Episodi
-
Tohle je poslední díl podcastu Jeviště. Připravila jsem pro vás celkem dvacet šest dílů s herci, zpěváky, režiséry, uměleckými řediteli i zdravotními klauny. A po roce natáčení jsem se rozhodla zatáhnout za Jevištěm oponu. Ten poslední dvacátý sedmý díl je speciální. Na divadlo a kulturu jsem se chtěla podívat z pohledu diváků. Pozvala jsem si tak do studia na společný rozhovor své kolegy z INFO.CZ.
-
Jak je to možné? Co je to? O co vám jde v tom vašem divadle? To jsou základní otázky, na jejichž odpovědi vytváří bezpečný a vlídný prostor divadlo MANA. Odpovědi ale nedostanete naservírované na zlatém podnose od divadla, ty je potřeba hledat v sobě. „Odpovědi na otázky si musí člověk najít sám v sobě a ve svém životě. My mu vytvoříme prostor, aby se mu ta odpověď dobře hledala. Dáme mu tam inspirativní momenty a podněty. Vytváříme vlídné prostředí, kde se lidé budou cítit osloveni a naplněni. Proto máme různorodou dramaturgii – od vážných témat až po zábavné tituly,“ říká farář a provozní a technický ředitel divadla MANA David Frýdl.
-
Episodi mancanti?
-
Vyberete si divadelní inscenaci, na kterou se chcete večer podívat, hezky se oblečete a pak už vyrazíte do…obýváku, abyste si ji pustili na obrazovce v rámci platformy Dramox. Možná to zní, jak za času covidu, kdy jsme byli zavření doma a o návštěvě divadla jsme si mohli jen zdát. A ikdyž v této době Dramox skutečně vzniknul a zaznamenal u české veřejnosti úspěch, daří se mu i v této době, když každý večer můžeme s chutí vyrazit za kulturou. Dramox totiž nefunguje jako konkurence živých inscenací, ale spíše jako jejich reklama a podpora.
-
Studio DVA v září tohoto roku oslavilo deset let výročí na scéně Paláce Fénix na Václavském náměstí. To je ale jen začátkem jejich úspěchu. Nezávislá divadelní a umělecká společnost zahájila činnost v roce 2000. Od roku 2004 je organizátorem Metropolitního léta hereckých osobností na Letní scéně Vyšehrad. V roce 2018 přibyly mimopražské scény – Letní scéna Vítězná a scéna na nádvoří Tvrze Divice na Lounsku. V říjnu 2018 pak Malá scéna divadla Studio DVA v ulici Na Perštýně. Dalším velmi důležitým faktem je, že Studio DVA slaví úspěch nejen u diváků, ale také herců a lidí z celého divadelního týmu. Pro Michala Hrubého jako producenta divadla a Tomáše Přenosila, PR a marketingového ředitele, je extrémně důležité být empatickými lídry, poskytovat lidem bezpečný prostor a pečovat o ně, aby se cítili dobře.
-
Prokop Zach je mladý umělec, se kterým přichází pro prostoru, ať už studia či divadla, dobrá nálada. Je rozkročen do mnoha směrů a má mnoho zálib a vášní. Herectví, rap, společenský tanec, akrobacie, hra na kytaru či ukulele. Hraje v divadle v Celetné, v divadle na Fidločcce či v divadle bez zábradlí. Zakládá svůj vlastní divadelní soubor, kde se svými kamarády herci připravuje hru vzal si na starosti také režii. A do toho ještě stále studuje konzervatoř, obor hudebně dramatický. S Prokopem jsme probrali v podcastu nejen jeho autenticitu a co je pro něj v životě důležité, ale také to, co se mu na umělecké profesi nelíbí a čemu by se rozhodně chtěl vyhnout.
