávám a někdy si myslí, že si všechno pěstuji sama. To je sice hezká představa, ale to bych se už na trhy nedostala vůbec,“ usmíváse Míša. „Soběstačná jsem v případě jablek a hrušek, ale ostatní ovoce odebírám od pěstitelů z nejbližšího okolí.“
Zatím je kde brát, ale jak Míša Bílková přiznává, někteří menší pěstitelé jsou již staršího věku a nemají hospodářství komu předat.
A co je v portfoliu značky Moje marmeláda nového? Absolutní horkou novinkou je zeleninová pochoutka chow-chow s česnekem a chilli.Netrapte se, že nevíte, jak to vyslovovat, až ochutnáte, dojdou vám stejně všechna slova. A pro milovníky sladkých obsahů skleniček je to jedinečná kombinace meruněk a růžového vína.
Obě dobroty získaly ocenění v nedávné soutěži Českolipský výrobek roku 2023. Čím okouzlily porotu, co nejraději mlsají zákazníci a co tříletý syn paní Bílkové? A jak si vedou její výrobky v mezinárodní konkurenci? Nejen to se dozvíte při poslechu dalšího dílu podcastu Hlavou, srdcem a rukama.
Příjemný poslech.
-
Má za sebou přes tři desítky společných a přes deset autorských výstav, ale také řadu vystoupení a prezentací na mezinárodních sympoziích, výstavách a veletrzích.
Vedle vlastní tvorby se už pátým rokem věnuje i práci s nastupující generací šperkařů a designérů, u nichž, jak často zdůrazňuje, klade maximální důraz na řemeslnou preciznost a smysl pro detail. Stejně tak ale v jeho oblíbené disciplíně – autorském šperku, dokáže u studentů podporovat a rozvíjet odvahu a touhu experimentovat. Šperkař, designér, výtvarník, grafik a v neposlední řadě i pedagog MgA. Martin J. Pouzar, MCA, se stal dalším hostem naší podcastové série Hlavou, srdcem a rukama, v níž vám představujeme zajímavé osobnosti z Libereckého kraje, které se věnují řemeslům, umění, ale také tvorbě a rozvoji autorských značek.
Martin J. Pouzar studoval Uměleckoprůmyslové zpracování kovů na SUPŠ a VOŠ v Jablonci n. Nisou, Pedagogiku pro mistry odborné výchovy na Technické univerzitě v Liberci (TUL), zároveň je absolventem na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, na Fakultě multimediálních komunikací v ateliéru Průmyslový design (prof. akad. soch. Pavel Škarka), a na Západočeské univerzitě v Plzni na Fakultě designu a umění L. Sutnara v ateliéru Design kovu a šperku (doc. M. A. Petr Vogel).
Kromě jiných aktivit působí jako pedagog na Katedře designu Textilní fakulty Technické univerzity v Liberci, a to konkrétně v ateliéru skla a šperku v Jablonci nad Nisou. Tam vede studenty mimo jiné i při navrhování a tvorbě autorského šperku, tedy oboru, který patří mezi nejmladší disciplíny volného výtvarného umění.
„Autorský šperk, alespoň tak, jako ho vnímáme a chápeme my šperkaři, v sobě může ukrývat každou z disciplín výtvarného umění. Takový šperk může být malou sochou, malým obrazem, malou instalací. Čím mě naprosto fascinuje, je to, že nemá žádné limity. I díky tomu mě nikdy nepřestane bavit. A to nejen materiálové, protože vyrobit se dá skutečně z čehokoliv. Často nemá ani limity například v tom, zda je vhodný k nošení či nikoliv. Mnohdy vlastně ani dobře nositelný není. I přesto, že se jedná o brož nebo o prsten. Hranice mezi autorským šperkem a zcela volným výtvarným vyjádřením, třeba plastikou, se tady zcela prolínají. Respektive, ty hranice tam ani nejsou,“ říká tvůrce a pedagog Martin J. Pouzar.
Jak náročné je autorský šperk studovat?