-
Jaká charakteristika vám pomůže přiblížit osobnost Andrey Holé? Např. když se mluví o té malé kudrnaté holce, nebo ještě lépe, o té malé holce s velkým hlasem. Andrea se však setkala i s jinými nálepkami, konkrétně během vystupování v soutěži Hlas Česko Slovenska. Nálepkami o jejím vzhledu, které nejen nepotěší, ale navíc i rozesmutní a uvrtají do pochybností. Sama se nicméně naučila své tělo přijímat takové, jaké je, že díky němu může vykonávat svou práci a být v ní dobrá, anebo také sdílet svou cestu ke spokojenosti i se svými studentkami na hodinách zpěvu.
-
Anna Julie Slováčková těsně před publikováním tohoto rozhovoru oslavila své 28. narozeniny. Jako hudební dárek si nadělila svou druhou desku Osudová, kterou pokřtí v Lucerna Music Baru 4. října. Jak se teď aktuálně cítí? Jak důležitá je pro ni v kariéře autenticita? A co je pro ni v umělecké branži absolutní no go zóna v komunikaci s fanoušky nebo producenty? I o tom jsme si povídali se známou zpěvačkou a herečkou v nové epizodě podcastu Jeviště.
-
Když přišel do našeho studia INFO.CZ klaun a také lektor a kouč Lukáš Houdek z organizace Zdravotnický klaun, měl chuť se u nás procházet kolem všech kamer a kabelů tzv. klaunským stylem. Tedy neobratně, s možností cokoliv převrhnout, ale zároveň zodpovědně, aby v nás nevyvolal hrůzu a strach, ale radost a smích. To je totiž základní pravidlo humoru, a zároveň tenká hranice, po které se klauni pohybují v nemocnici, kde navštěvují nemocné děti a přinášejí jim do prostředí plného stresu a nejistoty, dobrou náladu a uvolnění.
-
Manželé Charlotte a Pavel Režní jsou známí svými rolemi v Divadle Josefa Kajetána Tyla v Plzni. Oba tam hned po škole získali nabídku na angažmá. A oba pracují na svých dovednostech i přístupu k práci, aby ve všech složkách, které muzikál obnáší, dělali maximum. Vytrvalost v jejich práci jim pak i vynáší ocenění v podobě širší nominace na Cenu Thálie za roli Elizy Doolittleové v My fair Lady pro Charlotte a pro Pavla samotné ocenění Thálie za roli Smrt v muzikálu Elisabeth, či Cenu ředitele Divadla J. K. Tyla za roli Tonyho ve West Side Story. A i když je to pro oba příjemné, důležitější je pro ně v uměleckém světě něco jiného.
-
Staráme se dostatečně o kulturní zdraví? Všichni si rádi po náročném dni pustíme příjemnou písničku, pobavíme se u dobrého filmu a když chceme, s nadšením vyrazíme do divadla na kvalitní hru. Ale vidíme za těmi všemi uměleckými kousky reálné bytosti? Osobnosti, které taky potřebují platit nájem, mít určité jistoty a pracovat v kvalitních podmínkách? U posledního jmenovaného tomu tak od revoluce není. „Od roku 1991-1992 se téměř honoráře nezvýšily, umělci dělají pořád za stejné peníze a ještě se jim diví, že chtějí někdy zaplatit zkoušky. Myslím si, že pokud se soukromý producent rozhodne dělat jakýkoliv titul nebo show, tak by měl mít peníze i na tu výrobu,” vysvětluje v novém díle podcastu jeviště Lukáš Vilt a doplňuje. „Přeci když si jdu nechat něco vyrobit, nezaplatím jen část výroby. A součástí té výroby jsou i umělci, kteří zkouší a to je potřeba zaplatit. Umělec nemá zastání od státu jako je to v západních zemí, že by soukromý producent měl zaplatit za práci. On jim platí až za výkon. A to je potřeba srovnat a uchopit. Ale ze strany státu, protože logicky když to bude producentovi umožněno, tak to bude dělat.”
-
Muzikálovou herečku a zpěvačku Karolínu Tothovou jste mohli vidět např. v divadle Brodway v muzikále Adéla ještě nevečeřela, v divadle Josefa Kajetána Tyla v Plzni v muzikálu Josef a jeho pestrobarevný plášť nebo v divadle na Fidlovačce v Šakalích letech či v muzikálu Bratři. A aktuálně ji můžete vidět v divadle na Fidlovačce v představení Kouř nebo Sugar, v Divadle Brodway v Lásce Nebeské a v projektu Czech Cabaret. Divadlo na Fidlovačce se pro ni stalo pomyslnou domovskou scénou, kde dostala příležitost zahrát si hlavní roli v muzikálu Sugar aneb Někdo to rád horké. „Kdo mě zná, ví, že jsem taková pionýrka. Jsem dříč, co má rád poctivost, píli a dřinu. Ráda dodržuju pravidla, která dávají smysl. Lidé kolem mě rychle pochopí, že když mi svěří, abych něco rychle nastudovala, tak to zvládnu,” říká Karolína.
-
Herec Václav Vydra měl v umělecké branži štěstí na herecké příležitosti. Odmítnutí se mu na rozdíl od některých kolegů vyhýbala. A ono štěstí Vydra při našem rozhovoru ještě zaťukává na dřevo. „Štěstí je v herectví důležitým faktorem. Bez něj je ta profese obtížná. Je to loterie, zda si vás někdo vytáhne a jestli to klapne,“ říká herec, kterého můžete znát z Divadla na Vinohradech, Divadla Bez zábradlí nebo Divadla Kalich.
-
Rozálii Havelkovou jste mohli spatřit jako zpěvačku v Melody Makers, v inscenacích Meda a Marta na Letní scéně Kampa a aktuálně také v muzikálu Cabaret v Divadle Bez zábradlí. Krom toho vydala vlastní desku Korzetiér, jejíž písně zakomponovala i do představení Rozladěné držky, kde vystupuje spolu s Anežkou Hessovou. Pro Rozálii jako umělkyni je největší inspirací život, láska i některé nezdary. Zádrhel přichází, když je spokojená. „Když jsem spokojená a šťastná, moc inspirace nepřichází. Ale naštěstí nikdy nejsem pořád spokojená, inspirace je tak stále dost. Přivolat si múzu na povel zatím neumím. Ale podepsala jsem smlouvu s hudebním vydavatelstvím, a ti očekávají, že budu tvořit dál,” vysvětluje Rozálie. „Ve chvíli, kdy jsem se stresovala, že inspirace nepřichází, skutečně nic nepřicházelo. Až když jsem to pustila, inspirace přišla. Zároveň ale člověk musí být připravený a otevřený – v mém případě trávím víc času s harmonikou, hraju si písničky, zkouším různé věci a on třeba přijde nějaký nápad.“
-
I když se Martin Finger původně na herectví dát nechtěl, jeho dlouholetý kamarád Ondřej Sokol ho přemluvil, ať si dá přihlášku na DAMU. Od té doby se divadlu a seriálovým a filmovým rolím věnuje naplno. Zkušenosti nasbíral v Národním divadle, v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, v Divadle Komedie a už deset let ho můžete vidět v inscenacích Činoherního klubu. Tam si od sezony 2020/2021 přibral ještě roli uměleckého šéfa. V novém díle podcastu Jeviště říká, že nejtěžší je pro něj přepínaní mezi šéfováním a herectvím během dne, jakmile ale večer vstoupí na jeviště, je to pro něj odpočinek a radost. Šéfování se učí, rád chodí jako dozor na zkoušky a empaticky podporuje mladší kolegy k lepším výkonům. Rád by i pomohl Činohernímu klubu na výsluní, především u řad kritiků.
-
Režisérka Anna Turlo pochází z Ukrajiny a v Praze žije už přes rok. Do Česka přijela v březnu 2022 po začátku ruské invaze na Ukrajinu, a to se svojí mámou, čtyřmi kočkami a psem. Naučila se česky a velmi rychle si našla i práci ve svém oboru - v kultuře. Právě kultura ve spojení s terapiemi u psychologa jí pomáhá se z neuvěřitelné situace takzvaně nesesypat a žít dál. Získala práci jako projektová manažerka Imagine UA v Městských divadlech pražských a následně dostala nabídku režírovat hru Trojánky ve Švandově divadle.