A dá se tímhle uměleckým oborem v Čechách vůbec uživit?
Nejen na tyhle, ale i řadu dalších otázek, najdete odpovědi v dalším dílu našeho podcastu Hlavou, srdcem a rukama.
Přejeme vám příjemný poslech!
-
Navazují na více než stoletou tradici Turnovského díla. Nově zrekonstruovanou pasáž od počátku chtělo město Turnov zasvětit tradičním řemeslům, ale to, jak komplexní projekt nakonec vznikl, je zásluhou uměleckých řemeslnic.
„Chtěly jsme, aby řemeslníci v uličce měli možnost spolupracovat a lidé nám mohli koukat takříkajíc pod ruce. Důležité pro nás i pro město bylo, aby se v uličce stále něco dělo a návštěvník vždy viděl řemeslníka při práci. Proto když jsme nakonec daly dohromady celou skupinu řemeslnic, která kompletně obsadí všechny prostory, kývli na spolupráci s námi,“ vysvětlují společně krejčová Alena Novotná a zlatnice Pavlína Hájková.
V prvopočátku se sešlo několik samostatných dvojic či trojic na sebe navázaných uměleckých řemeslnic a postupně navzájem zjistily, že se dokážou skvěle doplňovat jak po stránce řemeslné a umělecké, tak lidsky.
Jako puzzle do sebe zaklaplo vše, co mělo a každý, kdo turnovskou Uličku řemesel navštíví, tu pozitivní energii pocítí na vlastní kůži. Můžete tu vidět práci zlatnic, krejčířky, ševcové, keramičky, brusičky a rytečky skla, malířky a dokonce nožířky. Zní to jako by ulička měla měřit několik desítek metrů, ale přitom je to velmi intimní a útulný prostor, vnitřní pasáž mezi ulicemi Antonína Dvořáka a Markova. Jednotlivé dílny fungují totiž jako sdílené na principu showroomu s ukázkou řemesla. V jedné z největších dílen je šest řemeslnic, které se v prostoru různě střídají. Většina z nich má svou dílnu doma, s většími stroji a třeba i „špinavým“ provozem.
„Smyslem nebylo přenést si sem do Uličky celou dílnu a svou výrobu,“ upřesňuje Pavlína Hájková. „Taková byla i dohoda s městem, že tu nebudeme prášit, dělat pokusy s kyselinami a podobně,“ směje se.
Cílem je předvádět řemeslo tak, aby to bylo zajímavé pro návštěvníky i z řad turistů a zároveň to bylo pro nás reálně místo, kde můžeme pracovat. Různě se tu kloubí showroom s možností nákupu, místo pro setkávání se zákazníky a zároveň příležitost pro veřejnost vidět proces tvorby.To se ostatně ukázalo jako velká příležitost pro samotné řemeslnice. Díky možnosti sledovat svou práci navzájem, zkoumat řemeslné postupy a práci s různými materiály.
„Zjistily jsme, že se dokážeme navzájem inspirovat a začaly vznikat nové projekty.“
Vedle samotného provozu dílen pořádají řemeslnice i různé řemeslné workshopy. Při nich se krásně začaly propojovat dovednosti jednotlivých členek uskupení a nejvíc z toho mohou těžit právě zájemci z řad veřejnosti. Nabízí se jim naprosto unikátní příležitost vyzkoušet si různé techniky a vytvořit si originální výrobek.
Čerstvě se otevřel také prostor v patře nad obchody, kde vznikla galerie a plány jsou do budoucna třeba i na kavárnu.
Jaké jsou další plány na rozvoj projektu i ohlédnutí do historie Turnovského díla vám přináší aktuální díl podcastu Hlavou, srdcem a rukama.
Přejeme příjemný poslech!