-
Bára Šampalíková se jako herečka a zpěvačka živí již 12 let. Hraje hned v několika divadlech, má vlastní kapelu, účinkuje v mnoha různých hudebních uskupení a show. Když začínala, chtěla být u všeho a bylo jí jedno, kolik za to dostane. Teď už zná svou cenu a protože se potřebuje uživit, už si rozmýšlí, do čeho půjde a co jí už za její energii nestojí. Před časem si totiž navíc prošla i vyhořením. „Nevýhodou na divadlech je, že se zkouší zadarmo. To znamená 2-3 měsíce každodenní práce. Večer je představení nebo např. s orchestrem hrajeme do noci a další den je potřeba být připraven na divadelní zkoušku od devíti ráno. Nemáš volno a je tak těžké si odpočinout,” vysvětluje Bára a dodává, že své povolání chce dělat nadále, ale zadarmo už to nejde pořád. Spánkový deficit, únava i pocit, že do práce nedávala sto procent ji ovlivnil v utříbení priorit.
-
Už dva roky mají Karel Heřmánek ml. spolu s jeho bratrem Josefem a také jeho ženou Nikol Heřmánkovou Kouklovou na starosti vedení Divadla Bez zábradlí. To převzali po Karlových rodičích. V rámci rozdělení kompetencí se rozhodli, že Karel bude mít zodpovědnost za umělecké vedení, bratr Josef za řízení firmy a Nikol si pod svá křídla vzala PR a marketing. „Nikol je duše a hybná sílá divadla. Má nápady a snaží se to tlaščit dopředu, z pohledu marketingu i sponzorství,” říká o své ženě Karel. Vedení divadla převzali během covidu a během té doby plánovali, jakým způsobem divadlo posunout dál, pracovali nad novým grafickým vizuálem webu a nazkoušeli tři inscenace - Iliada, Cabaret a Cikáni jdou do nebe.
-
Právě divadlo a umělecká škola pomohly Honzovi Řezníčkovi s vývojem jeho osobnosti, především s emocemi. Ostatním lidem s podobnými problémy by poradil, aby se nestyděli, nekontrolovali a pustili emoce naplno. S průbojnější náturou funguje Honza aktuálně jako herec na volné noze a vidět ho můžete např. v Divadle Na Jezerce, Divadle Bez zábradlí nebo v Letních shakespearovských slavnostech.
-
„Setkání se souborem a možnost vytvořit něco z primární mlhoviny je pro mě čím dál důležitější,“ říká v podcastu Jeviště režisér Jiří Havelka, pro kterého je typické začít divadelní zkoušení bez hotového scénáře a konkrétní vize. Díky tomu herce poznává z více stránek.
Divadelní zážitek je podle Jiřího Havelky dost specifický. Jsou momenty, kdy v něm cítí něco, co nikde jinde zažít nemůže a nelze ho ani nijak nahradit. „Divadlo se zdigitalizuje, nebudete ho mít někde v knihovně uložené. Děje se s živými lidmi, a je jedno, co bylo před a co bylo po něm. Jde o ten čas, kdy probíhá,” vysvětluje Jiří Havelka, pro kterého je divadlo tím, co ho v životě naplňuje nejvíc a dává mu smysl.
-
Vaškovi Šandovi se splnil dětský umělecký sen. Už odmala ho bavilo divadlo, chodil do dramaťáku, hlásil se na recitační soutěže a na gymnáziu hostoval v divadle. Když pak přišla chvíle, kterou vysokou školu si pro sebe vybrat, DAMU byla jasná volba. Při studiích katedry činoherního herectví účinkoval v Činoherním klubu a když pak dostal v roce 2016 také nabídku na angažmá, byl z ní nadšený.
- Mostra di più