Může se vám hodit:
http://ulickaremesel.cz/
https://www.facebook.com/groups/ulickaremesel/
-
S výrobou první keramiky začala náhodou. Když před třemi lety dokončila v termínu vysokou školu, najednou měla spoustu času a nedařilo se ji sehnat brigádu. A tak jednoho dne požádala svoji maminku, toho času učitelku ve škole, zda by si nemohla zkusit práci s hrnčířským kruhem ve školní dílně. Chtěla si prý zkusit vyrobit pár květináčů pro své pokojové květiny, které jsou její velkou vášní.
Tradičnímu hrnčířskému řemeslu a kamenině, se kterou pracuje nejčastěji, nakonec Marie Skuhravá z Jablonce nad Nisou propadla natolik, že zanedlouho začala stavět vlastní malou dílnu a založila značku Keramikuju.cz.
„Jsem samouk. Mamka mi sice umožnila se dostat k prvnímu kruhu a ukázala úplný základ, protože ona sama keramička nikdy nebyla. Nicméně postupně jsem se učila krok za krokem. Z videí na YouTube, ale i vypůjčených knih. No a nakonec jsem se do toho pustila naplno,“ vzpomíná po třech letech mladá keramička, která v začátcích trávila spoustu času tím, aby se řemeslo naučila co nejlépe.
Výrobků, které začala tvořit nejprve pro sebe, si postupně začali všímat i přátelé a kamarádi. Později si pak vytvořila i profil na Instagramu, kde ji dnes sleduji na 18 tisíc followerů, a díky němuž ji vyhledává většina zákazníků.
„Mám i e-shop, ale ten aktuálně nechávám celý přestavět a udělat od základu nový, protože původní už zkrátka nevyhovuje mým požadavkům. To, co vyrobím, navíc většinou prodám přímo přes Instagram a v e-shopu. A to tak rychle, že jsem velmi často brzy vyprodaná,“ vysvětluje s úsměvem mladá keramička a dodává, že za celou dobu své krátké kariéry neuvažovala o jiných prodejních kanálech, protože k tomu nemá důvod. Cíleně vynechává i různé trhy a design markety. Prý proto, že na trzích nemá šanci oslovit správné zákazníky. U design marketů se jí zase nevyplatí investovat do pronájmu za prodejní místa, protože jsou nastavené tak, že konkrétně jí se to ekonomicky nevyplácí.
Nově letos začala zkoušet i formát POP-UP store, který v jejím případě znamená, že si zákazníky pozve přímo do své keramické dílny v Jablonci nad Nisou. Na podzim chce vyzkoušet i jeden v Praze.
„No a část mých výrobků prodají různé kamenné obchůdky, nicméně klíčový je pro mě e-shop a objednávky, které lidé aktivují přes Instagram,“ popisuje keramička.
Ačkoliv se svému řemeslu věnuje naplno teprve několik měsíců, už začíná uvažovat o tom, že by své aktivity ještě dál rozšířila.
„Sotva jsem dokončila malou dílnu, tak jsem začala pokukovat po větším prostoru. Mám totiž takový sen, že bych založila ateliér, kam by se lidé mohli objednávat na workshopy. Ideálně bych ráda prostor tak pro pět nebo šest žáků. To by ale znamenalo i více keramiků, kteří by řemeslo učili. Musím to ještě vše dobře propočítat, nicméně jeden takový prostor už mám vyhlídnutý,“ vypráví s nadšením zakladatelka Keramikuju.cz Marie Skuhravá.
A co by poradila těm, kteří zvažují, že by začali podnikat a chtěli založit podobně malou značku, jako je její Keramikuju.cz?
„Hlavně začněte. Je to klišé, ale je to tak. Spousta lidí o tom jen mluví, ale nakonec nezačnou, což je škoda. A pokud se toho bojíte, tak to nejprve začněte dělat jako „bokovku. Klidně po nocích. Váš čas přijde. Zároveň začněte s vlastní věcí a ne s něčím, co jen teď krátkodobě zrovna frčí. Myslím, že s tím se nedá prorazit,“ doporučuje Marie Skuhravá.
Jak dlouho jí trvalo, než si začala v řemesle věřit? Jaké má další sny a jak vůbec vznikl název její značky?
Odpovědi na tyto, ale i další otázky, si můžete poslechnout v dalším díle našeho podcastu Hlavou, srdcem a rukama.
Příjemný poslech!
-
Ke kávě ho přivedla náhoda. Nebo spíš návštěva u přátel v Olomouci, kam ho před lety vzala jeho manželka. Navštívili tam tehdy malou kavárnu s pražírnou a právě tehdy si Ondřej Čermák uvědomil, že to je přesně to, čemu by chtěl věnovat svůj další profesní život. Přestože tenkrát o kávě – jak dnes sám připomíná – nevěděl zhola nic, snad jen kromě toho, že se podává s mlékem, bez mléka, nebo s cukrem či bez.
Zastavení v Olomouci ho natolik okouzlilo, že se přihlásil na kurz a pak doslova po hlavě vrhnul na studium všech možných zdrojů a informací nejen o tom, kde a jak se káva pěstuje, jaké druhy na světě existují, ale také, jak se dá v našich podmínkách a v malé produkci pražit a zároveň obratem nabízet zákazníkům.
„Než jsem se to naučil a získal jistotu, že můžu skutečně kávu pražit a zodpovědně nabízet zákazníkům, trvalo to bezmála rok. Samozřejmě, že jsem na začátku spoustu kávy upražil špatně. Takže šla do koše,“ vzpomíná dnes zakladatel a provozovatel značky Liberecká pražírna Ondřej Čermák.
Ačkoliv začátky podnikání nebyly vůbec jednoduché a minimálně prvních 8-10 měsíců hodně zápasil s tím, aby se jeho nápad ujal a on podnikání alespoň v základu nastavil, nakonec se to povedlo a dnes, po osmi letech, by prý neměnil za nic jiného.
„Ani omylem. Nebylo to snadné, ale moje malá živnost mi dává obrovský pocit svobody i zodpovědnosti, což mi vyhovuje. Jasně, někdy je nevýhoda, že jsem na to sám, ačkoliv rodina mi zejména na začátku hodně pomohla a pomáhá do dnes. Nicméně většinu věcí a hlavně samotná provoz malé pražírny s kavárnou si zajišťuji především sám. No, a když musím třeba na pár dnů na operaci, jako nedávno, nebo jedu na dovolenou, prostě to dám vědět svým zákazníkům s předstihem a pak na potřebnou dobu zavřu,“ vysvětluje.
Důvěru, spolehlivost a osobní vztah se svými zákazníky považuje za to nejdůležitější, co k provozování své živnosti potřebuje.
„Kvalitní káva a servis je samozřejmost. Hned potom je zásadní takový, ať „intimní“ vztah se zákazníky. Vždycky, když přijde někdo nový, snažím se ho poctivě formou několika otázek „oťukat“, abych zjistil, na jakou kávu má vlastně chuť. No a pak nabídnout tu, která by v daný okamžik nejlépe vyhovovala,“ popisuje Ondřej Čermák s tím, že kontakt s lidmi ho těší a vsadil na něj už od začátku, kdy svou živnost otevíral.
„Na prvním místě, a to so jistě spousta Liberečanů pamatuje, jsem měl prostor, který byl veliký tak do 10 metrů čtverečných. A přesto se tam lidé rádi zastavili nejen pro kávu s sebou, ale i jen tak, na místě. Hodně tam chodívali třeba lidé z divadla. Takže jsem zažíval třeba situace, kdy se v tom malém krcálku sešli o pauze v divadle čtyři operní zpěváci a u kávy si tam notovali společně árie, což byl fakt skvělý zážitek,“ vzpomíná zakladatel malé pražírny.
Když se musel před dvěma lety přestěhovat na novou adresu v Rumunské ulici, jeho zákazníci se přesunuli za ním. A postupně se objevují další.
Jakou kávu a proč Ondřej svým zákazníkům v Liberecké pražírně nabízí? Kolik má druhu a jak si vybírá dodavatele?
Proč nedělá v poslední době oblíbenou kombinaci kávu s tonicem? A jaký druh kafe by vám doporučil domů nebo na dovolenou?
Odpovědi nejen na tyhle, ale i mnohé další otázky, vám nabídne další díl naší podcastové série Hlavou, srdcem a rukama, která je součástí portálu Liberecký kraj sobě, jež mapuje příběhy regionálních značek, výrobců, tvůrců a umělců v našem regionu.
Příjemný poslech.
-
K založení jejich první společné značky TO CHCEŠ je „donutili“ kamarádi a známí,kterým Michaela s Dominikou dlouho vyprávěly, že o podobném typu živnostiuvažují. Spolupráce, kterou obě kamarádky postavily na navrhování a výrobě věcípřevážně ze lnu, se po letech posunula i k otevření designového kamennéhoobchůdku s názvem HRSTv centru Liberce. O něm si ale budeme povídat někdy příště, protože prvnímna místě byl, je, a stále bude projekt TOCHCEŠ.
Poprvé se zakladatelky značky Michaela Pogarová s kolegyníDominikou Křenkovou potkaly před pár lety při studiu textilní fakulty naTechnické univerzitě v Liberci. Už tehdy „koketovaly“ s myšlenkou, žeby se autorské tvorbě s textilem rády věnovaly i po škole.
Postupně a nejprve trochu s nadsázkou začaly utvářetkoncept a obsah pro založení autorské značky, z níž se později vyklubalamalá dílna TO CHCEŠ, která se věnuje předevšímnavrhování a výrobě doplňků do domácnosti a oblečení s potisky, kterým vévodístále populárnější materiál – len.
„Je skvělý třeba napovlečení, prostěradla, utěrky, zástěry. S těmito doplňky jsme i začínali,ale postupně nás kamarádi a zákazníci stále více žádali o to, abychom začalidělat i vlastní oblečení. Lněná móda je nyní hodně populární. Proto máme i velmipestré složení zákazníků,“ říká spoluzakladatelka TO CHCEŠ Michaela Pogarová.
Jejich návrhy a střihy zákazníky postupně zajímaly čím dálvíce. Stejně tak jsou populární i některé jejich potisky.
Většinu zákazníků prezentují jednotlivci, občas se jim aleozvou i firmy, které poptávají napříkladdoplňky do hotelů.
Při rozjezdu malého podnikání jim především v Libereckémkraji hodně pomohly výjezdy na různé trhy a design markety. Dnes už si je vybírajía účastní se jich jen dvakrát za rok, protože připravit se na podobnou akci jenáročné a s příchodem rodiny už jim na to nezbývá tolik času.
Zatímco Michaela by se při propagaci značky bez světamarketingu a především sociálních sítí obešla, její kolegyně Dominika sev nich cítí jako ryba ve vodě. Baví jí to a je to znát i na způsobu aformě komunikace, kterou značka TO CHCEŠ, ale i prodejna HRST, používá.
Z hlediska obchodu jsou pro ně zajímavým zdrojem některékamenné prodejny v Praze a na Moravě, odkud obě pocházejí.
„Náš eshop je pro nás rovněždůležitý. Máme ho spíše pro značku HRST, ale není to hlavní prodejní kanál,“vysvětluje Michaela Pogarová.
Ačkoliv původně před sedmi lety Míša s Dominikouzačínaly s prodejem svých věcí v dnes již neexistujícím ObchoděJinak, který byl vedle legendárního libereckého bistra Mikyna, později našlynové zázemí pro svou dílnu i vlastní designový obchůdek HRST ve vnitrobloku domů v Moskevskéulici v centru Liberce.
Právě tam mají svou oázu klidu a kreativity, kterou kdyžnavštívíte, získáte pocit, že jste alespoň na okamžik „mimo čas a prostor“.
Proč mají zakladatelky značky rády právě len? Jaký typzákazníků je už řadu let vyhledává? A proč neuvažují o tom, že by rozšířilypočet lidí, kteří jsou součástí jejich dvou značek?
Odpovědi nejen na tyto, ale i další otázky se dozvítev dalším dílu naší podcastové série Hlavou, srdcem a rukama.
Příjemný poslech!
-
Poprvé se s ruční výrobou papíru setkal, když navštívil Izrael. Zrovna hledal práci, kde by si mohl přivydělat na své živobytí a kamarádka, se kterou tam studoval, mu doporučila brigádu v tamní manufaktuře.
„Vzali mě a začali seznamovat s tím, jak vlastně taková papírna funguje, jak vyrábí. Ta práce mě zanedlouho úplně pohltila. Cítil jsem se u ní dobře. Měl jsem z té práce zkrátka krásný pocit. Velmi záhy poté, co jsem začal, jsem měl jasno, že přesně tohle je cesta, kterou bych se chtěl v životě vydat,“ vzpomíná po letech Michal Gorec, zakladatel a majitel malé české dílny na ruční výrobu papíru s názvem Papyrea, kterou postavil na zahradě u svého domu ve vesničce Zdislava v Libereckém kraji.
Než se stal malým českým papírníkem, strávil 12 let v bankovnictví. Tam se postupně vypracoval až na šéfa regionální pobočky. A jak sám říká, měl vlastně relativně spokojený život a skvělý plat. Jenže, mysl a hlavně srdce ho táhly někam úplně jinam.
„Rozhodnout se, že se budu naplno věnovat výrobě papíru, zrálo dlouho. Pořád jsem o tom někomu vyprávěl no a přátelé a známí se po čase připomínali. A neustále se ptali, tak co, kdy už to bude? Spousta lidí nám ale taky nevěřila. Shodou okolností se tehdy v bance redukovali některé pozice a já dostal nabídku odejít. A protože mi k tomu navrhli i slušné odstupné, neváhal jsem. I přesto, že jsme do toho zároveň byli v očekávání narození syna. No zkrátka období plné zvratů,“ vypráví Michal Gorec s tím, že přestože začátky nebyly jednoduché, když si vše hodnotí zpětně, prý by rozhodně neměnil.
„Naopak. Trochu lituju, že jsem to rozhodnutí neudělal dřív,“ dodává papírník.
Značka Papyrea si nějaký čas hledala místo na trhu. Přestože v Česku a na Moravě je podobných větších či menších dílen a manufaktur, že je člověk spočítá na prstech jedné ruky, dostat se do povědomí zákazníků nějaký čas trvalo.
„Měli jsme tehdy ohromné štěstí na média. Velmi nám to pomohla. Zkrátka, jednou přišla Česká tisková kancelář, vydali text a fotografie a zanedlouho se u nás dveře papírny netrhly. Přijela Česká televize z pořadu Toulavá kamera, pak novináři z deníků, časopisů. Tehdy nám to ohromně pomohlo a pomáhá vlastně až dodnes. Vždycky, když se někde objevíme, ozvou se na základě těch vystoupení zákazníci. A poptávají i různé objednávky. V televizním pořadu se objevíme s tématem svatebních alb, které vyrábíme, a zanedlouho poté se nám ozve několik zákazníků, že chtějí album právě od nás, což nás pochopitelně těší,“ popisuje Michal Gorec.
Přestože Papyrea existuje už 10 let, Michal má s malou manufakturou do budoucna spoustu dalších plánů. A k tomu ještě jeden velký, zatím nesplněný sen.
„Už před lety jsme tady u nás v obci koupili starý, nevyužitý teletník. Rádi bychom z něj postupně vytvořili takové malé centrum, kde by lidé našli nejen další část naší papírny, včetně prostoru pro pořádání kurzů, prezentací a jiných akcí. Ale také ubytování a zájezdní kavárnu. Bohužel, musíme ještě nějaký čas počkat, až se změní územní plán. Zároveň nám původní rozpočet významně narušila pandemie, takže dneska by to znamenalo půjčit si a investovat jednou tolik peněz. Tak uvidíme, každopádně ta myšlenka mě jen tak nepustí, pracujeme na tom a věřím, že to bude naše další cesta, kterou se vydáme,“ popisuje papírník Michal Gorec.
Zajímá vás, jak se ruční papír vyrábí a jaké materiály k tomu ve Zdislavě používají? Věděli jste, že papírové přání, ale i celý zápisník či desky si můžete vyrobit například ze starých džínových kalhot?
A chcete se dozvědět, jaké základní techniky zpracování papíru v Papyree používají? A zda je baví víc ta západní nebo ta japonská?
Jak dlouho vůbec výroba papíru trvá? A tušíte, co všechno se dá do ručně vyráběného papíru přimíchávat? Kovové špony? Psí chlupy?
Odpovědi na tyto, ale i mnohé další otázky, se dozvíte v dalším díle našeho podcastové série Hlavou, srdcem a rukama.
Příjemný poslech!
-
Nápad navrhovat vlastní motivy a tiskou je na triko dostala Hana Koubková před několika lety na Floridě. Tehdy ještě netušila, co všechno bude muset udělat, aby z původní „zábavy“ nakonec vznikl základ pro založení vlastního podnikání a značky HANK, která zákazníkům nabízí vlastní oděvy do města a do přírody, navíc s originálními potisky.
Hana a její švagrová Klára Koníčková, která se k ní později přidala, sázejí nejen na originalitu, ale především na kvalitu. A to nejen materiálů, ze kterých si nechávají šít autorské kolekce věcí, určených pro celou rodinu, jejich zpracování, a v neposlední řadě i na návrhy originálních motivů, které si na ně můžete nechat vytisknout.
„Když jsem tehdy doma přišla s nápadem, že budu vyrábět trička s originálními potisky, mamka pronesla, že jsem blázen, že takových triček je všude spousta. A že to nebude fungovat a nikdy mě to neuživí,“ vzpomíná s úsměvem na své začátky Hana Koubková a dodává: „Přesto mě rodina podpořila a pomohla při prvních pokusech. U nás jsou totiž všichni tak trochu podnikaví. Táta mi tehdy vyrobil první sítotiskový stůl, takové monstrum to bylo. Ale díky jeho šikovnosti nás vyšel na tři tisíce, přitom běžně stál na trhu třicet. No a mamka se stala mojí první „pokladnou“. Půjčila mi prvních pár stovek na investici do triček a mikin. Většinou z výprodeje. Hodně mi v začátcích pomohl i Honza Hák, můj učitel ze střední školy, který mi do začátku věnoval dvě síta, nějaké barvy a spoustu cenných rad.“
Ze značky, která na začátku tiskla své návrhy na trička a mikiny od různých výrobců, se postupně stal autorský brand, který pracuje s vlastními střihy a také ověřenými materiály. Tomu pak odpovídá i cena.
„Ano, narážíme i na zákazníky, kterým se naše věcí zdají drahé. Ale za každým naším výrobkem je spousta poctivé práce. Je to vždy otázka rozhodnutí. Pokud chci kvalitnější věcí, nemůžou být pod cenou. Navíc, zákazník si nemusí koupit těch triček pět, stačí jedno. Víc si tak i rozmyslí, co kupuje. Tím trochu bojujeme i proti přehnanému konzumu, který nás obklopuje,“ vysvětluje Klára Koníčková.
Jedním z důvodů, proč zákazníci nakupují oblečení od značky Hank, je podle ní design potisků, které si zákazníci můžou vybrat jak na webu, tak při osobní návštěvě v nedávno nově otevřeném obchůdku značky na třídě 1. Máje v dolním centru Liberce.
Stejně tak dokáží přenést na oblečení i většinu motivů, které si zákazníci sami přejí. Jak zdlouhavá a trnitá byla cesta značky Hank od jejích začátků až doposud. Jaký používá marketing?
A jak si Hana s Klárou představují její budoucnost? Na tuhle, ale i řadu dalších otázek, najdete odpovědi v dalším pokračování našeho podcastu Hlavou,srdcem a rukama.
Příjemný poslech!
- Mostrar mais
